Jak u mě málem nakoupil Bony Wilfried 300 hodinek

Bony Wilfried

Bony Wilfried, fotbalista Manchester City

Objednávka na 300 hodinek nám do Helveti.cz nechodí každý den. To víte, že jsem taky značně zpozorněl, když jsem si email s předmětem “Important request of SWISS MILITARY WATCHES” pročítal.

Jak to celé probíhalo?

Přišel email s poptávkou od fotbalisty Bonyho Wilfrieda. Ač na pochybách o serióznosti (nejdřív jsem si myslel, že si ze mne střílí kamarádi) jsem na něj odpověděl. Následoval další email s upřesněním poptávky – půjde o 300 hodinek pro fanoušky. Poté už přímo telefonát z Anglie od jeho manažera Francise Kacou. Rychlá dohoda a slib o zaplacení (hodinek, expresní dopravy, všeho).

Podezřelých věcí bylo hned několik:

  • Email odesilatele: bony14wilfried@gmail.com. Vypadá velmi podivně, ale budiž.
  • Adresáti byli skrytí, ale to prostě jenom rozhodil sítě mezi různé obchodníky, že?
  • Proč by nám psal sám Bony Wilfried? Na tohle má snad lidi.
  • Chce dodat hodinky do Anglie, tak proč si vybral český eshop? No.. přeci hrál za Spartu a třeba jsme levnější.
  • V emailu jsou překlepy (i ve jménech). Ale co, asi nemá čas a píše rychle bez kontroly.
  • V telefonu se mnou mluví jeho manažer Francis Kacou a do hlavy mi vnáší další nesrovnalosti:
    • Proč chtějí hodinky dodat do Londýna, když Bony hraje za Manchester City?
    • Není divné, že má přístup do osobního emailu Bony Wilfrieda?
    • Co by měl fotbalista z toho, že obdaruje 300 svých fanoušků hodinkami?
  • O slevě při tak velkém množství nepadlo ani slovo. A to je už velmi podezřelé :)
Hromadná objednávka hodinek

Hromadná objednávka hodinek

Ověření původu

Zkouším napřímo kontaktovat manažera jménem Francis Kacou (emailová adresa je veřejně k dohledání), ale email se vrací jako nedoručený. Kolega (fotbalista hrávající v minulosti za Spartu) má kontakt na původní zastoupení Bonyho v Praze. Ti ale nic o objednávce neví a pouze nás ubezpečují, že kolem takového fotbalisty se motají desítky lidí a je možné, že to za něj řeší právě Francis Kacou. Kontaktovat přímo Bonyho Wilfrieda je nemožné. Na sociálních sítích má veškeré možnosti kontaktu deaktivované a k jeho emailu se jen tak nedostanete.

Jsem si už na 99 % jistý, že jde o podvod. Stále mě ale nahlodává pocit, že nic neriskujeme a třeba by to mohla být přeci jen náhodou pravda. I s 1% pravděpodobností by to stálo za to vyzkoušet. Jde o dost peněz.

Podle dohody vystavuji zálohovou fakturu, zjišťuji dostupnost zboží u výrobce a expresní dopravu do Londýna. Všechno by šlo vyřídit, takže teď jenom aby peníze dorazily a můžeme to spustit.

Proč by to dělali?

Přemýšlím pořád dokola, jak by nás mohli “podělat”. Napadá mě:

  • Snaha vylákat z nás údaje k bankovnímu účtu (kvůli rychlému převodu a podobně) a následně jeho vyčištění.
  • Dodání vzorků zdarma, které by “vyzkoušeli”.
  • Požadavek odeslání zboží oproti jejich potvrzení z banky, že peníze odešly. Co by ale dělali s hodinkami? Prodávali na černém trhu? Navíc bychom je poslali na předem danou adresu. Pro policii by to neměl být takový problém.
  • Doplněno (díky Ivanu Štefkovi): ještě je možnost infikovaného PDF souboru, který může zneužívat zranitelnost Adobe.

Všechny tyhle hrozby se ale snadno eleminují, protože bez peněz nikomu nic posílat nebudu a přístupové údaje neposkytnu. Nemám se tak čeho bát a můžu “zkusit štěstí”.

V poslední chvíli nacházím agenturu, kterou měl Bony na Twitteru v podpisu (@nvaholdings). Ta mi na email, kde jsem celou situaci popsal, odpověděla poměrně rychle a stručně “Hi, This is a fraudulent transaction. Regards”.

I bez tohoto ujištění se na konci ukázalo, že šlo právě o poslední možnost. Klasický fraud, který končí neustálým telefonováním “manažera” a ubezpečováním o odeslání peněz (což má doložit potvrzení z banky Barclays) spojeným s urgencí odeslání zásilky s hodinkami. Telefonáty ustaly až po zopakování, že jsme fraud prohlédli a pokud má zájem, můžeme celou věc předat policii. V té době už se stejný hlas představoval jednou jako Francis Kacou a podruhé jako samotný Bony Wilfried. Objednávka nabrala na komediální úrovni :)

Moje poučení?

  • Ač jsem dopředu tušil, že půjde o podvod, tak i malá šance na poměrně zajímavý výdělek mě dokázala zviklat (jinak všechny podobné emaily rovnou mažu).
    • ve spojitosti s osobou navázanou na ČR a skoro i kolegu to ale nabralo na o něco vyšší důvěryhodnosti
  • Je  skvělý pocit zjistit, že ve spolupráci distributora a výrobce dokážeme vyřídit takovou expresní objednávku v poměrně velkém množství. Hromadné objednávky hodinek jsou totiž úplně jiný byznys.
  • Pečení holubi sice nepadají z nebe, ale je třeba věřit na zázraky. Ostatně, jeden z nich stál i za vznikem mojí firmy.

Stále proto nepřestávám věřit, že si jednou Bony Wilfried u nás hodinky (aspoň 1ks pro sebe) objedná a tentokrát půjde o toho pravého :) Na dálku přejeme z Helveti ať se v Manchesteru daří a našim podvodníčkům děkujeme za prověření našich schopností.

A jak byste jednali vy? Zatměla by vám podobná objednávka rozum a na pozadí byste stále doufali co by kdyby?

Doplňkové informace

Další informace k podvodné objednávce, které by se mohly někomu hodit:

  • doručovací adresa měla být: 185 George Lane, London SE13 6RY.
  • telefonní čísla, z kterých nás kontaktovali: +447468502282, +447424692588, +447470864985, +447927648669
  • potvrzení bankovního převedu z Barclays (.pdf, 1.6MB)
  • v posledním emailu asi špatně použil podpis a vložil tento (asi jiný podvod):
    • Frederic Panya, Purchase manager, Colt technology services
    • Phone: +33172254088
    • Fax: +33172705989
    • Email: frederic.panya@colt-france.net
    • Website: http://www.colt.net/fr/
    • Address: 23-27 Rue Pierre Valette, 92240 malakof, France

Kdo nosí padělky, ten víc podvádí

jak-draha-je-nepoctivost-dan-arielyDruhá kniha od Dana Arielyho, kterou jsem četl (o první jsem psal zde: Jak drahé je zdarma), je o nepoctivosti, lžích a alibismu. Dlouho jsem se do ní neměl. Název mě moc nelákal a pak taky ta barva (růžová), že? Když jsem ji ale otevřel, tak mě chytla stejně jako ta první. Moje poznámky sepisuji spíše pro svou potřebu, ale třeba vás budou motivovat k přečtení.

Morálka

  • Lidé kradou a lžou mnohem více, když nevidí přímé peníze (papíry do tiskárny, Coca Cola ze společné lednice a podobně).
    • Příklad: U testu lhali 2x více, když byly odměnou žetony (směnné později za peníze) než přímo peníze.
    • Hypotéza do budoucna: Čím méně bude reálné měny, tím více se bude krást (morálka selhává).
  • Když se morálka lidem připomene, kradou pak méně.
    • Před testem si měli přečíst 10 přikázání a lhali méně.
    • Další možnosti: cedulka o morálce, podepsání formuláře o etickém kodexu, atd.
    • Z výzkumu bylo zřejmé, že lidé podvádí méně (o 15 %), když podepíší etický kodex PŘED vyplňování formuláře (etika se jim připomene předem) než když vyplní formulář (například daňové přiznání) a až následně podepíší etický kodex a správnost údajů.

Ovlivňování, uplácení a lobbing

lobbing

  • Velmi častý jev. Uplácení voličů, hodnotících, úředníků. Stačí přitom jenom laskavosti a drobnosti. Člověk se cítí “zavázán” a za darovaný párek a pivo platí volebním lístkem.
  • Příklad: Galerie platily za průzkum uměleckých děl – čím víc peněz darovali, tím pozitivnější byly reakce na konkrétní díla. Přitom lidi tvrdili, že je to neovlivnilo. (str. 63)
  • Lobisté lobují u různých skupin – lékaři, studenti, politici, vědci (aby psali studie, které jsou ovlivněné, aniž by si to uvědomovali).
  • Styl ovlivňování, kdy člověk sám uvěří informacím a šíří je dál:
    • cítí se povinován,
    • obhájí si to – “ostatní to dělají taky”,
    • zavísí na tom finanční příjem (můj nebo kolegů).
  • Příklad takového selhání byl na Wall street – hypoteční krize (bankéři + vláda).
  • Je vůbec možné být objektivní, když vám za posudek platí jedna ze stran? Velmi těžko.
  • Přebíráme názory za své nebo alespoň nebereme tak vážně názory protistrany.

Únava a poctivost

  • S únavou klesá poctivost + kolabuje naše vůle.
  • Večerní přejídání – celý den se držíme, ale večer s únavou podlehneme.
    • Stejně tak působí stres, kdy si objednáme snadněji pizzu místo salátu (vnitřně si obhájíme malý přestupek proti své vůli, protože už tak trpíme dost = stresem, prací).
  • Příklad: Soudci jsou po ránu ochotni “poctivěji” posuzovat případy. V odpoledních hodinách už rozhodují “rutinně” podle zažitých zkušeností a aktivní přístup klesá.

“Ach jo” efekt

  • “Ach jo” efekt > držím dietu, poruším ji něčím a následuje: “Acho jo, tak teď už si dám i tamto a tamto.” Zklameme sami sebe, změníme se v podvodníky.
  • Stejně to funguje, když uděláme přestupek proti morálce. Máme tendenci udělat další a zásadnější.

