Blog Jiřího Štencka

Knížka Mým divákům

Sepsal jsem zde výtažky z knížky Mým divákům – rozhovor s Ladislavem Smoljakem (autor Blanka Čechová), které mě natolik zaujaly, že jsem se rozhodl o ně podělit.

Mimo zmiňované politické téma se rozhovory s Ladislavem Smoljakem dostanou k Divadle Járy Cimrmana a jednotlivým hrám, filmové tvorbě, cestě k divadlu a herectví, přátelství, náboženství, historii, vývoji člověka atd. Samotná knížka je úžasná a po jejím přečtení se Ladislav Smoljak nadobro zařadil mezi mé vzory. K dobru celé věci ještě přispívá fakt, že Ladislav Smoljak je biřmován jako Jiří.

Koupi knížky proto maximálně doporučuji.

Zrušme KSČM

Od 90. let brojíš prostřednictvím médií, diskusních fór a petičních akcí pro KSČM. Jak svoje dosavadní úsilí o zákaz komunistické strany hodnotíš?

Myslím, že je to úsilí trochu sisyfovské. Balvan, který valím do kopce, a on neustále padá dolů.

Alespoň není pochyb o tom, že takové snažení má smysl.

Přinejmenším proto, že se o to lidi začnou zajímat a přestane jim možná připadat normální, že máme KSČM v parlamentu – že jsou tady, kruci, pořád s námi a málem vládnou!

Mám za to, že v politice, v politických dějinách, přeci jen hrají určující roli postoje, které mají morální hodnotu. A považuji za morální pokleslost dovolit – a zvyknout si! – aby strana, která se hlásí ke své zločinné minulosti, byla součástí našeho systému, parlamentní demokracie. Já to cítím jako těžkou újmu. Je to přeci věc cti. Jestli tohle slovo ještě něco znamená, tak to není jen problémem politiků, ale i obyčejných lidí – všech, kteří ztratí čest, pokud tolerují zlořády.

Ty ovšem nebrojíš pouze proti KSČM jako takové, ale hlavně jsi pro to, aby se přejmenovala.

Za současného stavu, kdy už holt tuto stranu v parlamentu máme, považuji za klíčové, aby se alespoň přejmenovala. Vypadá to jako marginálie – tak co, no, bože – název, jenom název. Ale to není pravda. Jsou věci, jejichž dopad se nedá přímo zhodnotit na politických vahách. Občas mě napadá, co si musí myslet lidi, kteří za komunismu trpěli, kteří třeba náhodou vyvázli z šibenice a dostali doživotní tresty, lidi, co ještě žijí, pozůstalí obětí komunistického režimu – co si musí myslet, když tato strana, a navíc s tímto názvem, existuje? Neváhám říct, že je to plivanec do tváře těmto lidem. Existence strany, která se smí nazývat komunistickou, je velká skvrna na tváři naší demokracie. Je to, jako kdyby Německo povolilo nacistickou stranu – co by svět dělal? A komunismus je přeci naprosto srovnatelný, jsou to dvě substance, které mají stejnou váhu. Strany navazující na historii zločinu.

Vzpomínám si na pravidelné komunistické demonstrace pod okny mého někdejšího bytu ve Francii – mládež pochodující s vlajkami a transparenty o beztřídní společnosti a s Che Guevarou na tričku.

To mě děsí. Potvrzuje to nepoučitelnost lidí, opakovatelnost historie. Když se v Českém nebi (hra Divadla Járy Cimrmana) začne Komenský rozplývat nad představou družby s Ruskem a “velké slovanské náruče”, Karel Havlíček Borovský ho zpraží otázkou: “Byl jsi někdy v Rusku? – Já jo.” Lidi, co nemají vlastní zkušenost, prostě ignorují zkušenost zprostředkovanou. S komunismem přeci není třeba dál experimentovat – znemožnil se dostatečně, sám sebe odsoudil všemi předchozími experimenty, hrůznou bilancí, kterou zanechal…

Jaký je tvůj názor na zrušení komunistické strany jako takové? Poláci, například, komunistickou stranu hned po nástupu demokracie zakázali. Tamní komunisti se nejdřív vzbouřili, ale pak utichli. Neměli jsme postupovat stejně?

