Měsíc jsme cestovali po západní části USA a načerpávali jsme místní atmosféru, přírodu, kulturu, žití.. A co říct po těch 30 dnech v severní Americe? Snad jen to, že lidé jsou všude stejně příjemní a hodní. A teď nemyslím jenom USA, ale i ČR. Jenom to někde dávají najevo úsměvem a jinde zase hlubším a upřímným zájmem.
A jestli je americký úsměv hraný? Každý si to může vyložit / přijmout po svém. Mně osobně tenhle přístup hodně těší a dokáže mi zlepšovat den. Pozoruji na sobě, že se pak taky víc usmívám a třeba tím zlepšuji den jiným. S úsměvem je prostě všechno tak nějak lepší a není potřeba se zamýšlet nad tím, jak moc je upřímný, hluboký.. Dokonce mi to samovolné usmívání zůstalo i chvíli po příjezdu do ČR. Občas jsem se bezdůvodně usmál na neznámé lidi v autobuse, jídelně. Úspěšnost opětování není tak velká jako v USA, ale občas mi to lidi oplatí a pak je to strašně fajn.
Mimochodem – po návratu jsem byl opět šťastný, že žiji právě zde v České republice. Stejný pocit zažívám vždycky po delší době v zahraničí – ať už šlo o Bolívii, Španělsko, Ukrajinu a dokonce Island s Laponskem. Prostě se tady máme dobře, jenom o tom nevíme.
Tady je pár mých zážitků a zkušeností.
Co jsme viděli a stálo za to (seřazeno podle subjektivního pocitu):
Grand Canyon
Spadla mi čelist!
Šli jsme kus Tanner trail – bez lidí a tím pádem mnohem hezčí než známější Bright Angel trail. Nádherné výhledy do kaňonu a zkoumání jednotlivých vrstev skály.
Yosemite
Moje duše milovníka přírody zaplesala.
Medvědy jsme neviděli, ale i přes to šlo o jeden z největších zážitků z USA.
Pobřeží Pacifiku
Silný první zážitek s Tichým oceánem. Jízda po Pacific highway je naprostá nutnost!
Los Angeles
Na Santa Monica (pláž) to byl spíš samý Mitch Buchannon a Newman než C.J. Parker nebo Samantha. A jestli se zatouláte na Venice beach, uděláte možná ještě lépe.
Zion
Angels Landing trail je neskutečná nádhera a svůj název nemá náhodou.
A ostatní aspoň názvem: Joshua Tree, jezero Tahoe, Sequoia park, Monument Valley, Arches, Las Vegas, Death Valley a určitě San Francisco.
Letenky
Kupovali jsme asi měsíc a půl dopředu, ale přesto byly spíše dražší. Putování jsme chtěli začít v San Franciscu, takže jsme díky lepší ceně koupili letenky do San Jose, které je asi hodinku cesty. Až na místě nám kamarád David poradil, že do Oaklandu jsou ještě levnější.
Operátoři: Internet a volání
Datová SIM karta od T-Mobile stála $40. Obsahovala 3GB dat a po měsíci sama expiruje. Data můžete kdykoliv navýšit, ale nám to bohatě stačilo. Všude, kde to jen trochu šlo, jsme byli na Wi-fi. SIM karty na měsíc (s daty i voláním) seženete i o něco levněji.
T-Mobile jsme ale po čase přejmenovali na “Žádná služba”. Signál byl opravdu mizerný. Oproti tomu AT&T měl signál snad všude.
V Americe jsem zaznamenal docela silné přetahování zákazníků mezi operátory. Zvýhodněné nabídky a dárky při přechodu. To u nás skoro neregistruju.
Platby kartou vs Dollary
Kartou zaplatíte téměř kdekoliv, ale u benzínových pump jsem to po asi 3. neúspěšném pokusu vzdal a chodil rovnou k obsluze na “prepaid”. U pumpy se totiž musí vyplnit ZIP kód a ať naťukáte cokoliv, nebude vám fungovat.
Mou debetní kartu (embosovanou) všude brali automaticky za kreditku a jenom když jsem jim sám řekl, že je to debit, mohl vzniknout problém.
Pocit mít v kapse balík Dollarů je ale k nezaplacení, takže doporučuji jich pár vybrat. Jinak za výběr z bankomatu se platí nekřesťanské peníze.
Auto a silnice
Auto jsme si půjčovali u společnosti Alamo a vše bylo bez problémů. Nejlepší poměr cena/výkon. Nová Toyota Corolla nám stačila úplně všude a cestování s ní bylo pohodlné a bezpečné.
Stav cest bych označil jako průměr. Ale zase při tom počtu dálnic je to pochopitelné (jejich správa musí stát neskutečné peníze). Pozn.: Cesty opravují / lepí stejně jako my.
8 pruhů na dálnici je docela dost, ale s šikovným navigátorem to jde zvládnout.
Lidi nejezdí agresivně a bez problémů se mezi pruhy pouští.
Auta, která jsme viděli nejčastěji (řazeno podle výskytu):
Toyota, Honda, Chevrolet, Ford, Range Rover, GMC, RAM, Mazda (a jenom občas Mercedes, Audi, VW a pozor – žádná Škodovka).
Běžným úkazem jsou roztrhané pneu na krajnicích silnic. Jestli tam jezdí úplně nadoraz nebo je moc neuklízí.. nevím.
Skvělá iniciativa se jmenuje Adopt highway. Rád bych to někdy viděl i u nás.
Ubytování
Bydlíme převážně přes Airbnb nebo Booking a funguje to.
Preferujeme motely (např. Travelodge) v průměru za $70 / pokoj.
Do Las Vegas jeďte v týdnu, kdy je ubytování o polovinu levnější.
Národní parky
Registrujte si ubytování nebo přespávání na treku v divoké přírodě dostatečně předem (klidně i půl roku). My jsme tak propásli možnost treku v Grand Canyonu, Yosemitech, atd.
Annual Pass se pro vstupy vyplatí a když máte štěstí, někdo vám ho z USA přiveze použitý a vy na něj bez problému všechny parky projedete (díky Kniro!).
Americká povaha
Všichni se smějí: na trecích, v obchodě, restauraci, .. a je to příjemné.
Všechno je podle Američanů prostě “Amazing!”, ale těžko se pak určuje, co je opravdu super a co průměr.
Indiáni nemají stejný přístup k prodeji a službám (mračí se, nezajímají se, neděkují). Působí spíš uraženým dojmem a asi ještě nezjistili, že lepším přístupem by prodali víc.
Ostatní:
Ceny udávají bez daně!
Sociální rozdíly jsou markantní.
Všude jsou reklamy hlavně na finanční služby a farmaceutické výrobky.
Letí tam legíny s průhlednými výseky (au).
Spinners na každém rohu. U nás se to rozšířilo pár týdnů po našem příjezdu, takže nejsme pozadu :D
Asiaté jsou strašně hluční a nevychovaní. Ale to není problém USA, ale Asiatů.
A jaká byla písnička naší dovolené? Až do krve ohraná Something Just Like This od The Chainsmokers & Coldplay. Když jsme přijeli sem, tak mi ji místní stanice ještě víc zažraly do těla.. uff. Ale vzpomínka tam je :)
A poznámka pro mě samotného: Pro jednou už by sis mohl zapamatovat, že do Anglie / Londýna se letí z Terminálu 1 (mimo Schengenský prostor). Napíšu si to sem, až to budu zase hledat.
Jak je mým dobrým zvykem, na cestách jsem testoval jedny z našich hodinek. Tentokrát to byly hodinky Citizen. Více postřehů najdete v mé recenzi.
Byli jsme 25 dní na Islandu, za sebou máme 2 treky, cestování autem a spoustu zážitků. To všechno by nebylo bez náčelníka – Ladislava Tajovského. Ten bohužel vážně onemocněl a nebyl schopen výpravu organizovat a tak jsme se toho ujali my mladí a nezkušení ventilové. Jirka Beneš, Vlasta Matej a já. A můžu říct, že organizace to nebyla lehká. To máte: letenky, autobusy, lodě, auta, kempy, bomby, Bónusy, kompletní harmonogram, brody a přílivové tabulky, atd.. “kdo jste někdy něco organizoval, dáte mi za pravdu..”.
Ve zkratce
Na Islandu jsme byli od 2.7. do 27.7.2015. Trek na Hornstrandiru byl na 11 dní a ušli jsme cca 200 km. Následně jsme auty projeli západ a jihozápad Islandu a celkem najeli asi 1600 km. Pak se většina skupiny oddělila a my 4 zůstavší se jali pokořit trek Laugavegur – 85 km za pohodových 5 dní.
Jako vždy se dodržovala pravidla:
o ničem se nehlasuje a pravdu má náčelník,
odchod je v 9 hodin (neurčí-li náčelník jinak) a doporučuje se vstávat v 7,
za den 6-8 hodin chůze (brodění, lezení, šplhání),
na pomalejší se nečeká, protože odpočívají za cesty (vyjímky jsou brody, exponovaná místa a křižovatky),
vždy musíte vidět toho za vámi (čímž se udržuje skupina pohromadě),
během dne je rychlé a studené jídlo, pravá žranice nastává až večer ve stanu.
Bylo nás 10 (později 11) a musím přiznat, že lepší skupinu jsem si nemohl přát. Byl jsem z členů nadšený každým dnem víc a víc. Na zádech jsme nesli až 37 kg (skupina trpící obžerstvím – já a pan Beneš).
Co se týče ceny, tak celý podnik se dá absolvovat za 25 – 35tis. Kč.
Island je nejlepší místo pro život (žebříček OSN z roku 2007) a ač je součástí Evropy, tak není v EU (stáhli kandidaturu). Leží těsně pod polárním kruhem na rozhraní 2 tektonických desek (což má mimo jiné za důsledek, že se Island zvětší o 2 cm za rok). Má 340 tis. obyvatel, ale většina žije v oblasti Reykjavíku. Díky nízké imigraci je to jeden z “nejčistších” národů na světě (vikingové). Žijí převážně z rybolovu, chovu ovcí, turismu a průmyslu (napomáhá jim k tomu geotermální energie). Měnou je islandská koruna (ISK), ale všude zaplatíte kartou (i žvýkačky na pumpě). Na celém Islandu je velmi bezpečno.
Ovce jsou na Islandu v poměru k lidem 4:1. Jinak zde najdete i soby, polární lišky, až 300 druhů ptáků, spoustu druhů ryb, tuleně, atd. Zajímavostí může být lední medvěd, který jednou za čas připluje na kře z Grónska.
Rostlinstvo zde má těžší podmínky. Stromy si při osidlování vykáceli (stavby lodí, domů) a tak je nyní těžce vracejí zpět. Půda trpí erozemi, dovezli proto lupinu a dokonce pěstují ve sklenících (vyhřívaných geotermální energií) skvělé banány, rajčata a jiné plodiny ne úplně typické pro tuto oblast.
Zkrátka.. Island je nejen nejlepší místo pro život, ale také skvělé místo pro vaši další rekreaci! Nikde na světě nezažijete pohromadě: gejzíry, vodopády, polární záři, termální prameny, ledovce, úchvatná pohoří, nedotčenou přírodu, .. atd. Když do toho zapojíte pořádný trek a z toho praměnící pocity vítězství sama nad sebou a překonání se, euforii, ty nejkrásnější bivaky, romantické výhledy, gastronomické orgie.. dostanete výsledek v podobě nezapomenutelného zážitku! Jako byl ten náš..
1. část – Hornstrandir
Už typicky (podruhé) jsme začali pobyt na Islandu trekem po Hornstrandiru. Tomu předcházelo: úžasný Hamburk a projížďka lodí přístavem, přespání na autobusovém nádraží v Reykjavíku, vnitrostátní let vrtulovým letadlem do Ísafjörðuru, nákup v Bónusu a doplnění zásob, jízda lodičkou na Hornstrandir (Hesteyri).
Tento ročník se lišil větším množstvím sněhu, bezpečnějším broděním, nebezpečnějším výstupem a sestupem neznačeného “sedla” za řekou Svinná, rozložením uhynulé velryby (před 2 roky jsme našli celé tělo, ale teď už jen kostru), ještě větším obžerstvím a ukončením treku v Grunnavíku.
Opět jsem si zde uvědomil, že limity lidského těla jsou někde úplně jinde, než si sami myslíme. Je to jenom v naší hlavě a stačí chtít, kousnout se a tělo poslouchá na 200 %.