Kdo nosí padělky, ten víc podvádí

  • Drahé značky zvyšují sebevědomí.
  • Padělky negují vyjímečnost značek (nosí je pak každý) – tím upadá efekt.
  • Zvyšuje se pravděpodobnost že i Vy máte plagiát (ač to nemusí být pravda). Namísto obdivu přichází pohrdání, že nosíte “fake”.
  • Oslabuje se tím signál “Prada”.
    • Tohle je vlastně hlavní problém, který značky řeší. Snižování vážnosti jejich značky.
  • Sebeidentifikace – koupíme si padělek > máme o sobě vnitřně horší mínění > tendence více podvádět.
  • Padělek nás ovlivňuje více negativně (podvádíme) než originál pozitivně (vliv tam však je).
  • Lidé s padělky jsou i podezřívavější ke svému okolí – vidí je v černém světle > “Podle sebe soudím tebe”.
  • Čím víc si poklesek připomínáme > padělky, titul ze školy, který nemáme, atd – tím větší máme tendence k dalším podvodům.
  • Příkladů takového jednání je více:
    • stahování filmů, knížek, padělky, návštěva kina (více filmů na jeden lístek), atd.

fake-watches-padelky-hodinek

Vlivy při podvádění

  • Když si lidé uvědomují, že je jejich podvádění evidentní, podvádějí méně nebo si alepoň nenalhávají svou čestnost.
    • Musí udělat vědomou akci k podvodu.
    • Výsledky na poslední straně testu vs. test v PC a zobrazení výsledků při najetí na lištu.
  • Podvádíme více, když to má vliv na naše spolupracovníky (tým, šéfa, kolegy).
    • Altruismus – svým lhaním pomůžeme celku. Podvádíme více, než bychom to dělali jen pro sebe.
    • Příklad: Úloha matic pro 2 lidi – nadsadili si mnohem víc.
  • Pokud z našeho podvádění měl prospěch JENOM ten druhý – podvádělo se ještě více. Lépe si obhájíme podvádení – děláme to přeci pro něj a ne pro sebe – styl ala Robin Hood. Lidi pracující pro politické strany nebo neziskovky mohou mít silnější sklon pro podvádění – “dělají to pro dobrou věc”.
  • Ten, komu na spolupracovnících nejvíc záleží, víc podvádí. :-/

podvadeni

  • Dohled (i náhodný) sníží podvod na minimum.
    • POZOR: Dohled se seznámením opět nepoctivost vystřelí nahoru.
    • Příklad řešení: Vaši práci budou kontrolovat v jiné kanceláři (kolegové bez vazeb).
  • Někdy stačí jenom náznak, že je dotyčný pozorován / sledován a chová se poctivěji.
    • Například obrázek očí na lince (nekradlo se).
  • Nepoctivost si omluvíme, když přizveme další.
    • Příklad: Představte si automat, který chybně dává zboží zadarmo. Když o něm řekneme dalším lidem, kteří toho taky využijí, tak jsme “ospravedlnění “. Takhle se okolí “nakazí”. Sociální norma se upraví a lidem přijde takové chování “normální”.
  • Vliv jedince ve skupině. Pokud je ve skupině švindlíř a skupina o něm ví, tak má celá skupina tendenci více podvádět (když přeci někdo podvádí ještě, tak já mohu taky).

Do života

  • Doktoři, účetní, bankéři a další. Čím déle nás odborník zná (lékař, účetní, atd), tím si myslíme, že dlouhodobý vztah bude nahrávat na naší stranu > blaho klientů. NENÍ TO TAK! Sílí tendence vlastních zájmů lékaře (či jiného odborníka). Znamená to tedy měnit lékaře a účetní častěji?
  • Kreativní lidé (herci, grafici, umělci) podvádějí více. Mají vyšší představivost, ohebnější myšlení a podvádění si “omluví”. Jsou také častěji nevěrní.
  • Národy podvádějí stejně. Ač by si každý myslel, že některé národy na tom budou lépe či hůře, tak všichni podvádíme stejně. Testovali například státy jako: Kanada, Skandinávské země, Itálie, Turecko a USA.
  • Autority by měly jít příkladem. Protože určují standard a můžou “nakazit” obyčejný lid. Měly by být vzorem. Měřit jim přísnějším metrem? Ve skutečnosti je to přesně naopak. Známá osobnost má výhody a nemusí vždy dodržovat pravidla. Společnost pak získává pocit, že je to normální a může to dělat také.
  • Žádný poklesek bychom neměli brát jako malichernost, protože i ty nejmenší nás vedou k dalším.
  • Doporučuji Teorii rozbitého okna – Philip G. Zimbardo

Hodinky jsem posílal z kolejí a balíky mi přebíraly kolejbáby

Dostalo se mi té cti a byl jsem požádán kamarádem, možná budoucím kolegou a současně studentem VŠE o rozhovor do jednoho z předmětů. Protože je to první rozhovor tohoto typu, tak hrdě přikládám jeho přepis.

Proč ses rozhodl (co tě motivovalo), že budeš podnikat? Na základě čeho sis vybral hodinky? Pokud si dobře vzpomínám, začínal jsi se švýcarskými noži.

Začínal jsem švýcarskými hodinkami Wenger a nože jsem k nim dával jako dárek. To bylo první odlišení od konkurence – dávat k hodinkám něco navíc (kromě i tak nadstandartních služeb).

Moje první hodinky Wenger

Moje první hodinky Wenger

Ale abych odpověděl na otázku a vzal to pěkně postupně. Vždycky bylo mým snem mít vlastní firmu. Jako dítě jsem snil o podobném úspěchu jako měl pan Baťa, kterému se podařilo pozvednout Zlín a celou Českou republiku. Já snil o tom, že pozvednu rodnou Opavu a když bude dobře, tak i trošku tu naši zemi. Nejdřív jsem začal při střední škole na živnost dělat weby, na vysoké jsem v tom pokračoval a ve společnosti H1.cz nabral spoustu zkušeností z online marketingu. Tyto znalosti ve spojení těch z VŠE mi pomáhají dodnes budovat vlastní firmu. A pořád tak nějak doufám, že i ty sny se vyplní :)

Nápad prodávat hodinky vznikl čistě náhodou, když jsem si sám chtěl jedny koupit. Na kamarádově zápěstí v hospodě jsem usoudil, že Wenger dělá pěkné a kvalitní hodinky. Druhý den jsem si o nich víc zjistil a už objednával vytoužený model z Ameriky za poloviční cenu, než se prodával tady. Takhle jsem si ze začátku maloval celé své podnikání – vozit sem hodinky z Ameriky a prodávat je s nějakým ziskem. Naivita a neznalost – bez toho by to nevzniklo.

Mimochodem: První hodinky nedorazily vůbec (skončili někde na letišti ve Francii) a druhé sice dorazily, ale tím jsem to měl za plnou cenu a bez záruky.
V H1.cz jsem v té době radil našim klientům, jak mají na Internetu prodávat více, jak se lépe prezentovat a být obecně v internetové konkurenci úspěšnější. Vždy mě ale lákalo zkusit si to na druhé straně – sám něco prodávat (ať už produkt nebo službu).

Koleje VŠE, kde jsem prodával první hodinky

Koleje VŠE, kde jsem prodával první hodinky

Tohle vyústilo ve spuštění eshopu, kde jsem prodal nejdřív ty své hodinky, které když přišly, tak se mi vlastně nelíbily. Takto jsem prodal pár hodinek a po zralé úvaze (protože šedý dovoz hodinek je opravdu nesmysl) jsem si to nakráčel k oficiálnímu distributorovi této značky pro ČR a SR. Doteď jsem vděčný za tu šanci, že se mnou nevyrazili dveře a dovolili mi tyto hodinky oficiálně prodávat. První hodinky jsem posílal ještě z vysokoškolských kolejí a balíky mi tam přebíraly kolejbáby :)

Motivace byla: samostatnost, výzva něco dokázat, vybudovat vlastní firmu, svoboda ..

Co charakterizuje Helveti?

Stále mladá a dravá společnost, kde se rychle zavádějí nové technologie, postupy, atd. Každý z kolegů se může aktivně podílet na směřování firmy a přinášet nové nápady. V určitých ohledech je to pořád trošku punk, ale to ladíme :) Meziročně rosteme o cca 70 %, takže bych nás označil i jako rychle rostoucí firmu.

K tomu nám pomáhá hlavně náš přístup:

  • Dělat pro zákazníky něco navíc,
  • rozumět maximálně produktu, který prodáváme,
  • přátelský ale profesionální přístup: ochota, serióznost, slušnost, atd,
  • být zkrátka lepší než naše konkurence.

Podle výsledků se to daří a zákazníci nás nejen na Heuréce hodnotí velmi pozitivně.

Byly začátky těžké? Jak dlouho už vlastně podnikáš? Resp. přišel už okamžik, kdy jsi chtěl se vším seknout?

První kancelář, ubytování a "prodejna" hodinek

První kancelář, ubytování a “prodejna” hodinek

Začátky byly poměrně krušné. Ať už můj začátek, kdy jsem rok bydlel v kanceláři v Karlíně, tak první přešlapy, které asi žádného podnikatele neminou. Všechno, co jsem si prošel, mě ale nějak formovalo a stále formuje. I neúspěchy jsou strašně důležité, když se z nich člověk poučí a neopakuje je.

Svoje podnikání vždycky mezi přáteli označuju za takovou sinusoidu. Jsou chvíle, kdy jsem nahoře a firmě se daří. Přijdou ale týdny, kdy bych firmu z fleku zavřel, prodal a odjel s krosnou na cestu kolem světa. Když je to nejhorší, tak dokonce uvažuju o tom, že bych se mohl nechat zaměstnat. Ale to je opravdu krize a většinou se z toho rychle oklepu a vzpamatuju :)

Firma je založena od roku 2012, ale hodinky jsem prodával na živnost už v roce 2010. Předtím jsem podnikal na sebe v oblasti tvorby webových stránek (od roku 2006). Takže už vlastně dělám sám na sebe 10 let (s pár pauzami). To je docela dost :)

Někdy uvažuju o tom, jaké by to asi bylo, kdybych pokračoval v budování kariéry v internetovém marketingu. Měli jsme dokonce webové studio, kde jsme s kamarády tvořili webové stránky a moje vize byla firma podobná PeckaDesign s.r.o. nebo Sherwood a.s. Tuhle myšlenku mám pořád v hlavě a možná se k ní někdy i vrátím. Společně s provozem internetového eshopu by to dávalo smysl – taková krásná symbióza.

Postupem času se muselo Helveti vyrovnávat s mnohými změnami. Ať už se jednalo o rozšiřování portfolia, stěhování prodejny nebo nový e-shop. Jaký postoj k takovým radikálním krokům máš?