Myslím, že jsme zcela nepochybně měli postupovat tímto způsobem. Dokonce tu hned po revoluci byly takové pokusy – tuším, že advokát Tomáš Sokol učinil i nějaké kroky, a zrovna tak tuším, že to byl jiný advokát, Pavel Rychetský, který věc tehdy shodil, takže se to politicky zametlo. Říkalo se, že pokud se KSČM zruší, tak komunisté infiltrují do jiných stran – že se tím nic nezmění, ba že se komunisté stanou ještě záludnějšími. Což si nemyslím. Pokud komunisti infiltrují do jiných stran, tak tam nebudou schopni napáchat tolik škody. Destruktivní síla komunistů funguje, právě když jsou spojenou, oficiálně existující stranou. Ta symbolika, kontinuita, záštita pro ně hodně znamená.

Ladislav Smoljak s Václavem Havlem

Nemyslíš, že k současnému stavu legálně a úspěšně fungující komunistické strany v parlamentu nechtěně přispěl i Václav Havel tím, že chtěl, aby se komunisti nezakazovali, protože se sami politicky diskvalifikují svou neschopností, falší a zkorumpovanou minulostí? Těsně po roce 1989 to dokonce trochu zafungovalo.

S Václavem jsem se o tom nikdy nebavil. Ale z odstupu dovedu tu situaci pochopit. Možná jsem to cítil podobně. Byli jsme příliš oslnění silou veřejného mínění, která se projevila v listopadových dnech. Kdo zažil série demonstrací, kdo zažil tu obrovskou manifestaci na Letné – milion lidí, moře československých vlajek – to byla euforie ze znovunabyté svobody, euforie, že celý národ prožívá osvobození a že komunisti se tak znemožnili, že my můžeme být noblesní a velkorysí, a říct – buďte si tu, na okraji společnosti, přesvědčte se o tom, jak vámi společnost opovrhuje, prohrajte všechny volby. To byla atmosféra listopadu, která trvala sotva rok. Byla to atmosféra idealistů – naivních, ke kterým já se počítám. Nenapadlo nás, že euforie opadne, nastanou nedostatky nového systému a zákeřná komunistická síla znovu dostane šanci. Oni se zaklínají demokracií a využívají všech demokratických svobod k tomu, aby demokracii narušovali, erodovali. Profitují na tom, co se nepovede a vykřikují nereálné sliby, aby na každém nedostatku získávali hlasy; povykují – tady se utrácí, lidem se dává málo sociálních dávek, třikrát zvyšte porodné, podívejte se na platy dělníků… Lidi, kteří na to slyší, si nepoloží otázku: a proč to ty komunisti neudělali, když tady měli čtyřicet let moc? – Protože jakmile dostanou k moci příležitost, tak ji uchvátí totálně, zruší demokratickou možnost, aby se jim sliby připomínaly – vždyť jsme to prožili. Jenže mladí to neznají a staří zapomínají. 

Jak bys reagoval na to, kdyby se komunisti dostali do vlády?

Nemám plán. Mám jen sny – a mým častým snem bývá, že se skupinou mých obdobně naladěných přátel napochodujeme s kalašnikovama do parlamentu a rozeženeme ho. Což je bohužel metoda, která do demokratického státu nepatří.

Ale nelze zapomínat, že v politických dějinách druhdy nastává pokrok právě díky revoluci, že.

Možná, že kdyby se tady občas vyskytl nějaký šikovný Cromwell, nebylo by to od věci. Já můžu bojovat nanejvýš občasným článkem v tisku nebo podporou nějaké petice. A přemýšlet o nových argumentech. Zrovna nedávno jsem dostal nápad: zajímalo by mě, co by mi odpověděl Vojtěch Filip, kdybych se ho zeptal, jestli je cílem KSČM nastolit u nás komunismus. Pokud by řekl, že ne, pak není důvod, aby se strana nazývala komunistickou. A pokud ano, pak musí být zrušena, protože je protiústavní. 

To je skvělá myšlenka. Proč o tom nenapíšeš?

Myslíš, že bych měl? Tak dobře. Napíšu.

(Nenapsal. Už to nestihl.)

Osvoboďme Českou televizi

Odpověď na otázku, čím začít u napravení naší politiky.

Za úplně nejdůležitější pokládám sebrat politikům sdělovací prostředky*. To je jediná možná záchrana a pojistka v demokracii, kde občan nemá jiné způsoby, jak ovlivnit rozložení politických sil, než jít volit. A volby jsou vždycky v rukou médií, hlavně televizí. Takže je naprosto základní chybou naší demokracie, že se hned v začátcích nastavil model tak, aby veřejnoprávní televizi měli pod palcem politici, Poslanecká sněmovna. Dokonce se nedá ani říct, že by ji měl pod palcem Parlament, protože Senát v tomto případě nemá s věcí nic společného.