“Krásu místa umocňuje i endorfin vyhnaný fyzickou námahou do mozku. Dechberoucí pohledy z vrcholků na údolí, zálivy, nekonečné louky pokryté lupinou, západy slunce nad ledovci a mraky zbarvené do červena.. Přistihuju se, jak se mi během treku tlačí pocity z hrudi a mám potřebu pořád dokola opakovat, jaká je to tady nádhera a Láďovo oblíbené “to je teda něco”. Jako bych měl potřebu sdílet svůj dojem s ostatními a možná z vnitřního strachu, že oni si to neužívají stejně jako já, jím to takhle vnucuju. Ale hned vzápětí mě počastují podobnými hláškami a já jsem opět spokojený, že nejsem sám, komu se srdce nad pohledy do krajiny tetelí.”
_Výňatek z deníku (emotivní chvilka)
V tomhle vidím velký rozdíl před mým prvním Islandem. Tentokrát už si stíhám Island užívat plnými doušky a ani na chvíli nelituji, že jsem jel znovu.
Mapa treku na Hornstrandiru
2. část – Autem
Projeli jsme západ a jihozápad Islandu a pořád nám tak spousta lokalit na Islandu k vidění zbývá. Ale i přes to jsme viděli ta největší lákadla, co země ohně a ledu nabízí: vodopády, gejzíry, ledovce, jeskyně, tektonické desky, úchvatné pohoří, sopky, lávová pole, útesy, pláže a spoustu dalšího.
Stihli jsme pokořit Heklu a zažít ono chvění (Hekla má už 5 let zpoždění ve své sopečné činnosti), které popisuje náčelník v jednom ze svých článků.
Jako jeden z největších zážitků je pro mě přesto noční “pubertální” vyjížďka Toyotou Land Cruiser. Auto jsme nešetřili, jezdili jako dobytci a já si nejednou chtěl při divokých manévrech vystoupit. Velmi doporučuji!
Náš kompletní harmonogram cestování autem si můžete prohlédnout v deníku.
Mapa – Island autem
(klikněte pro větší verzi mapy)
3. část – Laugavegur
Nejznámější trek Laugavegur si nenechte ujít. My jsme ho šli ve 4 lidech a byl jednoduše úchvatný. Měli jsme na něj dost času, takže jsme se kochali krajinou, užívali slunce i sněhu a hledali ty nejlepší bivaky daleko od lidí a oficiálních kempovišť.
Příroda se za těch 85 km razantně mění před očima a trek je díky tomu velmi pestrý (duhové hory, sněhová pole, lávová pole, mechové louky, lesy, řeka plná vodopádů).
Oproti roku 2013 jsme šli trek obráceně (Landmannalaugar > Thórsmörk > Skógar) a až do Skógaru. Je to snažší varianta a z toho důvodu ji volí i většina cestovatelů. Skógar se zase tak často nechodí, ale my jsme byli velmi mile překvapeni (spousta impozantních vodopádů).
Chvíli jsme uvažovali o pokoření sopky Eyjafjallajökull (ano, ta co soptila a zastavila leteckou dopravu), ale neměli jsme dostatečné vybavení (na trhliny v ledu). Čeká nás to tak příště. Třeba..
Mapa Laugavegur
Zakončení ve velkém stylu
Ze Skogáru jsme se ještě zastavili u termální řeky Hveragerdi, kde jsme strávili noc a užili si několik koupaček, ale taky kroupy a všudypřítomné mušky. Pak už jsme vyrazili směr Reykjavík, který jsme důkladně prošli a na rady tištěného průvodce zakončili návštěvou restauračního zařízení. “Jedno pivo” se trošku zvrtlo a více už povím spíš osobně :) Každopádně to bylo veliké! Za to, že jsem doletěl zpět do ČR, vděčím z velké části mým parťákům.
Nezapomenutelné hlášky
“Nejela jsem na Island, abych tady čekala před Bónusem.”
_slečna Karochová při čekání na Beneše, který se vracel do Bónusu pro opalovací krém
Následně se z toho staly variace:
– Nejel jsem na Island, abych se tady díval z útesů.
– Nejel jsem na Island, abych se koupal v termální řece.
– Nejel jsem na Island, abych sledoval papuchálky.
“Tvrrrdoooo!!”
_téměř na všechno (při výstupu hor, za jízdy v autě)
“Co budeme dneska vařit?”
_Jiří Beneš o večeři v 10 hodin ráno
“Kde jsme? Nevíme. Jak nám je? Nevíme. It is groše..”
_zmatená poznámka v mém telefonu z večerního tahu Reykjavíkem
“Jiříku, kde máš věci?”
_na letišti v Bristolu, kde mě kluci odbavili bez mého “vědomí”
Přednáška o Islandu
Uskutečnila se dokonce přednáška o naší cestě Islandem v Klubu cestovatelů v Praze o účasti asi 40 lidí. Pro velký úspěch uvažuji o zopakovánív Opavě (30.10.) a možná v Praze (29.9.). Pokud byste měli zájem, tak přijďte nebo napište. Budu rád za reakce.
Velké díky
Těmto lidem patří velké poděkování, protože nám neskutečně pomohli!
Milada Paclíková – rady před odjezdem a pravidelné hlášení počasí
Víťa Jeřábek – rady před odjezdem
Martin Brychnáč – opět zásoboval výpravu skvělou paštikou
Užitečné odkazy a informace
Jaké vybavení je třeba na Island? Viz například tyto 2 seznamy od WestTours a SafeTravel. Mezi nejdůležitější ale patří pořádné boty (+ sandále na brodění), hůlky, sluneční brýle a opalovací krém :)
2.-3.7. Přílet, Hamburk, Isafjordur
Lety v pohodě, Hamburk pivovar skvělý, 2 piva a pak na sluníčku úplně jiný level. Loď 62 jako doubledecker a projížďka dokola přístavem úchvatná. Přílet bez problémů + první návštěva Bónusu. Máme šílený náklad v batozích (asi 37 kg).
Šetříme na bombách – dají se koupit v Bónusu mnohem levněji (1350 ISK oproti 2500 ISK přes WestTours).
3.7. První den na Hornstrandiru
Prohlídka Isafjorduru a následný odjezd lodí. Na Hornstrandiru nás vítá místní správce a při popisu cesty se křižuje. Zároveň se nás ptá, jestli v ČR běží nějaký popularizační film o Islandu, protože tady jezdí strašně moc Čechů (nejenom na HORN, ale obecně Island). Říkáme mu, že v ČR je jeden člověk, který o Islandu pořád mluví, ale jméno Tajovský mu nic neříká :)
Je tu DOST sněhu!!!
První den natahujeme a vyplácí se. Spíme kousek od Latravíku s vyhlídkou na záliv a jezero. Večerní brífing navštíví i liška. Stan “J” má malou komplikaci s vařičem, ale při představě, že tolik jídla nemáme na čem uvařit, se nám daří vařič opravit.
4.7. Blančin brod
Ráno nás vítá vymetená obloha a sluníčko. Vzhůru do kopců a na Blančin brod. Výstup i sestup docela výživný a pokračování sněhového pole. Sestup k Fljotavatnu úchvatný. Blančin brod oficiální cestou poklidný a “jenom” po pás. Někteří si ho sice užijí i nad pás, ale to už je každého věc. Bez proudu je to procházka růžovým sadem. Počasí je tak krásné, že jsme si i zaplavali (došlo i na nahá těla). Pak jsme nastoupali podél řeky Sviná nahoru. Zítřejší výstup je reálný (měl jsem obavy ze sněhu, mokrých kamenů, atd). Brífink v Hangáru (stan Ondry a Simči) + fakultativní výlet na kopec Bajarfall. Ve stanu mě čekalo deserte. S Benešem to nebude tak špatné :) Nálada ve skupinách je vynikající!
Počasí nám dost přeje. Spálená lýtka! Bolí zvláště při činnostech, kdy je nutné si podřepnout..
Vařič opět nevaří!
5.7. Velký výstup
Počasí se kazí -> VELKÝ VÝSTUP je ohrožen. Díky mlze není vidět na víc než pár metrů. Lýtka J+J spálená, ale to nás nezastaví. Šlapeme kolem řeky Svinná, překračujeme ji (několikrát různé přítoky).. orientace je ale hodně těžká. Používáme k orientaci sněhová pole, která jsem si včera vyfotil z výstupu. Díky nim víme, kde se cca nacházíme. Nastoupáme do 400m a stále nic nevidíme. Víme, že zde někde musí být pásy sněhu, které máme překročit. Ale nic. Podle GPS jsme dost mimo. Konzultuji s ostatními a rozhoduji o traverzování vlevo (někteří by šli doprava a byli by tam dodnes). Jdeme opravdu dlouho až narazíme na sníh.. pokračujeme po něm. Podle fotek nacházíme start výstupu do sedla. To už máme 1 hodinu zpoždění a méně sil. Pořád mrholí a je hustá mlha. Není vidět a orientace je příšerná. Snad stoupáme dobře. Nastoupáme nad první hranu a před námi už je jenom prudký stoupák. Z minulého Islandu mám tohle místo zapsané v paměti jako to nejhorší..nejtěžší. Lezeme nahoru.. Jirka Rejhon ztrácí balanc a padá .. naštěstí to odnesla jenom zohnutá/zlomená hůlka. Kameny kloužou a některé nejsou úplně pevné.. padající hlásíme. Konečně jsme všichni v pořádku nahoře, ale není vidět dolů ani na jednu ze stran. Těžce vzpomínám, kudy jsme tehdy šli dolů. Nikde není vidět vyšlapaná stezka (celý výstup i sestup je neznačený). Při obhlídce jsou všude dosti prudké převisy. Nic příjemného.. hledáme vhodný sestup. Nakonec nacházím vhodné místo a chvíli skáčeme jako kamzíci po kamenech, přidržujeme se skalisek a někteří nutně vyhlížejí oběd. Ten tedy dáváme mezi balvany. Jsme dole!
Další sedlo hledáme v mlze taky pěkně dlouho. Díky Simči se to daří! Se svou buzolou, mapou a Ondřejem teď vedou skupinu. Ze sedla padáme dolů až se nám otevře pohled na pláže Haelavíku. Nádhera! Zlepšuje se počasí a tak docházíme do původního bivaku. Večeře skvělá, dáváme ochutnávat ostatním.
Brifing v Hangáru úžasný, seznamujeme se “hrou” .. kdo co dělá, jak zná Láďu, atd. Nálada výborná.
6.7. Haelavík a Hornbjarg
Dnes z Haelavíku 2 sedla. 1. ostřejší .. 2. už snažší.. sestup do Rekavíku (Hornvík).. dřevěná podsádka s výhledem na útesy, lano nám pomáhá stoupat do opravdu prudkého svahu, pláž spíše oblázková :) Na pláži je oficiální kemp, ale my jdeme dál cestou po pláži. Míjíme zbytky z velryby (kostra – minule bylo celé tělo). Před velrybou ještě Helča zajela až po kolena do tekutého písku. Brodíme opět po pás..
Je to tady! Hornbjarg – spaní vybírá Beneš mezi 2 říčkami na ostrůvku. Večerní výstup v mlze neúspěšný (stoupáme k útesům, ale přes mlhu není vidět ani na jednu stranu dolů – všude mlha). Modlíme se za lepší počasí. Jsme na nejkrásnějším místě a byla by škoda přijít o možnost jej vidět v plné nádheře.
7.7. Hornbjarg a štěstí z hůry
Od 7:00 kontoroluju počasí.. asi to ale nevyjde. Pořád mlha a chvílemi déšť. Hlásím odchod v 11:30. Poslední možnost je, že se počasí umoudří při výstupu do sedla. A světe div se!
Útesy Hornbjargu vystupují z mlhy. Nastoupáme co nejvýš po stezce, kde necháváme krosny a běžíme nahoru. Bez Hornbjargu by to byl poloviční Island. Máme štěstí.
Nahoře (pouze 2. nejvyšší bod – 1. je stále v mlze) se fotíme a zažíváme chvíle absolutního štěstí. Já teda ano :) Mohlo to skončit smutně. Takhle mám radost.
Při odchodu se útesy zase halí do mlhy. Neuvěřitelné štěstí, že nám počasí při výstupu dopřálo tuhle hodinku viditelnosti.
Ze sedla už vidíme maják Látravík (před ním ještě útes uprostřed zátoky kde nás fotí fotograf s rozseknutým prstem). U majáku oběd (TIP: prodávají zde vafle 700 ISK a čaj s kávou 300 ISK).
Přecházíme výživné sedlo Axarfjall, 2x brodíme (Hrollaugsvík, Drifandi). U vodopádu spíme. Zítra krátký den (tímhle označením už některé členy provokuju a jiné bavím).