Naše aktuální prodejna v Karlíně

Naše aktuální prodejna v Karlíně

Ty změny přicházejí samy. Náš rychlý růst nás k nim nutí a když to přijde, tak se prostě udělají. Jak mi teď říkal jeden spokojený zákazník, který už podniká přes 20 let. V podnikání není čas na dlouhé přemýšlení, ale je lepší dělat rychlá rozhodnutí na základě zkušeností a intuice. A podobně se to snažím dělat taky. Když nám byly malé předchozí prostory, tak jsme našli větší. Přibírali jsme nové značky, udělali jsme pro ně nový eshop (agregující celé naše portfolio). Dlouho jsme usilovali o značku Certina a když jsme ji nakonec dostali, tak byly problém peníze (jejich nedostatek) a taky se to vyřešilo. Abych citoval klasika: „Ještě se nestalo, aby to nějak nedopadlo!“.

Zkrátka radikální změny jsou v podnikání často nutné a bez nich by firma stála na místě. Což se u nás říct nedá. Navíc, každá taková změna je vlastně novou výzvou :)

S růstem firmy se zvyšují personální požadavky. Jak vybíráš nové kolegy? Co je pro Tebe důležité?

Robert byl vůbec první kolega v Helveti.cz

Robert byl vůbec první kolega v Helveti.cz

Snažím se dělat přátelské „výběrové řízení“. Zájemci pošlou životopisy a nějaký motivační email. Pak se s vybranými sejdu a přátelsky si popovídáme. Důležitý je u mě charakter lidí a jak si vzájemně „sedneme“. Většina mých kolegů k nám přišla na doporučení, což funguje skvěle. Naši externí kolegové jsou pak často známí z mých předchozích zaměstnání nebo z vysoké školy.

Zatím se Helveti daří stále růst. Máš představu o ideální velikosti?

Tahle otázka nebo respektive její odpovědi na ni se ve mně trošku bijí. Na jednu stranu bych chtěl vybudovat velkou a silnou firmu. Na druhou stranu bych se nikdy nechtěl stát jenom přeposílatelem balíků s velkým logistickým centrem (jako jsou Hodinky.cz, Alza.cz a další). Nechci totiž ztratit osobní kontakt se zákazníkem a taky dbám na to, abychom maximálně rozuměli svému produktu. To u eshopu se 100 značkami a 10 000 produkty jde jenom těžko. Taky si myslím, že pro sortiment středně drahých hodinek se tento styl ani nehodí.

A velikost firmy? Podle norem EU jsme mikropodnik (obrat menší než 2 miliony EUR a méně než 10 zaměstnanců), takže máme stále kam růst :) Aktuálně rosteme meziročně o cca 70 %. Ideální stav bych teď viděl ve fázi, kdy bychom měli na každou dílčí činnost specialistu. Ať už jde o programování eshopu, hodinářské práce, marketing, psaní recenzí, točení videí a další. Vývoj by se tím zase o něco urychlil a kvalita služeb stoupla. Zatím to vynahrazujeme našim nasazením.

Kde bereš inspiraci pro další inovace? Konzultuješ je společně s ostatními, kdy poté dojdete k společnému závěru, nebo si necháváš rozhodující slovo?

U nás může do směřování firmy mluvit každý, ale rozhodující slovo mám já :) Kolegů se na inovace a zlepšení ptám a společně je taky diskutujeme. Velkou inspirací jsou mi pak setkání na konferencích (Barcamp, WebExpo a další), na které ale nyní nemám vůbec čas, což beru jako velkou chybu. Zkouším si to vynahrazovat aspoň diskuzemi s kamarády, kteří v oboru internetového marketingu pracují a jejich zkušenosti jsou často neocenitelné! Už před všemi současnými eshopovými konferencemi jsem měl v hlavě nápad o srazech eshop specialistů. Nikdy jsem ho ale nerealizoval, tak snad brzy na eshopsraz.cz něco uvidíte. Inspirace a předávání zkušeností je to nejcennější.

Snažíte se aktivně získávat podněty od zákazníků, na základě kterých pak vyhodnocujete potřebu určitých změn?

Dělali jsme uživatelské testování našich eshopů a teď se chystáme na novou vlnu testování se zákazníky našeho nového eshopu Helveti.cz. To je skvělá zpětná vazba nejen pro fungování eshopu, ale taky pro samotné podnikání. Zároveň se snažíme každému zákazníkovi volat, jak byl s našimi službami spokojen a jestli hodinky naplnily jeho očekávání. Opakující požadavky zapracováváme, ale spíše slýcháme jenom chválu, což je povzbudivé a motivující. Ke každé kritice se stavíme čelem a snažíme se z ní poučit.

Jakou roli na druhé straně hraje konkurence? Vím, že se snažíte nabídnout maximální komfort pro zákazníky, máte kamennou prodejnu, takže cenu musíte držet na vyšší úrovni. Je to směr, který hodláš držet?

Bojovat cenou je cesta do pekla. Je to jediný nástroj, který napadne začínajícího prodejce a některých se to drží docela dlouhou dobu. I já jsem tak začínal (viz začátek rozhovoru a dovoz z Ameriky za poloviční cenu) a u oficiální distribuce mi dokonce prý přezdívali gauner :) Velmi rychle jsem ale pochopil, že šedý dovoz, podkopávání cen a neautorizovaný servis není ta správná cesta. Já bych sám u takového obchodníka nenakoupil.

Eshop Helveti.cz, který měl velké porodní bolesti a stále není zdaleka dokončen

Eshop Helveti.cz, který měl velké porodní bolesti a stále není zdaleka dokončen

Začal jsem přemýšlet jinak a od té doby zákazníkům nabízím k hodinkám něco navíc. Konkurenci porážíme právě tím, že se hodinkám více věnujeme (fotíme je, natáčíme videa, píšeme recenze) a jsme schopni jim k hodinkám více říct. Odbornost je to, co lidé stále chtějí. A abychom zákazníkům dělali i radost, tak dáváme k objednávce dárky (nože Wenger, Victorinox, pojištění hodinek, atd) a služby navíc: doprava zdarma, prodloužená 3letá záruka, 234 výdejních míst, zkrácení hodinek na ruku, možnost platit na splátky, atd. Postupem času jsme vybudovali také poměrně velký sklad hodinek, kde je k dnešnímu dni přes 600 hodinek, u kterých garantujeme dodání do druhého dne od objednání.

Směr, který hodlám držet, je prodávat kvalitní hodinky a poskytovat k nim nadstandartní služby. Být lepší než internetové obchody znalostmi, sklady a službami a lepší než klasické kamenné obchody v pružnosti, šíři nabídky a internetovými dovednostmi.

Ondřej Vetchý je mým osobnostním vzorem

Ondřej Vetchý je mým osobnostním vzorem

Jaké změny jsou v plánu v nejbližší budoucnosti?

Jak rosteme, tak nám „hrozí“ už v pořadí 3. stěhování do větších a atraktivnějších prostor. Uvažuji i o další separátní prodejně v Praze a v rodné Opavě. Ale hlavně v druhém případě je to spíše sentimentální záležitost.
V roce 2016 bude důležité dopilovat eshop Helveti.cz a s jeho slovenskou mutací Helveti.sk se pomalu chystat na Slovensko. Je možné, že nám z portfolia vypadnou některé značky a nahradíme je dlouho vytouženými. Jako se to například teď podařilo s Certinou. Konkrétní značky si ale nechám pro sebe.

Tvůj osobní podnikatelský vzor?

Každý, kdo něco dokázal. Inspirují mě osobnosti jako Tomáš Baťa, Steve Jobs, Elon Musk a hlavně lidé, které jsem osobně potkal nebo mají k mému podnikání nějakým způsobem blízko: John Vaňhara, Vlastimil Vávrů, Jiří Koutný, Martin Vlasák, zakladatelé H1.cz a spousta dalších. Z každého si snažím něco vzít a poučit se.
Z osobností mám za vzor pány: Ladislava Smoljaka, Jana Třísku, Zdeňka Svěráka a Ondřeje Vetchého.

Křížem krážem po Islandu

image186 Byli jsme 25 dní na Islandu, za sebou máme 2 treky, cestování autem a spoustu zážitků. To všechno by nebylo bez náčelníka – Ladislava Tajovského. Ten bohužel vážně onemocněl a nebyl schopen výpravu organizovat a tak jsme se toho ujali my mladí a nezkušení ventilové. Jirka Beneš, Vlasta Matej a já. A můžu říct, že organizace to nebyla lehká. To máte: letenky, autobusy, lodě, auta, kempy, bomby, Bónusy, kompletní harmonogram, brody a přílivové tabulky, atd.. “kdo jste někdy něco organizoval, dáte mi za pravdu..”.

Ve zkratce

Na Islandu jsme byli od 2.7. do 27.7.2015. Trek na Hornstrandiru byl na 11 dní a ušli jsme cca 200 km. Následně jsme auty projeli západ a jihozápad Islandu a celkem najeli asi 1600 km. Pak se většina skupiny oddělila a my 4 zůstavší se jali pokořit trek Laugavegur85 km za pohodových 5 dní.

Jako vždy se dodržovala pravidla:

  • o ničem se nehlasuje a pravdu má náčelník,
  • odchod je v 9 hodin (neurčí-li náčelník jinak) a doporučuje se vstávat v 7,
  • za den 6-8 hodin chůze (brodění, lezení, šplhání),
  • na pomalejší se nečeká, protože odpočívají za cesty (vyjímky jsou brody, exponovaná místa a křižovatky),
  • vždy musíte vidět toho za vámi (čímž se udržuje skupina pohromadě),
  • během dne je rychlé a studené jídlo, pravá žranice nastává až večer ve stanu.

Bylo nás 10 (později 11) a musím přiznat, že lepší skupinu jsem si nemohl přát. Byl jsem z členů nadšený každým dnem víc a víc. Na zádech jsme nesli až 37 kg (skupina trpící obžerstvím – já a pan Beneš).

Co se týče ceny, tak celý podnik se dá absolvovat za 25 – 35tis. Kč.

O Islandu

Island je nejlepší místo pro život (žebříček OSN z roku 2007) a ač je součástí Evropy, tak není v EU (stáhli kandidaturu). Leží těsně pod polárním kruhem na rozhraní 2 tektonických desek (což má mimo jiné za důsledek, že se Island zvětší o 2 cm za rok). Má 340 tis. obyvatel, ale většina žije v oblasti Reykjavíku. Díky nízké imigraci je to jeden z “nejčistších” národů na světě (vikingové). Žijí převážně z rybolovu, chovu ovcí, turismu a průmyslu (napomáhá jim k tomu geotermální energie). Měnou je islandská koruna (ISK), ale všude zaplatíte kartou (i žvýkačky na pumpě). Na celém Islandu je velmi bezpečno.

Island země ohně a ledu

Ovce jsou na Islandu v poměru k lidem 4:1. Jinak zde najdete i soby, polární lišky, až 300 druhů ptáků, spoustu druhů ryb, tuleně, atd. Zajímavostí může být lední medvěd, který jednou za čas připluje na kře z Grónska.