Tento stav dopadá i na soukromé televize.

Ladislav Smoljak ve filmu Marečku podejte mi pero

Ano. Soukromým televizím mohou poslanci odebrat nebo neprodloužit licence. Českou televizi pak mají přímo v rukou – jsou dokonce zvyklí rozčileně telefonovat do redakcí, když někde zazní nelichotivá zpráva o té které straně nebo jejím představiteli. Rada České televize, která volí generálního ředitele a dohlíží na chod a hospodaření ČT, je zcela v rukou Poslanecké sněmovny. Takže instituce, která by měla poslance kontrolovat, je naopak poslanci sama kontrolována. Televizi a snahy ji ovládnout považuju za klíčový moment v demokracii. Všechno může selhat, máme zkušenost s tím, že i vítězná a poražená strana se nakonec mohou dohodnout, vymyslet si opoziční smlouvu. Občan má za to, že strany sice nejsou ideální, ale že jsou tam kromě čertů i andělé. Přitom jsou to všichni alespoň trochu čerti, o andělích bych v této souvislosti vůbec nemluvil, to jsou naprosté výjimky, jednotlivci. Demokracie je systém, kdy i několik průměrných nebo špatných stran může dát poměrně dobrý výsledek, pokud se navzájem hlídají – využívají svých poklesků k tomu, aby potopily konkurenta. V momentě, kdy boj stran selže a nastane opoziční smlouva, jde o zrušení demokracie v tomto smyslu, protože se dohodnou a navzájem se nehlídají. Právě tehdy zbývají jen média. Z těch nejdůležitější televize a z televizí je nejdůležitější televize veřejnoprávní. Neměla by ji ovlivňovat žádná strana, ale ani žádný podnikatel, protože ten se může dohodnout, že mu vláda přihraje prodloužení licence zadarmo o 12 let, za což vláda něco chce. Například to, aby k ní televize nebyla kritická. Zároveň si vzpomínám, jak jistý poslanec jednou suverénně prohlásil, že když je v nějakém televizním pořadu ČT označili za termity, tak oni jim nezvýší koncesionářské poplatky. A basta. Veřejně tak deklaroval závislost televize. Jako mechanismus je to postavené na hlavu: poslanci jsou nositeli moci zákonodárné, ale zároveň mají v ruce nejmocnější sdělovací prostředek, který přímo ovlivňuje přístup k jejich funkcím a setrvání v nich. Dokud se tato úchylka nevyřeší, situace se nemůže zlepšit.

Jak bys situaci řešil?

Českou televizi coby televizi veřejné služby by vůbec neměli mít politici v ruce – původně se zamýšlelo, že by měl třetinu kontrolní pravomoci prezident, třetinu Senát a pouhou třetinu Poslanecká sněmovna. Já bych tam přidal ještě zástupce občanské společnosti. Jeden hlas v radě by mohl mít například představitel univerzit, zástupce církví, tak aby složení rady bylo vyvážené a objevila se tam kulturní a duchovní elita.

Myslíš, že právě tímto by se eliminoval stav, kdy politici volají do televize a hartusí, co kdo proti nim řekl ve zprávách?

Ne, ale nepolitická rada by jim mohla pohrozit pěstí nebo vztyčit prostředníček. Politici by na ni neměli páku. Původně kandidáty do rady navrhovali i schvalovali oni, později udělali gesto, že navrhovat můžou občanská sdružení, ale nakonec je vyberou stejně oni.

Kde pokračovat

Ladislav Smoljak v rozhovoru několikrát zmiňuje svého přítele Vojtěcha Cepla, s kterým velmi často a rád diskutoval různá témata. Zajímavé je jejich vzájemné oslovování, kdy Ladislav Smoljak oslovuje Cepla Ctihodnosti (časem povýšen na Dvojctihodnost) a on jej na oplátku zase Jasnosti. Vojtěch Cepl publikoval několik zajímavých článků, z kterých vybírám tyto dva:

• Proč jsem Europeistou?
• Co je nejdůležitější

Logickým pokračováním z článku by mohla být koupě samotné knihy.

Budu také velmi rád, pokud se ke zmíněným tématům vyjádříte v komentářích a rozšíříte tak zase trochu víc mé i cizí obzory.

* Pozn.: Toho času Andrej Babiš postupně skupuje Mladou Frontu, Impuls a další mediální firmy.