8.7. Drifandi, Furufjordur Noc byla krásná. Večerní focení. Ranní epesní kadění u vodopádu a Benešovo útesové ve stylu racek sedí v hnízdě. Vycházíme 10:15 po ranním brífingu. Smijuvík – sedlo docela zahřívá.. brodění Bardsvík. Sedlo Skarosfjall je ještě víc výživné!!! Potkáváme Dány a ti říkají, že má být 3 dny hezky. Povídáme si s nimi o treku a vysvětlujeme název skupiny Euthanasia.
Bolungarvík – brodění a jdeme k moři. Nakonec brod mořem maličký.. čekal a avizoval jsem to horší. Mnohem nepříjemnější jsou kameny na pobřeží. Jiří Beneš je celý den na facku..
Spaní Furufjordur – u nouzové chaty, kde ve 21:00 brífujeme. Skupina Hangár má 25min zpoždění a až po návštěvě náčelníka se smetákem se budí a dochází do chatky. Krátký a vtipný briefing.
9.7. vytoužený bazének v Reykjafjorduru
Ráno prohlídka místního hřbitovu + brodění a nástup do 420m sedla. Záběr! Bazének v Reykjafjorduru nás ale táhne. Další brod, oběd, hádka s Benešem. Výběh a seběh menšího hrbolku a jsme tady!
Od 14:20 se koupeme v bazénku. Zasloužený odpočinek. Vaříme 2 jídla: polévka + těstoviny na sladko. Žraso! Ostatní už nemají pomalu co jíst a my se takhle ládujeme (od slova Láďa). Je nám jich trošku líto :)
Briefing u bazénku krásný s narozeninovým dárečkem (svíčka plující v krabici s deserte).
10.7. hledání jezera Skorarvatn v sedle
Druhý den ráno ještě koupání v bazénku a ve 12 odchod. Neprší a tak se jde dobře. Trasa dnes: Reykjafjordur > Furufjordur > jezero Skorarvatn v sedle > Hrafnfjordur. Poslední kopec s Vlastou vyběhnut 420m (z Reyk > Furu) a nahoře se musím převlékat, protože jsem úplně promočený. Ze sedla vede špatně značená cesta (mužici jsou malí a někde znatelně chybí). Řídíme se zásadou, že 2 kameny na sobě můžou být náhoda, ale 3 kameny už ne. Na chvíli vidíme sedlo, kde by mělo být jezero, kolem kterého vede cesta. Rozhodujeme se traverzovat dookola a nejít (neklesat) údolím. Rychle se nám ale zase schovává v mlze a začíná tak hledání. Má být ve 200m, ale my jsme pořád moc vysoko. Nakonec díky Simči a buzole jezero nacházíme. Odhady vzdáleností nejsou jednoduché a orientace je víc než složitá.
Jezero moc krásné, ale v jiném počasí by bylo ještě krásnější. Sestupujeme k moři. Krásné vodopády s ledovými pasážemi, první náznak civilizace v podobě mostu a už jsme u nouzové boudy. V ní je český sešit s českými zápisky do Víti Jeřábka. Pročítáme, připisujeme a sušíme mokré věci. Společná večeře skupiny “J” a Vlasty s Tomášem je vynikající! Večer příšerně fouká, ale expediční stan pana Beneše zkušeně odolává. Odchod posunut na 10:00 ráno.
11.7. jdeme co to dá Měl být krátký den, ale Milada napsala předpověď, podle které má zítra spadnout asi 25mm srážek. Protahujeme den a jdeme co to jde. Po pobřeží se jde dobře, obědváme u ruin obydlí a čeká nás několikanásobný brod Leirufjörðuru. Celkem brodíme 6x, ale nic zásadního. Odměnou nám je pohled na soutok 3 zálivů (Hrafnfjordur, Leirufjörður, Lónafjordur). Šli jsme celkem 25km asi 8 hodin a někteří ze skupiny už mě notně nenávidí. Máme mokré boty. Jiří Beneš spadl do vody. Ráno bude stát za to. Večer si ještě nedočkavostí spálím jazyk u večeře.
12.7. odpočíváme u kávičky
Celý večer propršelo a nám se stejně do mokrých bot moc nechce. Posouvám odchod z 10:00 na 12:00. Mlha dodává ránu na mystičnosti. Dáváme si už 2. kávu a čekáme na vhodný okamžik odchodu. Do Grunnavíku nám zbývají 2 hodiny cesty.
Vyrážíme ve 13:00 a po chvíli už máme Grunnavík na dohled. Po prohlídce kostela s hřbitovem jdeme prozkoumat i “město”. Jiří B. vypouští z mola “tuleně” a my pozorujeme ty živé opodál. V 16:00 stavíme stan, vaříme a čekáme na zítřejší loď. Vyšlo nám to krásně! Žádné ztráty, zranění, bojůvky, .. vše v pořádku a s úsměvem. Chvílemi mě možná někteří chtěli zabít, ale to už je úděl náčelníka. Můžou za to dlouhé etapy, hledání cest v mlze, počasí za které může právě velitel, blbé řeči a vtipy..atd).
13.7. odjezd lodí a auta
Ráno balíme a loučíme se s Grunnavíkem. Loď ale v 10:00 nepřijíždí (pouze projíždí do Hesteyri) a tak čekání krátíme pozorováním tuleně a obcházením zálivu. Ve 12:00 už jede naše loď. Potkáváme Čechy, ptáme se na jejich trek. Měli ho sice kratší, ale pár tipů dostávám (například US základna na západě Hornstrandiru).
Po příjezdu se hlásíme jako přeživší, řešíme auta, doplnění zásob v Bónusu a jedeme. Je nás 11 (dorazil Jirka Šebl). Thyngeiri – vycházka na Sandfjell, vodopád Dynjandi, závěr Djúpidalur – spaní u bazénku, větrno a večerní vodní pólo do půlnoci.
14.7. láska, Thingvellir a Gullfoss
Vstáváme v 6:30, vyrážíme směr Eiriksstradir – „rodný dům“ Leifura Erikssona. Zde zažívám islandskou romanci, ale vikingská žena chápe, že naše láska v dnešním světě nemá šanci (čtěte jako: pomohl jsem slečně donést plynovou bombu do domu). U jeskyní Surthellir se pokouším o lehké lezení, ale podřen vzdávám a pouze sleduji zkušenější. Gullfoss, Gejzír, Thingvellir .. všechno nádherné! Poprvé řídím Land Cruisera!
15.7. Kerlingarfjoll a Land Cruiser
Kerlingarfjoll alias pohoří čarodějnic nádherný (sírové bublajicí gejzíry, nažloutlé hory) – hodně mi připomíná Duhové hory. Stoupáme na jeden z vyšších kopců (Maenir 1357m) a dolů sjíždíme v podřepu po sněhu (někteří po zadku). Večer kempujeme u Hveravelliru (termální oblast), kde je dost lidí. Vyjíždíme na pubertální projížďku Cruiserem. PECKA! Cruiser drží..naše večeře skoro ne :) Jiří Beneš poprvní v životě řídí auto. Večer ještě stihneme termální bazének a před spaním nás v kempu navštíví ovečky.
16.7. Seljalandsfoss, Bónus, Thorsmerk
V Bónusu (Selfoss) nakupujeme a dáváme zmrzlinu. Seljalandsfoss – vodopád, za kterým se dá procházet. My investigativně objevíme opodál ještě větší krásu, o které zbytek skupiny neví a tak nervózně čekají. Odpoledne vjížídmě do Thorsmerku (za několika brody). Vaříme večeři a po ní fakultativní výlet Godalandem. Asi nejhezčí část Thorsmorku! Úžasná stezka, výhledy z planiny Morinsheidi na ledovce Mýrdalsjökull a Eyjafjallajökull, vyfoukaná struzka do úchvatných tvarů, výstup na horu Utigonguhofoi, setkání s 2 vyčerpanými Němkami. Po příchodu zpět do kempu dlouho vysedáváme a opět se s holkami setkáváme. Jdou ze Skógaru a jsou hotové.
17.7. Vestmannaeyjary, Dyrholay a Landmannalaugar Vestmannaeyjary – souostroví s hlavním ostrovem Heimaey – láva, pohřbené domy, průběh městem, útesy a papuchalci (které vidíme s Vlastou na poslední chvíli). Dyrholay je písečná černá pláž na nejjižnějším místě Islandu. Landmannalaugar – výstup na Blahnukur, koupání, několikanásobné brodění Cruiserem v Laugaru – následná výměna pneu po píchnutí za lepší (rychlá výměna jako v pit stopu formule 1). Jedeme na Heklu. Hledáme ve tmě pověstný travnatý plácek. Ten nacházíme až na zpáteční cestě. Hlad, zima, nevyspání .. ostrá hádka s Benešem!
18.7. Hekla
Výstup na Heklu není z nejlehčích. Počasí nám nepřeje, sněží, fouká a není vidět. Vlastovo tempo je vražedné. Vrchol ale pokoříme! Nahoře je budka, kde měří změny tlaku a erupce. Místo okolo maličké budky krásně hřeje odspodu (všude jinde zima).
Jiří Beneš řídí podruhé v životě auto. Míříme zpět do Landmannalaugaru. Koupeme se, pereme věci (po 16 dnech už je na čase) a vyrážíme z kempu hledat první bivak. Beneš vybírá místo, které později nazvu větrnou hůrkou.
19.7. Laugavegur den první
Jdeme ve směru Landmannalaugar > Skógar. Ráno je dosti větrné, kolíky se vytrhaly a stan drží jenom naše váha (od 5:00 nespím). V 7:10 to řešíme, se stanem to dost hází. Zkušeně balíme a Jiří B z venku zalehává stan. Tak rychle jsme nikdy sbalení nebyli! V 7:25 už jsme pryč a v závětří přebalujeme (pozn. kluci se stanem kousek vedle od větrné hůrky jsou úplně v pohodě). Snídaně i hygiena probíhá na stezce. Jenom o pár minut později nás potkává 10členná skupina Čechů. Kdyby přišla dřív, tak by viděla víc, než by chtěla. Obecně potkáváme na treku hodně Čechů, až by se skoro chtělo trek přejmenovat na “Český trek” – Czechtrek.
Nastoupáme do 1140m a spousta sněhu, místy sněží – krása! Docházíme na Hrafntinnusker. Odpočíváme a kecáme s Čechy. Další sníh, místy trhliny, boty mokré.. nakonec ale stoupáme do sedla.. a ty výhledy!!! Alftavatn, Duhové hory.. kochy kochy!
Sestupujeme a já padám na držku a kolenem přímo proti šutru. Naštěstí nic vážného a do svatby se to zahojí. Pak půlhodinové kochání, z kterého se stává hodinové!!! Opalování, krátké ale hluboké zamyšlení (čti usínáme), čtení.. naprostý relax! Z pohodlného místa se nám naskýtá také pohled na paní, která zdolává kopec chůzí pozadu. Anglicky vysvětluje svému parťákovi, že tak zaměstnává jiné partie svalů a nebolí jí to. Jde sice 10x pomaleji, ale je spokojená.
Krásná cesta k jezeru, pohoda, Alftavatn – super bivak u řeky v soutěsce! 10členná skupina Čechů brodila za námi, ale asi spali přímo u stezky. Cesta k bivaku – řeka Efri-Emstruá – za brodem vpravo po pěšince kolem řeky. Mírné brodění korytem řeky až na nás vykoukne nádherný plácek jenom pro nás. Vynikající večeře – bramborová kaše s rybím karbenátkem. Do toho scénka “Beneš hledá lžíci” někdy také “ztracená či ukradená lžíce” se odehrává už asi po 10x! :D Happy end – lžíce se našla v koši. Po hodině intenzivního hledání a překopávání stanu je na světě. Nutil i mě, abych se podíval do spacáku. Večerní koupačka za strašného řevu. Ondřej Šebl jako úchyl či chcete-li voyer točil na kameru.
20.7. černá poušť
Ráno dost prší .. posouvám odchod na 10:00 a pak i na 11:00. Za tu dobu stíháme kávičku, deserte, čaj a já dočíst Hru o trůny 5. Počasí se trošku umoudřilo, balíme a opouštíme náš nádherný bivak. Cestou davy lidí. Od přítoku Efri-Emstruá jdeme na cestu, krajina se zásadně mění (Landmannalaugar – žluté hory, Alftavatn – zelené hory, Emstrur – černý písek). Černá poušť je trošku depresivní, do toho začíná prudký déšť a následně sníh. Brodíme zkušeně a rychle (předbíháme brodiče amatéry). Tempo máme obecně výrazně rychlejší než ostatní. U některých účastníků ale velký respekt, že trek jdou (lidé důchodového věku).