Rostlinstvo zde má těžší podmínky. Stromy si při osidlování vykáceli (stavby lodí, domů) a tak je nyní těžce vracejí zpět. Půda trpí erozemi, dovezli proto lupinu a dokonce pěstují ve sklenících (vyhřívaných geotermální energií) skvělé banány, rajčata a jiné plodiny ne úplně typické pro tuto oblast.

Zkrátka.. Island je nejen nejlepší místo pro život, ale také skvělé místo pro vaši další rekreaci! Nikde na světě nezažijete pohromadě: gejzíry, vodopády, polární záři, termální prameny, ledovce, úchvatná pohoří, nedotčenou přírodu,  .. atd.  Když do toho zapojíte pořádný trek a z toho praměnící pocity vítězství sama nad sebou a překonání se, euforii, ty nejkrásnější bivaky, romantické výhledy, gastronomické orgie.. dostanete výsledek v podobě nezapomenutelného zážitku! Jako byl ten náš..

1. část – Hornstrandir

image31Už typicky (podruhé) jsme začali pobyt na Islandu trekem po Hornstrandiru. Tomu předcházelo: úžasný Hamburk a projížďka lodí přístavem, přespání na autobusovém nádraží v Reykjavíku, vnitrostátní let vrtulovým letadlem do Ísafjörðuru, nákup v Bónusu a doplnění zásob, jízda lodičkou na Hornstrandir (Hesteyri).

Tento ročník se lišil větším množstvím sněhu, bezpečnějším broděním, nebezpečnějším výstupem a sestupem neznačeného “sedla” za řekou Svinná, rozložením uhynulé velryby (před 2 roky jsme našli celé tělo, ale teď už jen kostru), ještě větším obžerstvím a ukončením treku v Grunnavíku.

Opět jsem si zde uvědomil, že limity lidského těla jsou někde úplně jinde, než si sami myslíme. Je to jenom v naší hlavě a stačí chtít, kousnout se a tělo poslouchá na 200 %.

“Krásu místa umocňuje i endorfin vyhnaný fyzickou námahou do mozku. Dechberoucí pohledy z vrcholků na údolí, zálivy, nekonečné louky pokryté lupinou, západy slunce nad ledovci a mraky zbarvené do červena.. Přistihuju se, jak se mi během treku tlačí pocity z hrudi a mám potřebu pořád dokola opakovat, jaká je to tady nádhera a Láďovo oblíbené “to je teda něco”. Jako bych měl potřebu sdílet svůj dojem s ostatními a možná z vnitřního strachu, že oni si to neužívají stejně jako já, jím to takhle vnucuju. Ale hned vzápětí mě počastují podobnými hláškami a já jsem opět spokojený, že nejsem sám, komu se srdce nad pohledy do krajiny tetelí.”

_Výňatek z deníku (emotivní chvilka)

V tomhle vidím velký rozdíl před mým prvním Islandem. Tentokrát už si stíhám Island užívat plnými doušky a ani na chvíli nelituji, že jsem jel znovu.

Mapa treku na Hornstrandiru

2. část – Autem

Projeli jsme západ a jihozápad Islandu a pořád nám tak spousta lokalit na Islandu k vidění zbývá. Ale i přes to jsme viděli ta největší lákadla, co země ohně a ledu nabízí: vodopády, gejzíry, ledovce, jeskyně, tektonické desky, úchvatné pohoří, sopky, lávová pole, útesy, pláže a spoustu dalšího.

Stihli jsme pokořit Heklu a zažít ono chvění (Hekla má už 5 let zpoždění ve své sopečné činnosti), které popisuje náčelník v jednom ze svých článků.

image133

Jako jeden z největších zážitků je pro mě přesto noční “pubertální” vyjížďka Toyotou Land Cruiser. Auto jsme nešetřili, jezdili jako dobytci a já si nejednou chtěl při divokých manévrech vystoupit. Velmi doporučuji!

Náš kompletní harmonogram cestování autem si můžete prohlédnout v deníku.

Mapa – Island autem

island-trasa-auta
(klikněte pro větší verzi mapy)

3. část – Laugavegur

image174 Nejznámější trek Laugavegur si nenechte ujít. My jsme ho šli ve 4 lidech a byl jednoduše úchvatný. Měli jsme na něj dost času, takže jsme se kochali krajinou, užívali slunce i sněhu a hledali ty nejlepší bivaky daleko od lidí a oficiálních kempovišť.

Příroda se za těch 85 km razantně mění před očima a trek je díky tomu velmi pestrý (duhové hory, sněhová pole, lávová pole, mechové louky, lesy, řeka plná vodopádů).
Oproti roku 2013 jsme šli trek obráceně (Landmannalaugar > Thórsmörk > Skógar) a až do Skógaru. Je to snažší varianta a z toho důvodu ji volí i většina cestovatelů. Skógar se zase tak často nechodí, ale my jsme byli velmi mile překvapeni (spousta impozantních vodopádů).

Chvíli jsme uvažovali o pokoření sopky Eyjafjallajökull (ano, ta co soptila a zastavila leteckou dopravu), ale neměli jsme dostatečné vybavení (na trhliny v ledu). Čeká nás to tak příště. Třeba..

Mapa Laugavegur

Zakončení ve velkém stylu

image195Ze Skogáru jsme se ještě zastavili u termální řeky Hveragerdi, kde jsme strávili noc a užili si několik koupaček, ale taky kroupy a všudypřítomné mušky. Pak už jsme vyrazili směr Reykjavík, který jsme důkladně prošli a na rady tištěného průvodce zakončili návštěvou restauračního zařízení. “Jedno pivo” se trošku zvrtlo a více už povím spíš osobně :) Každopádně to bylo veliké! Za to, že jsem doletěl zpět do ČR, vděčím z velké části mým parťákům.

Nezapomenutelné hlášky

“Nejela jsem na Island, abych tady čekala před Bónusem.”

_slečna Karochová při čekání na Beneše, který se vracel do Bónusu pro opalovací krém

Následně se z toho staly variace:
– Nejel jsem na Island, abych se tady díval z útesů.
– Nejel jsem na Island, abych se koupal v termální řece.
– Nejel jsem na Island, abych sledoval papuchálky.

“Tvrrrdoooo!!”

_téměř na všechno (při výstupu hor, za jízdy v autě)

“Co budeme dneska vařit?”

_Jiří Beneš o večeři v 10 hodin ráno

“Kde jsme? Nevíme. Jak nám je? Nevíme. It is groše..”

_zmatená poznámka v mém telefonu z večerního tahu Reykjavíkem

“Jiříku, kde máš věci?”

_na letišti v Bristolu, kde mě kluci odbavili bez mého “vědomí”

Přednáška o Islandu

Uskutečnila se dokonce přednáška o naší cestě Islandem v Klubu cestovatelů v Praze o účasti asi 40 lidí. Pro velký úspěch uvažuji o zopakování v Opavě (30.10.) a možná v Praze (29.9.). Pokud byste měli zájem, tak přijďte nebo napište. Budu rád za reakce.

image199

Velké díky

Těmto lidem patří velké poděkování, protože nám neskutečně pomohli!

  • Milada Paclíková – rady před odjezdem a pravidelné hlášení počasí
  • Víťa Jeřábek – rady před odjezdem
  • Martin Brychnáč – opět zásoboval výpravu skvělou paštikou

Užitečné odkazy a informace

Články, které stojí za přečtení:

Na Islandu jsem také pracoval – vznikla recenze hodinek Wenger Roadster.

Kompletní zápisky z islandského deníku

Přečtěte si můj kompletní deník, který jsem sepisoval každý večer a zaznamenával tak čerstvé zážitky.

Fotogalerie

Video

Fotky: Jiří Štencek, Simona Karochová, Ondřej Šebl

Podruhé na Island

Kouzelná krajina, která vezme za srdce každého.

Kouzelná krajina, která vezme za srdce každého.

Už podruhé se chystám na Island a opět budeme putovat nepřístupnou krajinou Hornstrandiru, projedeme část Islandu auty a 3. týden zakončíme úžasným trekem Laugavegur.

Má to ale jeden háček. Poprvé bez náčelníka. Do jeho role jsem byl pasován já a proto držte palce, aby vše dobře dopadlo. Protože až teď si pořádně uvědomuju, co to znamená něco takového naplánovat. Naštěstí ostatní víc než pomohli.

Na 3 týdny se tedy loučím a jedu si plnými doušky užívat svobody s celým svým životem na zádech.

Až přijedu, tak můžete čekat sepsání zážitků a mých dojmů. Možná bude i nějaké povídání na VŠE. Bude to totiž má prvotina (ano, NVDP je už klasika, ale tohle bude něco jiného) a tak o hluboké zážitky nebude nouze. Do té doby aspoň koukněte na tu nádheru!

PS: Kdo chce poslat islandský pohled, napište mi SMSkou adresu :)

Na Islandu už jsem byl:

 

Chci napsat knihu

chci-napsat-knihu Kdysi dávno jsem v jedné z motivačních knížek četl, že je dobré si sepsat své osobní cíle. Všechno, co bych chtěl za život zkusit, umět, udělat, kam se podívat, atd. Dlouho jsem se do toho dokopával, ale nakonec můj seznam vznikl. Krásné na něm je, že nikdy není finální a když jej čtu, tak škrtám už absolvované cíle, přepisuju stávající a doplňuju nové. Všem to moc doporučuji, protože koukat na to zpětně a odškrtávat si v tomhle seznamu věci, je prostě skvělý pocit. Víte, že si plníte svá přání, dosahujete cílů.. žijete podle sebe.

V mém seznamu mám věci jako: naučit se hrát na ukulele, udělat stojku na rukou, zvládnout salto (do vody, na zemi, se snowboardem), naučit se další jazyk, navštívit xy (výčet zemí a míst), uběhnout na boso 50km závod, postavit dům, jít na letiště a odletět prvním letadlem, přednášet před více než 1000 lidmi, .. napsat knihu.

Dlouho jsem tenhle bod bral jako cíl, který si splním jednou.. v budoucnu. Shoda okolností a motivací tomu ale chce, abych začal už teď.
A co byly ty motivace? Dlouhodobá a asi i ta prvotní je něco tady po sobě zanechat, sepsat své myšlenky, zkušenosti, svůj ostrovtip..zkrátka cokoliv, co by mohlo někoho dalšího jakkoliv zaujmout. Náčelník Ladislav Tajovský je autorem několika knih, takže následovat svůj vzor je určitě také jedna z motivací. Další stimulací jsou blogeři. Aktuálně třeba Gabka Kreheĺová s jejím článkem 31dňová výzva: Mojich 500 slov jehož součástí je i skvělé video Matta Cuttse (mimochodem také o psaní knihy). Ale to bych hodně odbíhal..