U Hattafellu naproti vylézáme fakultativně kopec, fotíme se s vlajkou… krásné a dechberoucí výhledy na Mýrdalsjökull a Eyjafjallajökull. Poprvé padl návrh, že bychom sopku mohli vylézt. Docházíme do Botnaru (alias Emstrur). Krásný kemp uprostřed černé pustiny – zelená oáza. Po chvilkové zastávce pokračujeme. Přechod přes úžasnou / silnou řeku Nedri – Emstruá .. mosty, koryto mezi útesy, ale ledovcová a špinavá voda. Jdeme hledat bivak a nacházíme u levého přítoku nádherný plácek jako z pohádky. Splaz Entujokull je dechberoucí.
21.7. Eyjafjallajökull nebude
Budíme se, ale nechce se nám. Na žádost rodiny Šéblů posunut odchod na 9:15. Beneš s tím má velký problém. Jdeme pustinou, ale jde cítit, že do Thorsmorku je to kousek. Ve 12:30 už hledáme za řekou Prongá bivak. Po delší době nacházíme. Mimo řeku, ale krásný. Malá procházka Thorsmorkem, koupě mapy, informace že Eyjafjallajökull vylézt nepůjde (trhliny, atd) .. zklamání. Vymýšlíme náhradní program. Vybíráme nejvyšší kopec v okolí – Rjúpnafell 830m. Večer polévka, že v ní stála lžíce (skupina H má nasbírané houby s polentou).
22.7. Rjúpnafell a božský Godaland
Ráno výlet na Rjúpnafell – celkem 25km a great view! Oběd na samotném vrcholku. Thorsmork úžasný! Sbalení stanů v 17:00, večeře v kempu Básar, nabití mobilů, četba. Godaland ještě absolutně nejhezčí část Thorsmorku. Výstup ve 22:30 pod sedlo na cestě do Skógaru. Červánky, neskutečný pohled.. Sedíme na hraně planiny a koukáme na ledovce a okolní hory. Kvůli tomu jezdím na tyhle dovolené nejraději!
23.7. Skógar – trek vodopádů
Těžké vstávání.. při ranním sraní (čte to někdo?) prošlo po stezce pár ranních ptáčat. Snad jsem jim nezkazil výhledy. Stoupáme do sedla z 550m do 1030m. Občas to díky sněhu klouže. Úseky lehkého lezení, nekonečný sníh (ale ne na 4 hodiny, jak to popisovaly Němky). Od chatky Baldvinsskali vidíme moře – nádherný pohled a pocit. Urazili jsme za těch 20 dní opravdu hodně velkou cestu a už se blížíme ke konci. Na obědě u chatky krmíme psa (těch je tady strašně málo a tak mám radost). Potkáváme také první jednodenní turisty. Celý den s námi “závodí” číňanka. Dost se kocháme okolní krajinou. Opravdu HODNĚ přenádherných vodopádů. Ten Skogar nebude tak nudný trek :)
Ve 14:15 zastavujeme u výhledu nad řekou, kocháme se, odpočíváme, čteme (Dorian Gray) a přemýšlíme (nesmrtelnost brouka, ženy, jesenická vřesoviště a podobně).
Skógar trek bych přejmenoval na FOSS TREK. Vodopády jsou tady opravdu na každém metru řeky. Nádhera! Bivak mezi ovečkami, výhled na moře, opalovačka, čtení, koupání pod vodopádem na Adama (přeprání věcí). Romantika.. na svou nudnou sprchu doma se netěším.
24.7. Skogafoss, civilizace a Hveragerdi
Spíme do 9:00, ráno čteme a pak pomalu vycházíme. Skogafoss! Pěkný, ale spousta lidí. Kemp hrozný – u parkoviště a proudící davy. Naštěstí jsme spali sami 1km odsud v přírodě.
Bereme bus Selfoss – Hveragerdi. V místním Bónusu si nás fotí týpek, který hraje prý jakousi hru “vyfoť se s lidmi, kteří cestují po Islandu”. Tak jsme mu věnovali jednu “smradlavou” fotku a byl neskonale vděčný a šťastný.
Procházíme Hveragerdi, geotermální město, moc pěkné a spousta kytek, .. trubky po celém městě, které rozvádějí páru / teplo.
Jdeme k řece, abychom si někde v okolí postavili stany a vykoupali se. Začíná pršet, po pár minutách jsme úplně durch. Kolega Beneš už nadává “kvůli nějaké posrané řeky jsme úplně promočení ku*va”, což mě paradoxně povzbuzuje, usmívám se a šlapu dál. Jen ať si remcá.. Když jsme konečně po výživném stoupání na místě, tak už prší tak moc, že bundy protékají, v botách čvachtá a my shazujeme věci na zem a jdeme rovnou do vody. Kouká nám jenom hlava a do toho začínají padat kroupy. Celé tělo je zalité teplou vodou a do hlavy nás bombardují ledové kuličky. Island! Po hodině se ale počasí zlepšuje a my stavíme stan, sušíme věci a bojujeme s všudypřítomnými mouchami. Opět citace Beneše “ku*va to je jak ve Skotsku, se na to můžu vys*at”. Ten kluk je prostě pozitivní za všech okolností :)
Vyvařujeme splendidní večeři a jdeme spát. Od řeky se ještě kolem jedné ráno ozývají koupající se lidi.
25.7. Hveragerdi, Reykjavík a velká party
Ranní sraní (opravdu to někdo čte?) a pak nádherné koupání v čisté vodě (večer bylo dost lidí a ve vodě plavaly chaluhy).. krása! To chceš!
Představuju si lidi, jak jsou podobně v Česku naskákaní ve vodě a leží co možná nejvíc pod hladinou v té mělké, ale 10° vodě.
Dočítám Doriana Graye a je mi líto Basila.
Balíme z Hveragerdi stany a jdeme na autobus. Ještě před odjezdem chceme projít město, ale déšť nám to překazí. Schováváme se u kostela, abychom asi hodinu před odjezdem vyrazili na krátkou procházku městem. Skleníky se zeleninou, továrna na zmrzlinu, termální expozice a spousta dalšího. Nás ale táhne Bónus a pak už BUS do Reykjavíku. Z Mjódu jedeme městskou dopravou na BSÍ (autobusák), kde necháváme bagáž a vyrážíme do víru velkoměsta. Procházíme hlavní památky, nakupujeme suvenýry a dárky, odměňujeme se all-you-can-eat a zapadáme do English Pubu na jedno. Což se nakonec ukáže jako nedobrý nápad, protože hospodu v 5:30 ráno zavíráme a tam už se mé vzpomínky rozplývají.. Brzy zase nashledanou Islande! :)
Harmonogram Islandu autem
13.7.2015
Isadfjordur (sraz u Bonusu)
Thyngeiri – vycházka na Sandfjell
Vodopád Dynjandi
Djúpidalur – spaní u bazénku, větrno
14.7.2015
Eiriksstradir – „rodný dům“ Leifura Erikssona (objevil Ameriku, syn Erika Rudého – pruďase)
Deildartunduhver – nejvydatnější termální pramen na Islandu (180 litrů za sekundu)
Surthellir – komplex lávových jeskyní na F578
Kaldidalur – „studené údolí“, kterým vede silnice F550
Langjokull – odbočka F551 k ledovci
Thingvellir – propadlina mezi severoamerickou a euroasijskou zemskou deskou a bývalý parlament
Geysir – na 70 metrový bychom čekali doteď, geyzíruje pouze Strokkur do 30 m
Gullfoss – nádherný vodopád na řece Hvítá
Hagavatn – spaní na F335 u kouzelného žlutého domečku pod jezerem Hagavatn
15.7.2015
Kerlingarfjoll (pohoří čarodějnic) – okruh s fakultativním výstupem na kopec Maenir (1357 m vysoký)
Hveravellir – termální oblast s přeplněným ale regulovatelným bazénkem
F735 – večerní fakultativní program pro nedospělé :)
16.7.2015
Selfoss – vytoužený nákup v Bonusu
Seljalandsfoss – vodopád, za kterým se dá procházet
Thorsmerk – procházka většiny účastníků na planinu Morinsheidi a sestup přes kopec Utigonguhofoi
17.7.2015
Vestmannaeyjar – souostroví s hlavním ostrovem Heimaey – láva, útesy a papuchalk
Dyrholay – zastávka na nejjižnější části Islandu, pláž s tmavým pískem, útesové mosty
F208 – jako jedni z prvních v letošním roce
Landmannalaugar – výstup na Blahnukur, koupání, výměna pneu za lepší
Travnatý plácek pod Heklou – noční hledání míst k přespání – hlad, zima, nevyspání
18.7.2015
Hekla – výstup na vrchol „brány pekelné“ 1491 m vysoké a mrazivé
Haifoss a Gjáin – fakultativní výlet a následná lekce time managementu na křižovatce
Hveragerdi – koupání
Reykjavík – noční výsadek
Garoskagi – spásné závětří u majáku ve větrné oblasti, to chceš…
Auta Toyota Land Cruiser a Hyudai Santa Fe
Najeto společně 1 660 km, spotřeba Land Cruiseru 12,2 l nafty na 100 km :)
Fotogalerie
Video
Fotky: Jiří Štencek, Simona Karochová, Ondřej Šebl
V prvním díle deníku polárníka jsem popisoval samotné rozhodnutí, plánování cesty, výbavu a balení. Abych tedy volně navázal a zároveň tě můj milý čtenáři uvedl do situace.. 19.3.2015 jsme odlétali z Prahy jako pětičlenná parta do Laponska (Švédsko) na zimní trek Sarekem.
Tip: Pokud už se teď děsíte, jak dlouhé to je, tak můžete přeskočit na shrnutí nebo si pusťte video.
Video
Odlet z Prahy a těžké deserte
Naplněné sáně.. a na zádech je ještě “příruční” batoh.
Už při balení jsem tušil, že toho mám nějak moc a při SMSce od náčelníka “Počítej s pořádnou zátěží” jsem ještě víc znejistil. Mé obavy se potvrdily při přebalování zavazadel na letišti. Ať jsme dělali, co jsme dělali, tak váhový limit 23 kg nesplňoval nikdo! “Vždycky jsme prošli i s 26 kg a nic jsme neplatili” .. uklidněni náčelníkem balíme saně na nějakých 25 kg a vše ostatní do příručního zavazadla (to se zpravidla neváží a nikdo tak nekontroluje 5kg limit). Pro představu – moje příruční zavazadlo mělo dalších 13 kg. Rozměrově bohužel taky nesplňovalo limit, ale jako batoh na zádech by to mohlo projít. Neprošlo vůbec nic! Každý platíme 2000 Kč za překročení váhového limitu a nám s Jirkou ještě berou naše batohy jako další zavazadlo (naštěstí neplatíme). Do toho nás honí, protože do odletu zbývá posledních 20min a my jsme ještě ani neprošli kontrolou. Stres se stupňuje: nemám svoje příruční zavazadlo, co budu celý den na letištích dělat bez knihy, bez jídla, mám všechny doklady, nerozflákají mi obsah batohu? Následně zjišťuju, že náčelník naopak prošel s 2 příručními zavazadly (zkušenosti se nezapřou). Po běhu na checkin nasedáme do letadla. Celý den prolétáme (Praha – Amsterdam – Stockholm – Gallivare). Poslední let je menším vrtulovým letadlem a přistání na sněhu. Zážitek!
Poznámka autora autorovi: Stockholm je z letadla nádherný! Určitě tam někdy zaleť!
Paráda! Zavazadla dorazila do Gallivare.
Do posledního přistání nevíme, jestli nám přiletí i saně. Ve Stockholmu nám je nedali (batohy ano) a tak je hlásíme jako ztracená. V Gallivare se ale objeví a tak jsme komplet! Přebalujeme, kontrolujeme, oplakáváme (Petrův guláš cestu nevydržel a šel se podívat hlouběji do útrob batohu) a vyrážíme do centra taxíkem. Tady už se na nás nikdo nedívá jako na mimozemšťany (pohledy na polárníky ve skeletech promenádujících se po letištích byly občas zajímavé) a cítíme se víc “jako doma”. Lidi se nás vyptávají, kam máme namířeno a kde budeme první noc spát. Když odpovídáme, že někde venku pod širákem, tak se na nás jen usmívají a odvětí “tough boys”. Nejsme první ani poslední svého druhu, které tady potkají.
První noc kousek za nádražím. Pod širákem a přímo nad námi polární záře!
Po příjezdu na žel. stanici Láďa zjišťuje, že budova není zamčena a nosí první bágly dovnitř. Ve chvíli, kdy jde pro další bagáž ven, se mu zabouchnou dveře a vchod se definitivně zamkne. Nastává prekérní situace. Batohy v teple vevnitř a my venku v zimě. Do 5 minut ale přijíždí místní security firma a odemyká nám. Vytahujeme bágly a jdeme hledat nocleh někde poblíž. Láďa zjišťuje, že nemá karimatku (v průběhu treku ještě zjistí chybějící: termosku, koření, kávovar a mlýnek ač kafe vzal 2 lahve), což je dosti podstatná součást polárníkovy výbavy. Usínáme kousek od nádraží pod širákem a pozorujeme slabou polární záři. Zážitek!
Nákup bomb, karimatky a odjezd do Kvikkjokku
Příjezd autobusem do Kvikkjokku a začátek naší cesty.
Pospáváme a balíme až kolem 9. hodiny. Prozkoumáme skoro celé Gallivare než koupíme bomby a Láďa karimatku. Nasedáme na autobus a s mezizastávkou v Jokkmokku se dostáváme do naší konečné zastávky Kvikkjokk. Při procházení kolem posledního domu (hotel) se nás ujímá Björn Sarstad (náš strážný anděl) a ptá se na naši cestu, dává tipy k trase, počasí a plní naše lahve vodou. Po rozloučení vyrážíme po známé stezce Kungsleden a za chvíli stavíme první bivak. Vaříme skvělý guláš s rýží, následuje první deserte a my už víme, že toho jídla máme opravdu moc! Čaj mě večer vyhání ven a já vím, že už NIKDY nevylezu ze stanu jenom v trenýrkách a tričku. Díky extrémnímu třesu jsem do sněhu nakreslil impresionistický obrazec a doplnil to pravidelným klepotem zubů. Když po mně v tu chvíli hodí Láďa ešus, abych ho venku vymyl, tak si myslím, že už se do stanu ani nevrátím.
Mapa treku
Trek
První kilometry se se saněmi sžíváme. Občas k nim i mluvím a v průběhu treku si vybudujeme krásný vztah. Do kopce je to s nimi dřina, při malých muldách (opakujících se kopečkách) je to trošku na hlavu, protože tlačíme jak při cestě do kopce, tak i cestě z kopce (protože saně do kopce teprve jedou). Než opustíme Kungsleden, potkáváme skupiny skútrů, které nám mávají a my jim děkujeme, že díky nim máme snažší cestu po jejich stopě. Z lesů vcházíme na zamrzlá jezera, která se zdají nekonečná, abychom zase zašli zpět mezi stromy. Na jednom z jezer nás potkává anděl Björn, aby nám posvětil trasu a dal opět pár tipů. Dozvídáme se, že jeho bratranec si vzal Češku z Ostravy. Jsme z něj nadšení!
Takhle vypadají stany ráno. Sníh je všude..
Pokud to jenom trochu jde, tak vybíráme místo pro stany u vody. Tentokrát máme štěstí. Večeříme sekanou s tak úžasnou bramorovou kaší (na cibulce se špekem, sýrem a slaninou), že by se dala jíst samotná. Noc byla tuhá až mi zmrzla voda v termosce. To neuniká náčelníkově pozornosti a stihne ji úplně zavrhnout. Že tu svou nechal v ČR, si nedovoluji ani připomenout.
Už 3. den po sobě si uvědomujeme, že počasí máme jednoduše skvělé. Moc nefouká, svítí sluníčko a chumelenic je pramálo (až na pár dní tak bude celý čas treku). Získáváme praxi v balení batohů a saní. Víme přesně, kde co máme a vše má smysl (rychle dostupné, co jíme to nemrzne, těžké věci máme co nejvíc dole).
Příprava večeře u skupiny “A”. Těstoviny na sladko s mákem.
4. den si užíváme luxusu malé chatky, ve které vaříme večeři a přespáváme. Sice je v ní stejná nebo i větší zima než ve stanu, ale je to jakýsi komfort (už se nebude opakovat). Pod vedením náčelníka jsem si zde pooprvné zarozmrazoval sníh. Po počátečních rozpacích se dobré dílo podaří. Jsem náčelníkem sarkasticky pochválen. Kolega Beneš ze skupiny C se snaží o totéž, ale s mizernými výsledky. Zároveň nám Láďa předává zkušenost z využitím bomby do poslední kapičky plynu. Bomba je postavená v horké vodě a i když v ní zbývá minimum, tak vaří jako divá! Během treku tento způsob Láďa ještě vylepší, když bude bombu ohřívat přímo nad ešusem, v kterém zrovna vaří (tohle dovoluje jeho speciální vařič).
První tři ze skupiny prošli.. čtvrtý už to má hodně těžké a dokonce na chvíli zahučí do vody. Pátý už musí jinudy. Brodění začíná!
Ráno si ještě užíváme luxusu kadibudky (alespoň ti, co to stihnou) a vyrážíme na jezero. Pomalu vstupujeme do Sareku. Vítají nás hory. Jsou to úžasné pocity.. jít nekonečnou planinou pokrytou čerstvým sněhem, který jemně křupe pod sněžnicema a vy si vykračujete stopu, kterou před vámi nikdo nešel. Mezi horami a jezery jsme maličcí.. všude jenom nedotčená příroda.
Všichni lidi, které cestou potkáváme, nám Sarek doporučují a jsou naprosto úžasní. Stejně tak nálada ve skupinách je velmi dobrá!
Nastupujeme do údolí Rapadalen a jdeme po skútrové cesta, která se divně klikatí. Tady ale platí, že je snažší jít delší trasu po projeté trase, než jít přímo a prošlapávat. Po chvíli vcházíme do koryta řeky, která je zamrzlá. Několikrát ji přecházíme a občas se nám naskytne pohled na tekoucí vodu. Je docela teplo, ale uklidňuje mě skútr, který tady nezapadl. Ve chvíli, kdy se za mnou propadne náčelník a musíme ho vytahovat, už tušíme, že to není jistota. Při dalším přecházení už se propadá náčelník i pan Beneš. Naštěstí jsme blízko bivaku, kde rozděláváme oheň a sušíme. U ohně rozehříváme petky s chilli con carne a opékáme vysočinu.
Zjišťuji 2 kritické fakta: dochází mi bílé zlato (toaletní papír) a mám strašně moc jídla. A tyhle dvě věci nejdou moc dobře dohromady.
V údolí potkáváme stopy sobů, losa i lišek. Nad hlavami jenom zřídka proletí pták. Zvířat tady k vidění moc není.
Jeden z nešťastníků dne je i náčelník. Suší ponožky a následně i skelety.
Od posledního namočení víme, že už se to nesmí opakovat. Dáváme tak na přecházení řek velký pozor. Přesto jednou “skorobrodíme”, ale bez vážnějších následků. Když vycházíme z koryta řeky do hor, tak se mě zmocní překrásný pocit. Chce se mi křičet a ve větru mi slzí oči. Tenhle euforický pocit mi dlouho zůstane. K tomu se odměňujeme ještě dobrým obědem. Po něm vyrážíme dál a vlivem zapadnutí slunce a silného větru se rapidně mění pocitová teplota. Jdeme asi 2 hodiny podél masivu, příšerně fučí, poprvé mi zamrzají vousy a cítím, jak mě vlivem větru bolí ramena, trapézy.. převlékat se ale nechci, což je chyba. Dnešní noc spíme kousek od plechové boudy a stavíme zeď proti větru. Náčelník můj první pokus o zeď pozoruje s nadšením a jenom prohodí “Ono to snad vypadá, že to i k něčemu bude”. Venku naměříme teplotu -16°C a bude tak studená noc. Pomalu zapadá slunce za hory a pohledy do krajiny jsou zase úžasné! Fyzicky se cítím dobře a z vybavení jsem pořád nadšený. Díky Tome!
Vousy mrznou a ač to tak nevypadá, tak hodně fouká a je příšerná zima.
Noc jsme přečkali bez problémů, ale začínám litovat lidí ve zpátečním letadle. Při otevření spacáku, kde se suší ponožky a trenky, se linou ven různorodé vůně. U balení stanů nás dochází skupina lyžařů, které známe od vidění už z Gallivare. Suveréně jdou k chatce a odemykají ji. My směřujeme dál a stoupáme do sedla, kde budeme 2 dny bivakovat mezi masivem Ähpar a Sarektjahkka – konkrétně kousek od zamčené chaty Pielastugan. Tento den mi došlo bílé zlato! Do toho všeho se mi dneska hodně špatně šlape. Asi jsem se přechválil. Krize je tady.
Polární záře je úchvatná.. bohužel nemám stativ a hlavně neumím fotit.
Stoupáme do sedla se saněmi a je to pořádná dřina. Střídáme se v prošlapávání. Chvilku přemýšlím, jak bych chytal saně, kdyby mi praskl popruh. Po výstupu se nám otevře pohled na nádherné masivy. Náčelník nám ohlašuje, že ten vpravo jménem Ähpar zítra zdoláme. Nedokážu si to moc představit, ale to bude řešit až zítřejší Jiří. Docházíme k zamknuté chatě, která má překvapivě oteviratelné okno. Protože hodně fouká a je zima, tak chvíli uvažujeme o její návštěvě. Náčelník ale zavelí, že jdeme hledat závětří jinam. To sice nenacházíme, ale stany i tak stavíme. Okolo nich už zkušeně budujeme stěnu proti větru. Zapadá slunce, vycházím ze stanu abych si odskočil a do toho pozoruji překrásnou polární záři.
Horolezcem
Vyrážíme na zdolání hory Ähpár. Výška 1914m a stoupáme z tábora ve výšce 800m. Převýšení 1100m v prudkém sklonu je solidní výkon.
V 9:15 vyrážíme na horu Ähpar. Z dálky vypadá hrozivě a když se blížíme k ní, tak se to nelepší. Trvá neskutečně dlouho, než se vůbec dostaneme k její patě. Začíná výstup do strmého svahu. Hodně fouká, ale snežnice perfektně drží.Naštěstí máme natrénováno z Obřího dolu. Náčelník se na mě otáčí a křičí “to kdyby viděli rodiče, co?” .. mě jenom napadá, že by se to snad ani neměli dozvědět. Stoupáme, v pauzách se občerstvujeme a silně oddychujeme. Skoro celou cestu koukáme na krásný žlab, kterým půjdeme dolů. Cesta nahoru ale vede po skále. Okolní hory se zmenšují, hřeben se zužuje, až je všechno níž než my. “To jsou panorámata” hlásíme a fotíme nádheru v okolí. Vrchol ale pořád nikde. V určitých pasážích potlačuju mé sklony k závratím. Až najednou přelezeme přes jeden z předvrcholků a vidíme Láďu vracejícího se od prvního ze dvou vrcholů. “Pavlíku, my bychom to slezli, ale tihle tři ne” .. tohle slyším neuvěřitelně rád a s uklidněním poslouchám, že tenhle vrchol zkusíme obejít na hřeben a pokračovat na druhý vrchol Ähparu. Sníh se pod námi ale trhá a výstup na hřeben podél vrcholu vzdáváme.
Jsme na hřebenu a jdeme dál. Uvidíme, jak daleko to půjde..
Začíná sestup / sjíždění do žlabu. Za křiku “Sedni si do toho a jeď! Děleeej!” sjíždíme prašanem. Opravdu se nám nemůže nic stát. Při pádu bychom prostě jenom jeli dál a udělali pár kotrmelců. Kameny tady moc nejsou.
Uprostřed žlabu padá rozhodnutí, že se podíváme i pod druhý vrchol. Stoupáme tak znovu nahoru. Ten ale technicky taky není slezitelný a my se tak smiřujeme s našim pseudovrcholem. Podáváme si ruce a gratulujeme k výstupu. I tak je to úchvatný pocit a neskutečně krásný pohled. Fotky v tomhle ohledu zklamou, protože nevystihují tu nádheru valících se mraků přes kopečky. Sestup dolů je pro mě vrcholem celého dne. Sněžnicemi doslova plujeme v prašanu, sjíždíme peřinkou a do toho nám před nosem přebíhá stádo sobů. K dokonalosti nic nechybí. Miluju to! Za všechnu tu dřinu to jednoduše stojí!
Kartáč!
Po slezení hledáme stany. A to je krásně, žádná mlha nebo chumelenice. Kdyby bylo počasí horší, tak je ani najít nemusíme. Bloudíme a každý kámen se nám zdá stejný. Když Jirka zahlásí, že tam u toho určitě ráno sr.. vykonával potřebu, tak jdeme najisto. Jak se ale ukáže, tak pan Beneš si své toaletní místa úplně dobře nepamatuje. Naše stany jsou asi 500m jiným směrem. Při otevření stanu objevujeme malou kalamitu uvnitř stanu. Skrz mírně pootevřený vchod (a předsíňku) nám do něj nafoukal sníh. Chyba!