Finální inspirací byl známý opavský právník, který mi svým osobitým stylem řekl, že bych to prostě měl udělat (aniž bych mu cokoliv o tomto záměru jenom naznačil). Takže moc děkuji pane Kanioku – jdu do toho!

Možná jste si mí věrní čtenáři (ahoj mami!) všimli, že nepravidelné psaní blogu mě docela baví. Vím naprosto přesně, že psaní knihy mě takhle bavit nebude a už vůbec nebude snadné. Ale i to je ta část, která mě láká.. překonání další překážky.

Co jsem pro to už udělal:

  • nakoupil knihy o psaní (například Stephen King – O psaní),
  • prostudoval web a nabídky kurzů tvůrčího psaní,
  • začal přemýšlet nad tématy a vůbec typu knihy,
  • založil online dokument kniha, který už není prázdný,
  • napsal tenhle příspěvek jako malou motivaci a závazek,
  • suma sumárum .. vlastně nic pořádného :)

Ale až mě příště uvidíte, nezapomeňte se mě zeptat, jestli už mám téma knihy. A zároveň mi sdělte svoje tipy, triky a zkušenosti! Budu za ně moc rád, protože jak asi tušíte – o psaní nevím zhola nic.

Deník polárníka – zimní Laponsko (Sarek)

V prvním díle deníku polárníka jsem popisoval samotné rozhodnutí, plánování cesty, výbavu a balení. Abych tedy volně navázal a zároveň tě můj milý čtenáři uvedl do situace.. 19.3.2015 jsme odlétali z Prahy jako pětičlenná parta do Laponska (Švédsko) na zimní trek Sarekem.

Tip: Pokud už se teď děsíte, jak dlouhé to je, tak můžete přeskočit na shrnutí nebo si pusťte video.

Video

Odlet z Prahy a těžké deserte

Naplněné sáně.. a na zádech je ještě "příruční" batoh.

Naplněné sáně.. a na zádech je ještě “příruční” batoh.

Už při balení jsem tušil, že toho mám nějak moc a při SMSce od náčelníka “Počítej s pořádnou zátěží” jsem ještě víc znejistil. Mé obavy se potvrdily při přebalování zavazadel na letišti. Ať jsme dělali, co jsme dělali, tak váhový limit 23 kg nesplňoval nikdo! “Vždycky jsme prošli i s 26 kg a nic jsme neplatili” .. uklidněni náčelníkem balíme saně na nějakých 25 kg a vše ostatní do příručního zavazadla (to se zpravidla neváží a nikdo tak nekontroluje 5kg limit). Pro představu – moje příruční zavazadlo mělo dalších 13 kg. Rozměrově bohužel taky nesplňovalo limit, ale jako batoh na zádech by to mohlo projít. Neprošlo vůbec nic! Každý platíme 2000 Kč za překročení váhového limitu a nám s Jirkou ještě berou naše batohy jako další zavazadlo (naštěstí neplatíme). Do toho nás honí, protože do odletu zbývá posledních 20min a my jsme ještě ani neprošli kontrolou. Stres se stupňuje: nemám svoje příruční zavazadlo, co budu celý den na letištích dělat bez knihy, bez jídla, mám všechny doklady, nerozflákají mi obsah batohu? Následně zjišťuju, že náčelník naopak prošel s 2 příručními zavazadly (zkušenosti se nezapřou). Po běhu na checkin nasedáme do letadla. Celý den prolétáme (Praha – Amsterdam – Stockholm – Gallivare). Poslední let je menším vrtulovým letadlem a přistání na sněhu. Zážitek!

Poznámka autora autorovi: Stockholm je z letadla nádherný! Určitě tam někdy zaleť!

Paráda! Zavazadla dorazila do Gallivare.

Paráda! Zavazadla dorazila do Gallivare.

Do posledního přistání nevíme, jestli nám přiletí i saně. Ve Stockholmu nám je nedali (batohy ano) a tak je hlásíme jako ztracená. V Gallivare se ale objeví a tak jsme komplet! Přebalujeme, kontrolujeme, oplakáváme (Petrův guláš cestu nevydržel a šel se podívat hlouběji do útrob batohu) a vyrážíme do centra taxíkem. Tady už se na nás nikdo nedívá jako na mimozemšťany (pohledy na polárníky ve skeletech promenádujících se po letištích byly občas zajímavé) a cítíme se víc “jako doma”. Lidi se nás vyptávají, kam máme namířeno a kde budeme první noc spát. Když odpovídáme, že někde venku pod širákem, tak se na nás jen usmívají a odvětí “tough boys”. Nejsme první ani poslední svého druhu, které tady potkají.

První noc kousek za nádražím. Pod širákem a přímo nad námi polární záře!

První noc kousek za nádražím. Pod širákem a přímo nad námi polární záře!

Po příjezdu na žel. stanici Láďa zjišťuje, že budova není zamčena a nosí první bágly dovnitř. Ve chvíli, kdy jde pro další bagáž ven, se mu zabouchnou dveře a vchod se definitivně zamkne. Nastává prekérní situace. Batohy v teple vevnitř a my venku v zimě. Do 5 minut ale přijíždí místní security firma a odemyká nám. Vytahujeme bágly a jdeme hledat nocleh někde poblíž. Láďa zjišťuje, že nemá karimatku (v průběhu treku ještě zjistí chybějící: termosku, koření, kávovar a mlýnek ač kafe vzal 2 lahve), což je dosti podstatná součást polárníkovy výbavy. Usínáme kousek od nádraží pod širákem a pozorujeme slabou polární záři. Zážitek!

Nákup bomb, karimatky a odjezd do Kvikkjokku

Příjezd autobusem do Kvikkjokku a začátek naší cesty.

Příjezd autobusem do Kvikkjokku a začátek naší cesty.

Pospáváme a balíme až kolem 9. hodiny. Prozkoumáme skoro celé Gallivare než koupíme bomby a Láďa karimatku. Nasedáme na autobus a s mezizastávkou v Jokkmokku se dostáváme do naší konečné zastávky Kvikkjokk. Při procházení kolem posledního domu (hotel) se nás ujímá Björn Sarstad (náš strážný anděl) a ptá se na naši cestu, dává tipy k trase, počasí a plní naše lahve vodou. Po rozloučení vyrážíme po známé stezce Kungsleden a za chvíli stavíme první bivak. Vaříme skvělý guláš s rýží, následuje první deserte a my už víme, že toho jídla máme opravdu moc! Čaj mě večer vyhání ven a já vím, že už NIKDY nevylezu ze stanu jenom v trenýrkách a tričku. Díky extrémnímu třesu jsem do sněhu nakreslil impresionistický obrazec a doplnil to pravidelným klepotem zubů. Když po mně v tu chvíli hodí Láďa ešus, abych ho venku vymyl, tak si myslím, že už se do stanu ani nevrátím.

Mapa treku

Trek

První kilometry se se saněmi sžíváme. Občas k nim i mluvím a v průběhu treku si vybudujeme krásný vztah. Do kopce je to s nimi dřina, při malých muldách (opakujících se kopečkách) je to trošku na hlavu, protože tlačíme jak při cestě do kopce, tak i cestě z kopce (protože saně do kopce teprve jedou). Než opustíme Kungsleden, potkáváme skupiny skútrů, které nám mávají a my jim děkujeme, že díky nim máme snažší cestu po jejich stopě. Z lesů vcházíme na zamrzlá jezera, která se zdají nekonečná, abychom zase zašli zpět mezi stromy. Na jednom z jezer nás potkává anděl Björn, aby nám posvětil trasu a dal opět pár tipů. Dozvídáme se, že jeho bratranec si vzal Češku z Ostravy. Jsme z něj nadšení!

Takhle vypadají stany ráno. Sníh je všude..

Takhle vypadají stany ráno. Sníh je všude..

Pokud to jenom trochu jde, tak vybíráme místo pro stany u vody. Tentokrát máme štěstí. Večeříme sekanou s tak úžasnou bramorovou kaší (na cibulce se špekem, sýrem a slaninou), že by se dala jíst samotná. Noc byla tuhá až mi zmrzla voda v termosce. To neuniká náčelníkově pozornosti a stihne ji úplně zavrhnout. Že tu svou nechal v ČR, si nedovoluji ani připomenout.

Už 3. den po sobě si uvědomujeme, že počasí máme jednoduše skvělé. Moc nefouká, svítí sluníčko a chumelenic je pramálo (až na pár dní tak bude celý čas treku). Získáváme praxi v balení batohů a saní. Víme přesně, kde co máme a vše má smysl (rychle dostupné, co jíme to nemrzne, těžké věci máme co nejvíc dole).

Příprava večeře u skupiny "A". Těstoviny na sladko s mákem.

Příprava večeře u skupiny “A”. Těstoviny na sladko s mákem.

4. den si užíváme luxusu malé chatky, ve které vaříme večeři a přespáváme. Sice je v ní stejná nebo i větší zima než ve stanu, ale je to jakýsi komfort (už se nebude opakovat). Pod vedením náčelníka jsem si zde pooprvné zarozmrazoval sníh. Po počátečních rozpacích se dobré dílo podaří. Jsem náčelníkem sarkasticky pochválen. Kolega Beneš ze skupiny C se snaží o totéž, ale s mizernými výsledky. Zároveň nám Láďa předává zkušenost z využitím bomby do poslední kapičky plynu. Bomba je postavená v horké vodě a i když v ní zbývá minimum, tak vaří jako divá! Během treku tento způsob Láďa ještě vylepší, když bude bombu ohřívat přímo nad ešusem, v kterém zrovna vaří (tohle dovoluje jeho speciální vařič).

První tři ze skupiny prošli.. čtvrtý už to má hodně těžké a dokonce na chvíli zahučí do vody. Pátý už musí jinudy. Brodění začíná!

První tři ze skupiny prošli.. čtvrtý už to má hodně těžké a dokonce na chvíli zahučí do vody. Pátý už musí jinudy. Brodění začíná!

Ráno si ještě užíváme luxusu kadibudky (alespoň ti, co to stihnou) a vyrážíme na jezero. Pomalu vstupujeme do Sareku. Vítají nás hory. Jsou to úžasné pocity.. jít nekonečnou planinou pokrytou čerstvým sněhem, který jemně křupe pod sněžnicema a vy si vykračujete stopu, kterou před vámi nikdo nešel. Mezi horami a jezery jsme maličcí.. všude jenom nedotčená příroda.

Všichni lidi, které cestou potkáváme, nám Sarek doporučují a jsou naprosto úžasní. Stejně tak nálada ve skupinách je velmi dobrá!