Vzadu náš pokořený vrchol a před ním stany za hradbou sněhu
Až při vycházce sedlem s foťákem mi dochází, co jsme dneska zažili a viděli. Jenom tak stojím a beze slov se kochám tou nádherou a nechávám na sebe působit sílu toho místa.
Jako už tradičně se odměňujeme skvělou večeří a ještě lepším deserte. Za pravidelného škytání a oddychování se odporoučíme do spánku.
Ztracen ve vánici
Od rána sněžní a silně fouká. Odchod se posouvá na 10:00, ale počasí se neumoudří. Balíme ve fujavici a opouštíme naše hradiště (zůstávají po nás hradby). Až do oběda jdeme v silném větru. Balení bylo tak rychlé, že jsem na sobě nechal péřovou bundu přes kterou jsem měl ještě další goretexovou. Po pár stech metrech si uvědomuju, že takhle bych se uvařil. Ve větru se svlékám a skupina mi odchází. Není vidět do dálky a při pocitu, že bych je mohl ztratit z dohledu všechno zrychluju. Už vidím jenom obrysy. Balím batoh a se sněžnicemi skoro běžím. Terén a podmínky jsou ale hrozné. Naštěstí mě kolega Beneš kontroluje a občas se ohlíží, jestli tam pořád někde jsem. Naše orientace je hodně stížená, protože není vidět na okolní hory. Jdeme tak podle paměti a hodinek s kompasem.
Jeden den opět na jezerech, ale s čistým povrchem a vidíme tak pod sebou i hloubku. Praskliny na ledu ignorujeme a spíš se staráme o klouzající saně, které si ve vichru dělají, co chtějí.
Zacházíme za jednu z hor a najednou se nám mění povrch pod nohama. Čistý led na jezeře, kde není ani vločka sněhu. Prudký vítr jej vyfoukal do okolních hor. Jdeme jako po skle, sáně nás poháněné větrem na ledě předjíždí a my začínáme tančit, abychom se jejich atakům vyhli. Petrovi se saně neustále převrací.
Chůze po ledu je fascinující, sleduju každou prasklinu a každý došlap je provázen ostrými zvuky, jak se sněžnice zakusují do ledu. A pak že to nebude různorodý trek!
Na oběd dorážíme k lovecké chatě Sámů. Obědváme skvělou paštiku (díky Martine!) se sladkou tečkou v podobě ledových kaštanů (symbolické).
Scenérie se mění a my jdeme krajinou pod mrakem, která je poseta velkými balvany a okolní hory už jsou nižší. Bez slunce je krajina smutnější a nepřístupnější. Sarek nám ukazuje svou temnější tvář. Hodně mi to připomíná Hru o trůny a oblast za Zdí. Chybí nám jenom zrzka Ygritte, která by řekla to své.. “You know nothing, Jon Snow”.
Horolezcem podruhé
Při pochodu v závěrečných dnech si vyhlížíme nejvyšší vrchol a padá rozhodnutí o jeho zdolání.
Počasí se na nás opět směje a užíváme si tak pochodu pod sluníčkem jenom v dlouhém tričku. Máme docela nadejito, takže v 11 padá rozhodnutí, že konečně zdoláme vrchol nějaké hory. Celý den koukáme na nejvyšší kopec v okolí – horu Sluggá. Je rozhodnuto a my odkládáme saně a jdeme na lehko. Celý výlet nám trvá 3,5 hodiny. Dřina, pot, sněžnice na kamenech brečí, ale vrchol je pokořen. Nahoře dáváme oběd, fotíme krásné výhledy a zapisujeme se do vrcholové knihy. V záchvatu euforie nám náčelník uděluje k titulu polárník ještě dodatečně i hodnost horolezce. Tu nám ale druhý den se slovy “ještě toho budete muset vylézt víc” odnímá.
Skupinová fotka. Je docela zima, tak ty výrazy nejsou nic moc
Až při cestě na letiště nám taxikář říká, že hora Sluggá byla posvátná hora Sámů, ke které se modlili a náš výstup získává na ceně.
Díky neplánovanému výstupu se nám trošku prodloužil den. Míříme do vesničky Suorva přes jezero Jiertájávrre. Ztrácíme ale cestu a tak se prodíráme lesem, sestupujeme podél potoků a jezero stále jinde. Pro zpříjemnění cesty jsme si s Jirkou sjeli 2 kopce na saních. Při chůzi občas zapadáme i se sněžnicemi do hlubokého sněhu. Převracení saní je stále častější a vyčerpání je blízko. Nakonec ale vycházíme z lesa u jezera a nebojácně nastupujeme na led. Když vystoupáme na první přehradu, tak už jsme v civilizaci. Kousek od vesničky stavíme stany a až později zjišťujeme, že máme pod sebou jezírko s ne uplně pevným ledem. Naše stopy se ihned zalévají vodou. Noc ale přečkáváme bez problémů.
Ještě ten den je dvojice Jiří a Jiří vyslána na průzkum a pro vodu. Za výhledem piva s nadšením vyrážíme. Poměrně rychle ale zjišťujeme, že pivo se konat nebude. Ve vesnici je pár baráčků a spíš to vypadá jako ubytovny pro dělníky pracující na přehradě. V jednom ze dvou zděnných domů zvoníme a žádáme místní o vodu a informace. Nakonec se dozvídáme, že jde o Švédy na dovolené. Zvou nás na večeři, kterou s díky odmítáme, ale hezky si povídáme. Dostáváme žádanou vodu a informaci, který směrem jede autobus ráno do Gallivare. Ještě se ujišťujeme o změně letního času a pak odcházíme do našeho bivaku.
Chyba! Poslední noc jsem nechal boty v předsíňce stanu a protože hodně foukalo a sněžilo, tak je mám plné sněhu. Vytřepávám je, ale po vsunutí nohy cítím příšerný pocit tajícího sněhu na teplé a doposud suché ponožce. Naštěstí je poslední den treku. Ve vánici, která nás štípe do obličeje docházíme na zastávku. Včera poznanou rodinku potkáváme při odjezdu do přírody. Nakládají skútry na vozíky za auta a chystají se za dobrodružstvím. My přebalujeme saně a čekáme na autobus. Přijíždí na minutu přesně, nasedáme a zouváme boty.. uff..to bude jízda!
Větrný odlet
Opět na letišti v Gallivare. Sušíme výstroj a přebalujeme.
V Gallivare ještě nakupujeme pár drobností (čerstvé ovoce po 10 dnech láká) a zmrzlinu, kterou za odměnu spořádáme ještě na žel. nádraží. Pak odjíždíme taxíkem směr letiště. To se stává na 8 hodin naší sušárnou. Dojídáme “zbytky” jídla, sušíme, balíme a já se i sprchuju v umyvadle na ruský způsob. Vyšetřil jsem si na cestu zpět jedny ponožky, trenky a tričko. Takže já v letadle za smraďocha nebudu! Přespat nás nechávají v předsíňce letiště. Tam se celou dobu svítí a tak se nám moc nedaří usnout. Kolegovi Benešovi navíc plynule praská jeho karimatka a postupně se mu zvětšuje jeho nechtěnný vzduchový polštář, kde kdysi byla rovina.
Vrtulové letadlo, které vzlétá z runwaye plné sněhu (ano, ten největší nános je odhrnut, ale i tak!)..
Ráno nás odbavují a z Gallivare letíme přes Stockholm do Amsterdamu. Přistání v Amsterdamu je dosti divoké, ale pilot zkušeně dosedá i za bouřlivého počasí. Odměnou je mu potlesk cestujících. Díky větru nám odkládají let do Prahy a my tak brouzdáme po letišti a málem koupíme i to, co nechceme. V Praze náčelník odmítá mé pozvání na společného taxíka a tak používáme MHD. To už ve 2:00 ráno moc nejezdí, ale nějak se dostáváme domů. Po cestě se nás kolemjdoucí posilněni alkoholem ptají, na kterém kopci jsme byli bobovat a kde máme na bobech brzdy. Holt.. úděl polárníka.
Shrnutí v bodech
Co mi dovolená dala:
ušli jsme cca 150km,
viděl:
nádhernou přírodu za úžasného počasí,
polární záři,
sobí stádo,
(skoro)slezl Ähpar a úplně vylezl na horu Sluggá,
získal zkušenosti od náčelníka,
zjistil, že sněžnice + saně jsou super kombinace,
dostal hodnost polárník a horolezce (dočasně),
zamyšlení a několik rozhodnutí.
není moc prostoru pro rozhovory (sněžnice a saně dělají hodně hluku a navíc se jde v zástupu za sebou) a tak dost přemýšlíte o sobě, podnikání, životě..
Tipy a triky do zimy:
Aby voda nezmrzla: vodní vak si dejte jako polštář pod hlavu / pod spacák, lahve s vodou mezi spacáky.
Potřebujete vysušit ponožky – dejte si je do spacáku.
Snažte se si nenadýchat do spacáku, vlhne.
Dobře sbalená bagáž je základ (vědět, kde co je a jak se k tomu rychle dostat): co do stanu, co na jídlo, co přes den, co na sebe – systém.
Zpotit se je polárníkova smrt – oblékat se vždy na spodní hraně teplotního komfortu.
V batohu na zádech nesete to, co budete ten den jíst a vodu, aby nezmrzla,
Na saních jsou batohy upevněny pomocí gumycuků. Za ty se za pěkného počasí můžou založit rukavice, bunda, mapa nebo cokoliv co není zrovna potřeba, ale může se při změně počasí hodit.
Saně je lepší uvázat na provaz, který končí krátkou gumou. Ušetříte se tak trhání, když se saně v průběhu chůze zastavují a rozjíždí. Chůze bude plynulejší a příjemnější.
Pokud to jde, berte vodu z řek, abyste nemuseli rozmrazovat sníh (kvůli úspoře plynu a hlavně zdravější vodě).
Skelety jsou fajn, nepromoknou, drží nohu a vnitřní botička se dá používat pro rychlé výsadky ze stanu (záchod).
Vybavení na cestách
Opět jsem testoval jedny hodinky z našeho eshopu. Tentokrát to byla značka Victorinox a jak hodinky dopadly si můžete přečíst v samostatné recenzi. Za skvělé vybavení opět děkuji bratranci Tomášovi Petrečkovi, který mi poradil podle svých zkušeností. Takže doporučuji jeho eshop Zebrasport.cz, kde sám vybavení nakupuji.
Odjíždím na 10 dní do zimního Laponska, kde budeme na sněžnicích procházet národním parkem Sarek. Pro mě opět něco neznámého a další nový zážitek. Nikdy jsem nepřespával v zimních krajinách, na sněžnicích jsem byl poprvé tento rok a sněžné sáně jsem za sebou tahal jako dítě (spíš to byly boby a tahali mě na nich rodiče).
Rozhodnutí
Pro někoho to je tradiční dovolená a pro jiné je to extrém, který by nebyli ochotni podstupovat. Byl jsem mezi těmi druhými. Když mi náčelník zavolal, že shání lidi, tak jsem ani neuvažoval o mé přítomnosti v oblasti plné sněhu a teplotách okolo -15°C. Že mě do toho umluvil další člen výpravy je zbytečné rozepisovat.
Zkrátka jedeme a už to nejde vzít zpět! Zážitek to bude určitě jeden z těch hlubokých a jak dalece bude pozitivní, to bych rád sepsal v článku po příjezdu.
Plánování cesty
O Švédsku vím vše, ale o Laponsku je tam 1 stránka
Plán cesty a nezapomenutelné zážitky jsou v režii náčelníka. Pro nás prý stačí vědět, že letadlem dosedneme v Gällivare a budeme se pohybovat v národním parku Sarek.
Většinu dne bychom měli trávit přechodem v nížinách, pak postavit stany a jít zdolávat okolní kopce “nalehko”.
Počasí v Laponsku
Co se počasí týče, tak přes den očekáváme podle YR.no teploty -10°C a v noci až -20°C. “Nechť tedy do rachotu našich slzí zazní naše sokolské Nazdar!”
Počasí v Sareku
Výbava + jídlo
Jelikož jsem všechny treky zažíval spíš v létě a na podzim, tak i moje výbava se musela trošku rozrůst. Jsem nyní bohatší o sáně (tzv. sledge), zapůjčené skelety (pevné boty), sněžnice, druhý menší batoh (ponesu na zádech) a další vybavení do tuhé zimy. Cepíny a mačky mi opět nebyly povoleny :)
U jídla je to klasika, kterou nás učí náčelník od první výpravy. Podle hesla “není důležité býti na vrcholu první, ale dobře se tam najíst” je asi jasné, že hladovět nebudeme a už vůbec se nebudeme krmit instantními kašemi, ale plnohodnotnými pochoutkami (chilli con carne, vepřový guláš, domácí sekaná, atd). Když k tomu připočtete tradiční “deserte” sestávající s X druhů čokolád, oříšků, sušeného ovoce.. zkrátka luxus.
Zabal to!
Balení je pro mě stresující věc, protože nikdy nevím, jestli mám všechno a nebo naopak, jestli toho nemám zbytečně moc (váhové limity v letadle jsou neúprosné). Navíc se dozvím až na letišti, co mi náčelník nabalí do krosny ze společných věcí. Jeho SMS o půlnoci “Počítej s pořádnou zátěží” mi toho moc neprozradila.. ale spíš mi tím napovídá, že bych měl ještě pár věcí z krosny vyhodit. No uvidíme ráno..
Bez práce
Jedu odpočívat.. sice fyzicky si asi mákneme, ale psychicky si slibuju naprosté vypnutí a relax. Abych ale využil lokality, tak s sebou beru (jako už skoro tradičně) hodinky na testování. Tentokrát jde o Victorinox I.N.O.X. 241682.1. Podle testů a výrobce mají vydržet všechno, tak uvidíme.
Vše ostatní počká a zpět v pracovním procesu budu až začátkem dubna.
Hurá za sněhem
Tohle mi počasí dělá naschvál. Před odjezdem se takhle vyčasilo
Protože se v Praze na poslední dny udělalo takhle krásně, tak se mi ani neodjíždí moc lehce. Ale nemůžu se už dočkat nových zážitků a snad tady na mě to sluníčko počká :)
Mějte se tu krásně a za pár dní zase ahoj!
Po roce jsem absolvoval další nezapomenutelný zážitek s nezničitelným náčelníkem a skvělou skupinou. A to i přes to, že jsem při první zkušenosti na Islandu tvrdil, že už nikdy víc :)
Island ale znamenal v mém životě velkou změnu a já jsem za to strašně rád! Celý následující rok jsem s mou skupinou NVDP (alias nepravidelné výlety do přírody) brázdil české hory a užíval si krás naší přírody. Přirostlo mi to k srdci. Proto jsem věděl, že i Laponsko bude povedené. A opravdu bylo..
Pozn.: Pokud se ti nechce číst celý článek, dole najdeš krátké shrnutí.
Mapa treku
Přípravy na cestu
Protože z časové tísně tentokrát nebyla předodjezdová informační schůzka, tak se dotazy vyřizovaly emailem. Skrze ten jsem se například dozvěděl, že pro výstup na nejvyšší horu Švédska nebudu potřebovat žádné speciální vybavení (sněžnice), ale pokud chci, tak si ho mám vzít. Tento dotaz měl za následek, že po celou dobu výpravy náčelník ostatní ujišťoval: “Když bude nejhůř, tak vám Štencek půjčí mačky, lana, cepíny a sněžnice. Protože on si je určitě vzal”. Jeho humor je mi blízký, ale někteří mu bohužel věřili a tak jsem byl kolikrát na sněžnice dotazován.
Ale to předbíhám. Samotné “rekreaci” předcházelo nakupování, protože stará krosna by už další Island nepřežila. Stejně tak hůlky bylo třeba upgradovat a návleky se prý taky budou hodit. Čeho jsem byl pro tentokrát ušetřen byl nákup velké části jídla. Ve skupině “A”, které jsem byl poprvé a prý i naposledy členem, totiž vaří náčelník. A nutno podotknout, že opravdu skvěle. Ale jelikož se i sám umí pochválit, tak to není třeba z naší strany rozmazávat. Na mě tak zbylo co se týče jídla pouze obstarání snídaní, obědů a sladké tečky za večeří (tzv. deserté). Vše jsem vyřešil poslední den před odjezdem návštěvou Lidlu. Plně vybaven jsem si došel pro požehnání od mého parťáka z Islandu (díky Verun) a druhý den už si to rázoval na letiště. I když rázoval není úplně správné slovo, protože s mým pochroumaným palcem chůze připomínala spíš návrat vojáka z boje.
Miluju létání, ale..
Na letišti se skupina mezi sebou seznámila a když dorazil i náš vůdce (zvaný jednooký Žižka z Malešic, tuto přezdívku si vysloužil bohužel jeho momentální zdravotní indispozicí), tak jsme mohli letět. První let do Osla proběhl bez problémů, ale za to druhý let už byl pro pasažéra amatéra záživnější. Norsko nás totiž přivítalo větrem a mraky, což letadlo dokazovalo poskakováním a zvlášť na ocase (kde jsme seděli) to bylo znát. Zatímco já jsem drtil opěrky, tak dívčí sestava z toho měla horskou dráhu a užívala si to.
Romantika ve vagónu
Protože náš let nebyl přímo do Narviku, ale na letiště v Evenes, tak jsme museli nasednout na autobus a do Narviku dojet. Tady jsme se jali hledat nocleh. První varianta bylo vlakové nádraží, ale hala byla zamčená a Čech, který spal na jedné z venkovních laviček nás ujistil, že tady nic v okolí není jenom předražený kemp. Náčelník ale vše vyřešil romanticky vyhlížejícím, opuštěným, starým, špinavým.. vlakovým vagónem. Výlet začíná stylově a první zážitek je na světě :) Škoda jen, že podlaha vlaku byla pokrytá centimetrovou vrstvou cementu nebo čeho a do vlaku začalo v průběhu noci pršet vybitými okny. Jinak bylo všechno v pořádku.
Druhý den čistíme, balíme a hlavně se ve vlakové hale dozvídáme od jednoho z místních, že vlak dneska nikam nepojede. Budíme náčelníka a měníme plán. Pojedeme do Abiska a místo vlaku nás tam odveze autobus. V Abisko centru nakupujeme poslední důležité zásoby a vybavení (čelovka se opravdu bude hodit, protože v noci je tady tma!).
Kungsleden nás vítá
Konečně.. konečně vyrážíme a dřevěnou bránou nás vítá královská stezka – Kungsleden. Cítím v nohách mírné chvění, tak dlouho jsem se těšil. Prvních několik hodin doslova hltám místní krajinu a samotnou stezku, která je vedena po dřevěných kůlech osazených v páru vedle sebe. Tady se mi bude líbit! Po 4 hodinách dorážíme na místo prvního bivaku – u jezera Abiskojaure. Je tady malá chatička a několik historických obydlí Sámů – tzv. Koty (neplést s Láví). Rozděláváme oheň a posloucháme první briefing náčelníka. Kdyby se určoval DD (čestný titul Debil dne), tak by to asi vyhrál Ondra, který zapomněl ve vagónu kolíky ke stanu. Čirou náhodou má Láďa u svého stanu kolíky do sněhu a tak je skupina “D” zachráněna. Večeříme a za zvuku otáčení stránek knih pomalu usínám. Pozn.: Naše první večeře měla 3 přílohy!
Třetí den (druhý den chůze) už jdeme naplno. Nést 30 kg na zádech po dobu 6-8 hodin dává zabrat, ale tělo si rychle zvyká. Za tenhle den máme zážitků opravdu hodně. Vidíme první soby, vesničku Sámů a hlavně poprvé brodíme řeku. První brody se tímto stávají legendárními. Že i tento brod (na Islandu je náš první brod nezapomenutelný) stál za to, dokazuje natočené video a fotky. Zkušená Blanka chvíli hraje uraženou, ale při vzpomínce na Island ji tohle nemůže rozhodit. Spíme kousek za brodem a u ohně rekapitulujeme a probíráme další trasu.
Vistasvaggi a los
Následující den je opět, co se týče délky treku, výživný a tak se mi k palci na noze přidává ještě koleno na stejné noze (je to nejspíš tím, že chci palci ulevit a chodím jak krypl). Tohle nevypadá dobře :/ Bolesti mi ale vynahrazuje celá řada nových zážitků. Procházíme vesničkou Sámů a je to úchvatná podívaná. Opouštíme stezku Kungsleden a postupně se přes sedlo dostáváme do nádherného údolí Vistasvaggi, v kterém nás vítá los, kterého vidíme už z dáli. Tohle majestátné zvíře si nás změří pohledem a poklidně odejde do houští, kde splývá se stromy. Když se k němu blíží fotografové z naší skupiny, tak jim dokazuje, že nestrpí narušování osobní zóny a ti jeho náznak respektují a mízí mu z dohledu. Rozhodujeme se, že ač máme mírný skluz, tak bivak bude tady. Během přípravy večeře stihne několik dam a pánů koupání v ledovcové vodě. Nevím jak u dam, ale já byl ve vodě asi 10 vteřin, takže si dokážete představit, jak důkladná očista to asi byla :) Po večeři u ohně rekapitulujeme den a prohlížíme si čistou oblohu. Polární záře nás ale zatím nepotěšila svou přítomností. Nálada ve skupině je dobrá.
Lovci a cvičný útok na horu
Do pátého dne se budíme za mírného deště. Do této doby jsme měli opravdu hezké počasí, takže si není na co stěžovat. Balíme a vyrážíme směr chata Vistasstugan. Po cestě potkáváme skupinku mladých lidí a také jednoho soba. V chatě doplňuje Petr zásoby a následně pokračujeme přes řeku a opouštíme značenou trasu. Údolí, kterým kráčíme, se jmenuje Stuor Räitavagge a my v něm potkáváme 4 lovce. Výstřely byly slyšet už z dáli, ale nějak netušíme, na co tady střílí (sobi to nebyli, ale spíše ptáci). Až zpětně se dozvídám, že lov ptáků je turistická atrakce, na kterou se do Laponska také jezdí. My ale pokračujeme a míjíme větší stádo sobů, nádherné potoky, vodopády a jezera. Cesta se skládá z kamenů a my se převtělujeme do kamzíků. Nohy dostávají zabrat, ale skáčeme s písničkou na rtech. Trudomyslnost u nás nemá šanci. Bivak rozkládáme těsně před chatou Sälkastugorna. S Martinem jdeme ještě před večeří pokořit blízkou horu (má 1906m a my jsme stanujeme zhruba v 900m). Nastoupáme asi do třetiny, děláme fotky a kocháme se zapadajícím sluncem. Naše stany jsou od nás vidět jako malé tečky. Už cítíme ve vzduchu, že náčelník nás láskyplně vyhlíží ze stanu a má pro nás připravenu zaslouženou odměnu. Po večeři briefing a plánování útoku na nejvyšší vrchol Švédska.
Denní spotřeba brufenů: 2. Nálada ve skupině je dobrá.
Útok na Kebnekaise
Plán je jasný: sbalit se a dojít na rozcestí Kungsleden a Čuhčavággi. Tam nechat postavený stan skupiny “A” a v něm nepotřebné věci a krosny. Vše potřebné sbalit a vyrazit na zteč.
Cestou na rozcestí míjíme už zmiňovanou chatu Sälkastugorna a zjišťujeme, že je tady i sauna (vědět to včera, tak sem snad i dojdeme). Martin si na místních toaletách ulehčuje od 5 denní zátěže a ostatní si zase ulehčují vyhozením odpadků. Na rozcestí s Čuhčavággi stavíme stan podle plánu a vše potřebné přebalujeme do náčelníkovy krosny (ta má teď tak 35 kg). S nošením se střídáme. Některé skupiny zvolili jinou strategii a berou si své krosny poloprázdné. Docházíme k chatě Kuoperjakka. To je záchytný bod pro ty, kteří by náročný výstup na Kebnekaise nezvládli. Tady se případně sejdeme druhý den po útoku. Cestou potkáváme 2 Čechy, kteří chtějí taky na Kebnekaise. U řeky Singijohka odbočujeme ze stezky a jdeme proti proudu. Stoupáme z úrovně 700mnm výš a výš. Obcházíme horu (Kuopertjakka) z levé strany a stále stoupáme. Cesta se zdá nekonečná a z kamenů už nám jde hlava kolem. Kolena, kotníky, .. radši nemyslet. Do toho všeho ještě stoupáme do mlhy a větru. V tom se najednou mlha ztrácí a my se dostáváme nad ní. Koukáme na tu krásu.. je to jako peřina, z které koukají vrcholky hor. Stoupáme dál a zkrápí nás mírný déšť. Batohy těžknou, výškové metry rostou pomalu. Potkáváme také první sníh, ale mačky a cepíny ještě nejsou potřeba. Po nekonečné cestě vzhůru (dnes jdeme už 8 možná 9 hodin) vidíme chatu! Není to fata morgána, ale nouzová chata pod vrcholem – Toppstugan. Bijeme se v prsa, protože nikdo dneska za severním polárním kruhem nebude spát výš. “Važte si toho” říká náčelník. Vybalujeme, vaříme a sušíme. Po večeři dává náčelník k dobru vtipné historky, které mají u světla svíček své kouzlo. Pak už zalézáme do spacáku a jdeme spát. Byl to dlouhý den a hned zítra nás čeká útok na samotný vrchol Kebnekaise.