Nastupujeme do údolí Rapadalen a jdeme po skútrové cesta, která se divně klikatí. Tady ale platí, že je snažší jít delší trasu po projeté trase, než jít přímo a prošlapávat. Po chvíli vcházíme do koryta řeky, která je zamrzlá. Několikrát ji přecházíme a občas se nám naskytne pohled na tekoucí vodu. Je docela teplo, ale uklidňuje mě skútr, který tady nezapadl. Ve chvíli, kdy se za mnou propadne náčelník a musíme ho vytahovat, už tušíme, že to není jistota. Při dalším přecházení už se propadá náčelník i pan Beneš. Naštěstí jsme blízko bivaku, kde rozděláváme oheň a sušíme. U ohně rozehříváme petky s chilli con carne a opékáme vysočinu.

Zjišťuji 2 kritické fakta: dochází mi bílé zlato (toaletní papír) a mám strašně moc jídla. A tyhle dvě věci nejdou moc dobře dohromady.

V údolí potkáváme stopy sobů, losa i lišek. Nad hlavami jenom zřídka proletí pták. Zvířat tady k vidění moc není.

Jeden z nešťastníků dne je i náčelník. Suší ponožky a následně i skelety.

Jeden z nešťastníků dne je i náčelník. Suší ponožky a následně i skelety.

Od posledního namočení víme, že už se to nesmí opakovat. Dáváme tak na přecházení řek velký pozor. Přesto jednou “skorobrodíme”, ale bez vážnějších následků. Když vycházíme z koryta řeky do hor, tak se mě zmocní překrásný pocit. Chce se mi křičet a ve větru mi slzí oči. Tenhle euforický pocit mi dlouho zůstane. K tomu se odměňujeme ještě dobrým obědem. Po něm vyrážíme dál a vlivem zapadnutí slunce a silného větru se rapidně mění pocitová teplota. Jdeme asi 2 hodiny podél masivu, příšerně fučí, poprvé mi zamrzají vousy a cítím, jak mě vlivem větru bolí ramena, trapézy.. převlékat se ale nechci, což je chyba. Dnešní noc spíme kousek od plechové boudy a stavíme zeď proti větru. Náčelník můj první pokus o zeď pozoruje s nadšením a jenom prohodí “Ono to snad vypadá, že to i k něčemu bude”. Venku naměříme teplotu -16°C a bude tak studená noc. Pomalu zapadá slunce za hory a pohledy do krajiny jsou zase úžasné! Fyzicky se cítím dobře a z vybavení jsem pořád nadšený. Díky Tome!

Vousy mrznou a ač to tak nevypadá, tak hodně fouká a je příšerná zima.

Vousy mrznou a ač to tak nevypadá, tak hodně fouká a je příšerná zima.

Noc jsme přečkali bez problémů, ale začínám litovat lidí ve zpátečním letadle. Při otevření spacáku, kde se suší ponožky a trenky, se linou ven různorodé vůně. U balení stanů nás dochází skupina lyžařů, které známe od vidění už z Gallivare. Suveréně jdou k chatce a odemykají ji. My směřujeme dál a stoupáme do sedla, kde budeme 2 dny bivakovat mezi masivem Ähpar a Sarektjahkka – konkrétně kousek od zamčené chaty Pielastugan. Tento den mi došlo bílé zlato! Do toho všeho se mi dneska hodně špatně šlape. Asi jsem se přechválil. Krize je tady.

Polární záře je úchvatná.. bohužel nemám stativ a hlavně neumím fotit.

Polární záře je úchvatná.. bohužel nemám stativ a hlavně neumím fotit.

Stoupáme do sedla se saněmi a je to pořádná dřina. Střídáme se v prošlapávání. Chvilku přemýšlím, jak bych chytal saně, kdyby mi praskl popruh. Po výstupu se nám otevře pohled na nádherné masivy. Náčelník nám ohlašuje, že ten vpravo jménem Ähpar zítra zdoláme. Nedokážu si to moc představit, ale to bude řešit až zítřejší Jiří. Docházíme k zamknuté chatě, která má překvapivě oteviratelné okno. Protože hodně fouká a je zima, tak chvíli uvažujeme o její návštěvě. Náčelník ale zavelí, že jdeme hledat závětří jinam. To sice nenacházíme, ale stany i tak stavíme. Okolo nich už zkušeně budujeme stěnu proti větru. Zapadá slunce, vycházím ze stanu abych si odskočil a do toho pozoruji překrásnou polární záři.

Horolezcem

Vyrážíme na zdolání hory Ähpár. Výška 1914m a stoupáme z tábora ve výšce 800m. Převýšení 1100m v prudkém sklonu je solidní výkon.

Vyrážíme na zdolání hory Ähpár. Výška 1914m a stoupáme z tábora ve výšce 800m. Převýšení 1100m v prudkém sklonu je solidní výkon.

V 9:15 vyrážíme na horu Ähpar. Z dálky vypadá hrozivě a když se blížíme k ní, tak se to nelepší. Trvá neskutečně dlouho, než se vůbec dostaneme k její patě. Začíná výstup do strmého svahu. Hodně fouká, ale snežnice perfektně drží.Naštěstí máme natrénováno z Obřího dolu. Náčelník se na mě otáčí a křičí “to kdyby viděli rodiče, co?” .. mě jenom napadá, že by se to snad ani neměli dozvědět. Stoupáme, v pauzách se občerstvujeme a silně oddychujeme. Skoro celou cestu koukáme na krásný žlab, kterým půjdeme dolů. Cesta nahoru ale vede po skále. Okolní hory se zmenšují, hřeben se zužuje, až je všechno níž než my. “To jsou panorámata” hlásíme a fotíme nádheru v okolí. Vrchol ale pořád nikde. V určitých pasážích potlačuju mé sklony k závratím. Až najednou přelezeme přes jeden z předvrcholků a vidíme Láďu vracejícího se od prvního ze dvou vrcholů. “Pavlíku, my bychom to slezli, ale tihle tři ne” .. tohle slyším neuvěřitelně rád a s uklidněním poslouchám, že tenhle vrchol zkusíme obejít na hřeben a pokračovat na druhý vrchol Ähparu. Sníh se pod námi ale trhá a výstup na hřeben podél vrcholu vzdáváme.

Jsme na hřebenu a jdeme dál. Uvidíme, jak daleko to půjde..

Jsme na hřebenu a jdeme dál. Uvidíme, jak daleko to půjde..

Začíná sestup / sjíždění do žlabu. Za křiku “Sedni si do toho a jeď! Děleeej!” sjíždíme prašanem. Opravdu se nám nemůže nic stát. Při pádu bychom prostě jenom jeli dál a udělali pár kotrmelců. Kameny tady moc nejsou.
Uprostřed žlabu padá rozhodnutí, že se podíváme i pod druhý vrchol. Stoupáme tak znovu nahoru. Ten ale technicky taky není slezitelný a my se tak smiřujeme s našim pseudovrcholem. Podáváme si ruce a gratulujeme k výstupu. I tak je to úchvatný pocit a neskutečně krásný pohled. Fotky v tomhle ohledu zklamou, protože nevystihují tu nádheru valících se mraků přes kopečky.
Sestup dolů je pro mě vrcholem celého dne. Sněžnicemi doslova plujeme v prašanu, sjíždíme peřinkou a do toho nám před nosem přebíhá stádo sobů. K dokonalosti nic nechybí. Miluju to! Za všechnu tu dřinu to jednoduše stojí!

 

Kartáč!

Kartáč!

Po slezení hledáme stany. A to je krásně, žádná mlha nebo chumelenice. Kdyby bylo počasí horší, tak je ani najít nemusíme. Bloudíme a každý kámen se nám zdá stejný. Když Jirka zahlásí, že tam u toho určitě ráno sr.. vykonával potřebu, tak jdeme najisto. Jak se ale ukáže, tak pan Beneš si své toaletní místa úplně dobře nepamatuje. Naše stany jsou asi 500m jiným směrem. Při otevření stanu objevujeme malou kalamitu uvnitř stanu. Skrz mírně pootevřený vchod (a předsíňku) nám do něj nafoukal sníh. Chyba!

Vzadu náš pokořený vrchol a před ním stany za hradbou sněhu

Vzadu náš pokořený vrchol a před ním stany za hradbou sněhu

Až při vycházce sedlem s foťákem mi dochází, co jsme dneska zažili a viděli. Jenom tak stojím a beze slov se kochám tou nádherou a nechávám na sebe působit sílu toho místa.

Jako už tradičně se odměňujeme skvělou večeří a ještě lepším deserte. Za pravidelného škytání a oddychování se odporoučíme do spánku.

Ztracen ve vánici

Od rána sněžní a silně fouká. Odchod se posouvá na 10:00, ale počasí se neumoudří. Balíme ve fujavici a opouštíme naše hradiště (zůstávají po nás hradby). Až do oběda jdeme v silném větru. Balení bylo tak rychlé, že jsem na sobě nechal péřovou bundu přes kterou jsem měl ještě další goretexovou. Po pár stech metrech si uvědomuju, že takhle bych se uvařil. Ve větru se svlékám a skupina mi odchází. Není vidět do dálky a při pocitu, že bych je mohl ztratit z dohledu všechno zrychluju. Už vidím jenom obrysy. Balím batoh a se sněžnicemi skoro běžím. Terén a podmínky jsou ale hrozné. Naštěstí mě kolega Beneš kontroluje a občas se ohlíží, jestli tam pořád někde jsem. Naše orientace je hodně stížená, protože není vidět na okolní hory. Jdeme tak podle paměti a hodinek s kompasem.

Jeden den opět na jezerech, ale s čistým povrchem a vidíme tak pod sebou i hloubku. Praskliny na ledu ignorujeme a spíš se staráme o klouzající saně, které si ve vichru dělají, co chtějí.

Jeden den opět na jezerech, ale s čistým povrchem a vidíme tak pod sebou i hloubku. Praskliny na ledu ignorujeme a spíš se staráme o klouzající saně, které si ve vichru dělají, co chtějí.

Zacházíme za jednu z hor a najednou se nám mění povrch pod nohama. Čistý led na jezeře, kde není ani vločka sněhu. Prudký vítr jej vyfoukal do okolních hor. Jdeme jako po skle, sáně nás poháněné větrem na ledě předjíždí a my začínáme tančit, abychom se jejich atakům vyhli. Petrovi se saně neustále převrací.
Chůze po ledu je fascinující, sleduju každou prasklinu a každý došlap je provázen ostrými zvuky, jak se sněžnice zakusují do ledu. A pak že to nebude různorodý trek!
Na oběd dorážíme k lovecké chatě Sámů. Obědváme skvělou paštiku (díky Martine!) se sladkou tečkou v podobě ledových kaštanů (symbolické).
Scenérie se mění a my jdeme krajinou pod mrakem, která je poseta velkými balvany a okolní hory už jsou nižší. Bez slunce je krajina smutnější a nepřístupnější. Sarek nám ukazuje svou temnější tvář. Hodně mi to připomíná Hru o trůny a oblast za Zdí. Chybí nám jenom zrzka Ygritte, která by řekla to své.. “You know nothing, Jon Snow”.

Horolezcem podruhé

Při pochodu v závěrečných dnech si vyhlížíme nejvyšší vrchol a padá rozhodnutí o jeho zdolání.

Při pochodu v závěrečných dnech si vyhlížíme nejvyšší vrchol a padá rozhodnutí o jeho zdolání.

Počasí se na nás opět směje a užíváme si tak pochodu pod sluníčkem jenom v dlouhém tričku. Máme docela nadejito, takže v 11 padá rozhodnutí, že konečně zdoláme vrchol nějaké hory. Celý den koukáme na nejvyšší kopec v okolí – horu Sluggá. Je rozhodnuto a my odkládáme saně a jdeme na lehko. Celý výlet nám trvá 3,5 hodiny. Dřina, pot, sněžnice na kamenech brečí, ale vrchol je pokořen. Nahoře dáváme oběd, fotíme krásné výhledy a zapisujeme se do vrcholové knihy. V záchvatu euforie nám náčelník uděluje k titulu polárník ještě dodatečně i hodnost horolezce. Tu nám ale druhý den se slovy “ještě toho budete muset vylézt víc” odnímá.

Skupinová fotka. Je docela zima, tak ty výrazy nejsou nic moc

Skupinová fotka. Je docela zima, tak ty výrazy nejsou nic moc

Až při cestě na letiště nám taxikář říká, že hora Sluggá byla posvátná hora Sámů, ke které se modlili a náš výstup získává na ceně.

Díky neplánovanému výstupu se nám trošku prodloužil den. Míříme do vesničky Suorva přes jezero Jiertájávrre. Ztrácíme ale cestu a tak se prodíráme lesem, sestupujeme podél potoků a jezero stále jinde. Pro zpříjemnění cesty jsme si s Jirkou sjeli 2 kopce na saních. Při chůzi občas zapadáme i se sněžnicemi do hlubokého sněhu. Převracení saní je stále častější a vyčerpání je blízko. Nakonec ale vycházíme z lesa u jezera a nebojácně nastupujeme na led. Když vystoupáme na první přehradu, tak už jsme v civilizaci. Kousek od vesničky stavíme stany a až později zjišťujeme, že máme pod sebou jezírko s ne uplně pevným ledem. Naše stopy se ihned zalévají vodou. Noc ale přečkáváme bez problémů.

Ještě ten den je dvojice Jiří a Jiří vyslána na průzkum a pro vodu. Za výhledem piva s nadšením vyrážíme. Poměrně rychle ale zjišťujeme, že pivo se konat nebude. Ve vesnici je pár baráčků a spíš to vypadá jako ubytovny pro dělníky pracující na přehradě. V jednom ze dvou zděnných domů zvoníme a žádáme místní o vodu a informace. Nakonec se dozvídáme, že jde o Švédy na dovolené. Zvou nás na večeři, kterou s díky odmítáme, ale hezky si povídáme. Dostáváme žádanou vodu a informaci, který směrem jede autobus ráno do Gallivare. Ještě se ujišťujeme o změně letního času a pak odcházíme do našeho bivaku.

Chyba! Poslední noc jsem nechal boty v předsíňce stanu a protože hodně foukalo a sněžilo, tak je mám plné sněhu. Vytřepávám je, ale po vsunutí nohy cítím příšerný pocit tajícího sněhu na teplé a doposud suché ponožce. Naštěstí je poslední den treku. Ve vánici, která nás štípe do obličeje docházíme na zastávku. Včera poznanou rodinku potkáváme při odjezdu do přírody. Nakládají skútry na vozíky za auta a chystají se za dobrodružstvím. My přebalujeme saně a čekáme na autobus. Přijíždí na minutu přesně, nasedáme a zouváme boty.. uff..to bude jízda!

Větrný odlet

Opět na letišti v Gallivare. Sušíme výstroj a přebalujeme.

Opět na letišti v Gallivare. Sušíme výstroj a přebalujeme.

V Gallivare ještě nakupujeme pár drobností (čerstvé ovoce po 10 dnech láká) a zmrzlinu, kterou za odměnu spořádáme ještě na žel. nádraží. Pak odjíždíme taxíkem směr letiště. To se stává na 8 hodin naší sušárnou. Dojídáme “zbytky” jídla, sušíme, balíme a já se i sprchuju v umyvadle na ruský způsob. Vyšetřil jsem si na cestu zpět jedny ponožky, trenky a tričko. Takže já v letadle za smraďocha nebudu! Přespat nás nechávají v předsíňce letiště. Tam se celou dobu svítí a tak se nám moc nedaří usnout. Kolegovi Benešovi navíc plynule praská jeho karimatka a postupně se mu zvětšuje jeho nechtěnný vzduchový polštář, kde kdysi byla rovina.

Vrtulové letadlo, které vzlétá z runwaye plné sněhu (ano, ten největší nános je odhrnut, ale i tak!)..

Vrtulové letadlo, které vzlétá z runwaye plné sněhu (ano, ten největší nános je odhrnut, ale i tak!)..

Ráno nás odbavují a z Gallivare letíme přes Stockholm do Amsterdamu. Přistání v Amsterdamu je dosti divoké, ale pilot zkušeně dosedá i za bouřlivého počasí. Odměnou je mu potlesk cestujících. Díky větru nám odkládají let do Prahy a my tak brouzdáme po letišti a málem koupíme i to, co nechceme. V Praze náčelník odmítá mé pozvání na společného taxíka a tak používáme MHD. To už ve 2:00 ráno moc nejezdí, ale nějak se dostáváme domů. Po cestě se nás kolemjdoucí posilněni alkoholem ptají, na kterém kopci jsme byli bobovat a kde máme na bobech brzdy. Holt.. úděl polárníka.

Shrnutí v bodech

Co mi dovolená dala:

  • ušli jsme cca 150km,
  • viděl:
    • nádhernou přírodu za úžasného počasí,
    • polární záři,
    • sobí stádo,
  • (skoro)slezl Ähpar a úplně vylezl na horu Sluggá,
  • získal zkušenosti od náčelníka,
  • zjistil, že sněžnice + saně jsou super kombinace,
  • dostal hodnost polárník a horolezce (dočasně),
  • zamyšlení a několik rozhodnutí.
    • není moc prostoru pro rozhovory (sněžnice a saně dělají hodně hluku a navíc se jde v zástupu za sebou) a tak dost přemýšlíte o sobě, podnikání, životě..

Tipy a triky do zimy:

  • Aby voda nezmrzla: vodní vak si dejte jako polštář pod hlavu / pod spacák, lahve s vodou mezi spacáky.
  • Potřebujete vysušit ponožky – dejte si je do spacáku.
  • Snažte se si nenadýchat do spacáku, vlhne.
  • Dobře sbalená bagáž je základ (vědět, kde co je a jak se k tomu rychle dostat): co do stanu, co na jídlo, co přes den, co na sebe – systém.
  • Zpotit se je polárníkova smrt – oblékat se vždy na spodní hraně teplotního komfortu.
  • V batohu na zádech nesete to, co budete ten den jíst a vodu, aby nezmrzla,
  • Na saních jsou batohy upevněny pomocí gumycuků. Za ty se za pěkného počasí můžou založit rukavice, bunda, mapa nebo cokoliv co není zrovna potřeba, ale může se při změně počasí hodit.
  • Saně je lepší uvázat na provaz, který končí krátkou gumou. Ušetříte se tak trhání, když se saně v průběhu chůze zastavují a rozjíždí. Chůze bude plynulejší a příjemnější.
  • Pokud to jde, berte vodu z řek, abyste nemuseli rozmrazovat sníh (kvůli úspoře plynu a hlavně zdravější vodě).
  • Skelety jsou fajn, nepromoknou, drží nohu a vnitřní botička se dá používat pro rychlé výsadky ze stanu (záchod).

Vybavení na cestách

DSC01261 Opět jsem testoval jedny hodinky z našeho eshopu. Tentokrát to byla značka Victorinox a jak hodinky dopadly si můžete přečíst v samostatné recenzi. Za skvělé vybavení opět děkuji bratranci Tomášovi Petrečkovi, který mi poradil podle svých zkušeností. Takže doporučuji jeho eshop Zebrasport.cz, kde sám vybavení nakupuji.

Fotogalerie

Deník polárníka – rozhodnutí a odjezd

Fotky z minulé výpravy do Laponska

Fotka z minulé výpravy do Laponska

Odjíždím na 10 dní do zimního Laponska, kde budeme na sněžnicích procházet národním parkem Sarek. Pro mě opět něco neznámého a další nový zážitek. Nikdy jsem nepřespával v zimních krajinách, na sněžnicích jsem byl poprvé tento rok a sněžné sáně jsem za sebou tahal jako dítě (spíš to byly boby a tahali mě na nich rodiče).

Rozhodnutí

Pro někoho to je tradiční dovolená a pro jiné je to extrém, který by nebyli ochotni podstupovat. Byl jsem mezi těmi druhými. Když mi náčelník zavolal, že shání lidi, tak jsem ani neuvažoval o mé přítomnosti v oblasti plné sněhu a teplotách okolo -15°C. Že mě do toho umluvil další člen výpravy je zbytečné rozepisovat.

Zkrátka jedeme a už to nejde vzít zpět! Zážitek to bude určitě jeden z těch hlubokých a jak dalece bude pozitivní, to bych rád sepsal v článku po příjezdu.

Plánování cesty

O Švédsku vím vše, ale o Laponsku je tam 1 stránka

O Švédsku vím vše, ale o Laponsku je tam 1 stránka

Plán cesty a nezapomenutelné zážitky jsou v režii náčelníka. Pro nás prý stačí vědět, že letadlem dosedneme v Gällivare a budeme se pohybovat v národním parku Sarek.
Většinu dne bychom měli trávit přechodem v nížinách, pak postavit stany a jít zdolávat okolní kopce “nalehko”.

Počasí v Laponsku

Co se počasí týče, tak přes den očekáváme podle YR.no teploty -10°C a v noci až -20°C. “Nechť tedy do rachotu našich slzí zazní naše sokolské Nazdar!”

Počasí v Sareku

Počasí v Sareku

Výbava + jídlo

Jelikož jsem všechny treky zažíval spíš v létě a na podzim, tak i moje výbava se musela trošku rozrůst. Jsem nyní bohatší o sáně (tzv. sledge), zapůjčené skelety (pevné boty), sněžnice, druhý menší batoh (ponesu na zádech) a další vybavení do tuhé zimy. Cepíny a mačky mi opět nebyly povoleny :)

U jídla je to klasika, kterou nás učí náčelník od první výpravy. Podle hesla “není důležité býti na vrcholu první, ale dobře se tam najíst” je asi jasné, že hladovět nebudeme a už vůbec se nebudeme krmit instantními kašemi, ale plnohodnotnými pochoutkami (chilli con carne, vepřový guláš, domácí sekaná, atd). Když k tomu připočtete tradiční “deserte” sestávající s X druhů čokolád, oříšků, sušeného ovoce.. zkrátka luxus.

Zabal to!

Balení je pro mě stresující věc, protože nikdy nevím, jestli mám všechno a nebo naopak, jestli toho nemám zbytečně moc (váhové limity v letadle jsou neúprosné). Navíc se dozvím až na letišti, co mi náčelník nabalí do krosny ze společných věcí. Jeho SMS o půlnoci “Počítej s pořádnou zátěží” mi toho moc neprozradila.. ale spíš mi tím napovídá, že bych měl ještě pár věcí z krosny vyhodit. No uvidíme ráno..

Bez práce

victorinox-recenze Jedu odpočívat.. sice fyzicky si asi mákneme, ale psychicky si slibuju naprosté vypnutí a relax. Abych ale využil lokality, tak s sebou beru (jako už skoro tradičně) hodinky na testování. Tentokrát jde o Victorinox I.N.O.X. 241682.1. Podle testů a výrobce mají vydržet všechno, tak uvidíme.
Vše ostatní počká a zpět v pracovním procesu budu až začátkem dubna.

Hurá za sněhem

Tohle mi počasí dělá naschvál. Před odjezdem se takhle vyčasilo

Tohle mi počasí dělá naschvál. Před odjezdem se takhle vyčasilo

Protože se v Praze na poslední dny udělalo takhle krásně, tak se mi ani neodjíždí moc lehce. Ale nemůžu se už dočkat nových zážitků a snad tady na mě to sluníčko počká :)
Mějte se tu krásně a za pár dní zase ahoj!

Konec prvního zápisku z polárního deníku.

Jak u mě probíhá fascinace hodinkami

hodinkyMožná to sami znáte, cestu vám zkříží produkt / služba, která vám lidově řečeno nedá spát. U někoho to může být auto, mobilní telefon, knížka, .. u žen pak spíše šaty, kabelka a jiné :) Mi se to nedávno stalo překvapivě u hodinek.

Sám hodinky prodávám už nějaký ten rok a za měsíc mi jich projde rukama velká spousta. Ze začátku mě fascinovaly téměř každé hodinky, teď už mě zaujmou jenom některé, ale pořád nevyprchalo to nadšení při rozbalování zásilky a objevování novinek, které jsme u nás v Helveti ještě neměli. Když jsem si ale vybíral hodinky pro sebe, tak jsem vždy uvažoval cestou, že:

  • chci reprezentovat značku, kterou prodáváme,
  • aby něco vydržely
  • a nestály majlant.

Takže spíš racionální výběr, který mě kdysi zavedl k Wenger Sea Force 01.0641.103.

Jak ale probíhá nefalšované zamilování do hodinek?

Nedávno se mi to stalo. Na osudové hodinky jsem pokukoval už delší dobu v diskuzních fórech, u distributora a konkurence. Bohužel (pro nás bohudík) se v ČR nikdo hodinkám Victorinox moc nevěnuje, proto chybí jakékoliv recenze, videa nebo aspoň zkušenosti. A protože jsem byl už o prodávání téhle značky rozhodnutý, nemohl jsem je při objednávání kolekce do našeho obchodu vynechat.

Ano, jak už jsem prozradil, jde o hodinky Victorinox – staršího a zkušenějšího bráchu našeho oblíbeného Wengeru.

victorinox-airboss-mechanical-241507Hodinky dorazily poměrně nedávno a je to už 2. týden, kdy kolem nich chodím a ve vitríně je pravidelně “kontroluju”. Přiložené na ruce jsem je měl už nespočetněkrát a pořád mě “baví”. Tajně doufám, že to časem přejde, ale z hlavy je nemůžu dostat.

Které že mi nedají spát

O jaké hodinky konkrétně jde? Jsou to Victorinox Airboss Mechanical 241507. Ano, správně.. nefalšované automaty. Nějaké jsem už měl, ale tak nějak cítím, že to nebylo ono. Tyhle aktuálně splňují všechno, co od hodinek chci. Trošku bojuju s pocitem, že časem už budou moc sportovní na nějaké to nošení do společnosti, ale to už vyřeší budoucí Jiří. Nyní mě neskutečně baví propracovanost hodinek, kvalitní materiály, které jsou z hodinek opravdu cítit, silná luminiscence a hlavně to pravé hodinářské ústrojí žijící v srdci hodinek (o tomto zázraku jsem psal v článku Proč by si muž měl dopřát i více hodinek).

“..automatické hodinky jsou s vámi v souznění každého kroku a pohybu ruky. Rotor za průhledným dýnkem hodinek se roztáčí znovu a znovu a vy tak každým pohybem ruky přinášíte čerstvou energii tomuto ústrojí.”

victorinox-airboss-mechanical-241507-back

Pohled na průhledné dýnko hodinek neomrzí

Pro hodinky také hovoří jejich univerzální vzhled. Tím myslím možné kombinace, které se dají vytvořit pouhou výměnou řemínku. Variant je hodně: přikoupit černý kožený řemínek, ocelový náramek a na NATO řemínku budou vypadat taky skvěle. Pak totiž nemáte jedny hodinky, ale celý šuplík a stačí jenom vyměnovat řemínky.

Zasloužím si je?

Protože ale jde o dražší hodinky, tak jim stále dávám čas, abych se ujistil, že to není jenom přechodné poblouznění. Taky jsem si určil cíl, po jehož splnění si je snad zasloužím. Ale protože je tak hodně chci, dal jsem si možných cílů víc:

  • 3x je prodat zákazníkům,
  • měsíční obrat 1mil. Kč (snad to nebude až v listopadu)
  • a nebo dát dolů 7 kg.

Zatím jsou na mém zápěstí stále Wenger Sea Force, ale až mě uvidíte s Aibossy, tak věřte, že se mi buď zadařilo v podnikání a nebo jsem hodně sportoval!

Co na ně říkáte? A co vám v poslední době nedává spát? Nebo jste se nad materiální věci povznesli, žijete z prány a naplňuje vás pouhé bytí? :)

PS: Pokud vás hodinky zaujaly, tak mrkněte na naše video a detail hodinek.

Jak změnit zdravotnictví – Dan Ariely

kniha-jak-drahe-je-zdarma Nedávno* jsem dočetl knihu Jak drahé je zdarma od Dana Arielyho a vřele ji všem doporučuji. Zabývá se v ní iracionálním rozhodováním lidí a nabourává tak teorii ekonomicky racionálního člověka (Homo economicus). Na několika příkladech dokládá, jak jednoduše jsou lidé zmanipulovatelní (testovaní byli většinou studenti prestižních vysokých škol, takže s IQ to nemá nic společného).

Už klasickým se stal příklad předplatného časopisu The Economist, který nabízí 3 možnosti:

  • a) internetová verze – $59
  • b) tištěná verze – $125
  • c) tištěná + internetová verze – $125

Proč tahle nabídka skvěle funguje a jak je možné, že člověka ani nenapadne zvažovat první možnost.. to vše se dočtete v knize. Já bych rád rozepsal jiný nápad, který Dan Ariely ve své knize nastínil. Jde o zdravotnictví.

Preventivní prohlídky

Ariely v knize popisuje princip pravidelných preventivních prohlídek. Já sám nevím, jaké prohlídky bych měl kdy absolvovat. Jenom tuším, že 1x za několik let bych se měl objevit u své obvodní lékařky**. Zároveň když nemusím, tak doktory nevyhledávám, ale tím teoreticky riskuji, že se na něco může přijít pozdě a nejenom, že mě a pojišťovnu to bude stát víc peněz, ale také menší naději na uzdravení.

S autem do servisu jedete

Ariely tuto neznalost a následnou díru v prevenci navrhuje řešit tak, že by existoval přehled všech kontrol, které se kdy mají udělat. Ukazuje to na příkladu servisování aut. Kdy dříve u GM (Ford) měla každá součástka svou životnost a existoval tak složitý systém pro kontroly aut. Honda přišla se zjednodušením – až ujedete 20tis. km, tak se u nás zastavte a my provedeme kontrolu toho, toho a tamtoho (sjednotila víc věcí pod jednu kontrolu i za cenu toho, že některé součástky byly třeba v 1/3 životnosti).

Stejně by mohla fungovat i prevence u lidí. Až vám bude 28, tak přijďte a uděláme vyšetření srdce, cholesterolu, atd. Ve 35 letech vyšetříme prostatu, hemeroidy a páteř. Zkrátka aby měl člověk představu, kdy má k doktorovi přijít a s čím. Skvělé by také bylo, kdyby mohl přijít k jednomu, kde se udělají všechna podstatná vyšetření. Ne to nekonečně lítání po doktorech, kterým strávím celý týden (kardio, ušní, krční, ..).

A ještě dostanete zaplaceno

A sladký bonus? Každý si platíme zdravotní pojištění (nebo jej za nás platí stát). Jak tedy jednoduše motivovat lidi, aby na preventivní prohlídky chodili a tím se snížily výdaje na léčbu? Zaplaťte jim! To by bylo na prevenci narváno a lidi by podle rozpisu chodili sami. Přišel jsi po 2 letech na preventivní prohlídku? Super, tady máš ze svých peněz (protože zdravotní pojištění jsou naše peníze) 500 Kč a kup si třeba nové tričko.

Ano, systému by mohli zneužívat lidé, kterým platí zdravotní pojištění stát, ale pokud by to mělo za důsledek pravidelné návštěvy lidí u lékařů, tak by na tom stát výrazně ušetřil ve výdajích na léčbu pacientů. Už totiž dávno víme, že prevence je v porovnání s léčbou nemocí mnohem levnější.

Může to fungovat? Co na to říkají lidé z lékařského oboru? A co lidé z politiky? Kde bude ta díra..?

Podělte se o svůj názor v komentářích. Případně mě opravte, jestli jsem cokoliv ocitoval od Arielyho špatně.

Jeden z několika záznamů úžasného Dana Arielyho:

* Pozn.: Už je to dávno, ale tenhle příspěvek jsem rozepsal nedávno.

** Pozn.: Při hledání jsem narazil na krátký seznam u VZP.