Štenckův výstup
Ráno se budíme dřív, abychom už v 8 hodin mohli vyrazit na vrchol. Je krásné ráno a sluníčko nám svítí na cestu nahoru. Kameny střídá sníh a po chvíli i ten se mění v ledovou krustu. Pořád to ale jde bez sněžnic, takže měl náčelník opět pravdu. Poslední stoupání je hodně příkré. Jsme na vrcholu (Sydteppen)! Gratulace všem účastníkům k úspěšnému útoku na nejvyšší horu Švédska! Rychlou vrcholovou fotku, pak pohled na hřebenovku úzkou 2 stopy (vede na druhý vrchol Nordtoppen) a jdeme dolů.
Na chatě Toppstugan balíme věci, referujeme právě dorazivším horalům, že nahoru se dostanou i bez sněžnic a pak už jdeme dolů.. dolů.. Kolena trpí a cesta utíká pomalu. Není to možné, ale docházíme k chatě Kuoperjakka. Po malé pauze jdeme dál. Cesta ke stanu se zdá být ještě delší. Ale protože jsme plni elánu z pokoření hory, tak navrhujeme, že stan sbalíme a popojdeme ještě dál po naší cestě Čuhčavaggi. Po půl hodině s plnou krosnou začínám rozhodnutí litovat, ale naštěstí to netrvá dlouho a máme bivak.
Náčelník vybírá místo a já se křižuju, protože vchod nám dal přímo k útesu. Po otázce, jestli nemůžeme stan o metr posunout, že by mi mohla spadnout krosna ze stanu dolů, se na mě nevěřícně dívá a řve: “Proč by ti padala krosna?!”. Chápu, mlčim a krosnu automaticky připínám přezkami k podsádce stanu. Nespadla..
Únava, počasí a špatné značení
Blížíme se do Norska a to nás opět vítá špatným počasím. Je pod mrakem, mlha a fouká silný vítr. Do toho je cítit velká únava z dvou náročných dní. Snad každého už něco bolí a vyprávíme si o tom, co si kam mažeme a co už ani nemažeme. Cesta utíká pomalu, ale zpříjemňují nám ji sobi a borůvčí. Ze stezky Nordkalottleden odbočujeme doprava u hory Karpel. Značení se horší.. zlatí Švédi. Dojde to tak daleko, že se značení na stezce rozchází s tím v mapě. Bivak stavíme u jezera Guovdelisjávri a náčelníkem jsme spolu s Martinem vysláni na průzkum další cesty. Nejdřív nacházíme 2 krásné soby a až po chvíli hraniční patník mezi Švédskem a Norskem. V mapě se tak rychle zorientujeme a zjišťujeme, že jdeme dobře. Na večeři je skvělá polévka.
Mokré Norsko ty trosko
Je tu devátý den a počasí se nemění. Prší, fouká vítr.. náčelník uvažuje o odložení odchodu o hodinu. Nevypadá to ale, že by se mělo počasí změnit. Odcházíme tak na 9. hodinu jako vždycky. Za lehkého deště vyrážíme vstříc dalším dobrodružtvím. Velmi rychle jsme ale všichni mokří. Tempo se ale nesnižuje a zastávky se nedělají (v dešti se špatně obědvá). V kuse jdeme už 3 a půl hodiny a na obzoru naštěstí vidíme chatku. Vlaje u ní norská vlajka. Dáváme si v ní oběd a někteří se převlékají do suchého. Z chaty se nám moc nechce, ale je třeba jít dál. Celý den jdeme nahoru a dolů.. po kamenech. Tohle je asi nejhorší den. Koleno a palec šíleně bolí.. mám v sobě 3. brufen, ale už mi nezabírá. Každý krok znamená šílenou píchavou bolest.. cítím se jako invalidní troska. Nálada je ale pořád dobrá.. možná že aspoň takhle na mě ty brufeny působí, protože se pořád směju. Na chvíli přestává pršet a jenom fouká. Rychle nám schne oblečení. Paráda! Ale netrvá to dlouho a začíná zase déšť. Tentokrát prudší..a dokonce kroupy. Sestupujeme právě po obrovských kamenech a nepříjemně to klouže. Do toho všeho se mi chce ještě.. Touhle zastávkou ztrácím skupinu z dohledu a v tomhle počasí to není úplně to nejlepší. Někde za mnou by ještě měly být holky. Jdu a snažím se v dáli rozpoznat někoho ze skupiny. Po delší době zahlédnu Ondrovu razivou zelenou bundu. Přeskakuju přes řeku po kamenech, kde mě poryv větru málem vykoupe..o nic by ale nešlo, protože jsem stejně durch mokrý. Docházím Ondru, který na mě čeká. Ukazuje mi svůj vykloubený prst. Hezky mu to nateklo. Čekáme ve větru a dešti na holky. Skupina před námi je vidět pod kopcem jak směřuje k chatám. Konečně jsou holky u nás a my s nima jdeme k poslednímu přechodu řeky. Láďa nám jde naproti a bere Anetě krosnu. Přeskakujeme řeku za pobrukování Indiana Jonese a silou jsme přitahováni k chatám. Z jedné se už kouří.. nádhera! V 11 lidech se natlačíme do chaty pro 4. Není tam k hnutí, ale je tam teplo a sucho. Ostatní chaty jsou zamčené. Martin jednu z nich ale otevírá pomocí mého Wenger nože a díky tomu se část skupiny může vyspat v druhé chatě. Snad se počasí umoudří..
Civilizace, ale jen na krátko
Počasí z rána docela přeje, ale jako by čekalo na náš odchod a rychle se kazí. Terén už je lepší. Kameny vystřídala stezka po trávě. Jen co si to pochválíme, tak stezku vystřídá prodírání se houštinami. Během dne skoro každý někam sklouzne, spadne, skutálí.. mi se to taky nevyhne a vypadám jak po zápase v blátě. Obědváme za deště a v rychlosti. Náčelník uvážlivě u mostu mění trať a jdeme kratší cestou. Značení několikrát ztrácíme a zase nalézáme. A konečně..potkáváme první znaky civilizace – elektrické vedení. Pod ním docházíme až k přehradě a do civilizace. Jdeme 5 km po cestě a pak směr chata Losistua. Spíme pod ní v přístřešku NOT (norského klubu turistů). Ještě před usnutím rozprávíme u ohně a chválíme si skvělý kolektiv. Pak už jenom ze spacáků vyhlížíme polární záři. Ve 23:00 nás Martin budí, protože polární záře opravdu přišla. Je to nádhera! Pruhy slabě zelené barvy se táhnou přes oblohu.
Skamdalen a vítr, co nám ničí stan
Probouzíme se do pořádné klemry. Náčelník tak posouvá odchod o hodinu, abychom se na sluníčku prohřáli. Je krásně a my doufáme, že to vydrží. Holky zjišťují, že u nich byl večer na návštěvě lumík a prokousal se k vločkám :) Jednoho bojovného lumíka potkáváme i cestou. Mimochodem lumíci nepodnikají cesty za sebevraždou, jak jsme se domnívali. Viz článek zde. Ještě před odchodem nás dojdou pozdravit Norové, kteří spali nahoře v chatě Losistua. Dávají nám tipy na krásné výhledy a počasí. Vystoupali jsme na kopec a kocháme se pohledem na jezero. Všude kolem roste plno borůvek, takže se krmíme i za chůze. Během dnešního treku Martin nachází obří sobí parohy a Ondra se stihne vykoupat při přecházení řeky. Obojí má něco do sebe :)
Míříme údolím Nihkevággi a kolem řeky jdeme níž a níž do údolí Skamdalen. Začíná hodně foukat vítr. Po jednom z přeskakování řeky stavíme stan. Akorát včas. Začíná pršet a hodně foukat. Vítr lomcuje s našimi stany. Ve 22:00 se nám láme první tyč. Za půl hodiny po opravě se láme druhá. Ve větru všechno spravujeme a lepíme. Stan má sice poničenou konstrukci, ale aspoň nějak drží.
Civilizace napořád
Vstáváme do větru a ohlížíme škody na stanu. Vypadá to dobře. Balíme a jdeme .. převážně dolů kolem řeky, kterou přelézáme a hodně prudce dolů až k jezeru Skamdalsvatnet. Vidíme další znaky civilizace. Kolem jezera jsou nádherné chatky, loďky a mosty. Tohle místo má své kouzlo!
Docházíme až k silnici, kde potkáváme první auta. Naproti nám jede taky psí spřežení a táhne za sebou čtyřkolku. Po silnici už jdeme jenom v sandálech a je to úleva. Docházíme do prvního města Beisfjord a vidíme moře! Do Narviku je to asi ještě 13 km. Zastavujeme se asi 3 km před ním a táboříme přímo u moře “na mou žádost”. Večer hodnotíme celý trek a plánujeme zítřejší útok na Remu 1000 :)
Nákup v Rema 1000 a odlet
Příchod do Narviku byl náročný, ale jsme tady. Nakupujeme jídlo v marketu podobnému Lidlu a na jeho parkovišti i poobědváme. Pak už bereme autobus a slovenský řidič nás odváží na letiště. V letadle zažíváme malé faux pas, kdy si od nás lidi odsedají a dokonce nás steward ostříkne voňavkou. Holt po 14 dnech moc nevoníme.
Ve zkratce
Za 13 dní putování jsme ušli cca 240 km (Švédskem a Norskem), nastoupali tisíce metrů nahoru a dolů, nesli na zádech 32 kg, viděli nádherná zvířata (soby, losy a lumíky), zdolali nejvyšší vrchol Švédska a jeden z největších vrcholů za polárním kruhem – horu Kebnekaise, viděli polární záři, vylili si do stanu 4 čaje a hlavně.. hlavně jsme si to všechno užili ve skvělém kolektivu plném dobré nálady :) Já osobně jsem opět na cestě zanechal 4 kg váhy, takže pozvání na dobré jídlo neodmítnu. Treková NVDP skupina se může těšit na nové zkušenosti a praktiky.
Díky všem za pomoc a podporu! A hlavně Láďovi a jeho Euthanasii za organizaci!
Citace z treku
“Není důležité býti na vrcholu první, ale dobře se tam najíst.” _Ladislav Tajovský (při večeři na nouzové chatě Toppstugan těsně pod vrcholem)
“Slečno XY, já kdybych nebyl tak starej a Vy kdybyste nebyla tak stará.” _Ladislav Tajovský
“Martinééééé.. co tam děláte!??” _Ladislav Tajovský
Pro někoho asi po 158. zopakuju známé pravdy, ale nejlepší je si načtené znalosti i prožít.
Minulý víkend jsem se sám (ač jsem ostatním nabízel, že můžou jet taky) vydal do oblasti severního Kokořínska, které si čím dál víc nachází místo v mém toulavém srdci. Jeden výšlap už jsem sice sám absolvoval, ale trval asi 15 hodin, takže to nelze počítat. Tentokrát jsem byl sám se sebou 3 dny a po většinu času mimo civilizaci v přírodě. A co mi to dalo? Proč pojedu příště klidně zase sám?
3 zásadní pravdy
Poznáte lépe sami sebe
Naučíte se být sám se sebou
3 dny mlčet,
poslouchat se uvnitř hlavy (někdy to byly zajímavé myšlenkové pochody, že by druhý žasl.. ano i o schizofrenii jsem přemýšlel),
pořád dokola jako zaseknutá deska si broukat “Skleničky skleněné, skleničky skleněné, ó jak je mé srdce..” (pro neznalce – Cimrmanův Akt).
Budete přemýšlet o životě a o práci
zhodnotíte svá životní rozhodnutí (holit či ne, pít či nepít, ale i ta závažnější),
dostanete spoustu nápadů (je dobré mít po ruce tužku a papír).
Rozšíříte si komfortní zónu
Seznamujete se lusknutím prstu
je známo, že jedince ostatní osloví snadněji a přijmou mezi sebe.
Budete nuceni aktivně se ptát
když dojde voda, potok nikde a ve vísce není hospoda ani pumpa.. musíte nakouknout přes plot a oslovit místní lidi.. a ti nekoušou.
S ostatními chodci budete jako rodina
s úsměvem vás všichni zdraví a vyptávají se na trasu, původ, plány..
Navnímáte a zpomalíte
Výrazněji vnímáte okolí
tím, že se s nikým nebavíte, víc koukáte kolem sebe a necháte přírodu na sebe působit,
i když divočáka bych v poli slyšel i se skupinou v zádech (tohle se na mě 2x ozvalo z pole ze vzdálenosti cca 3 metry).
Zpomalíte..
a teď nemyslím tempo chůze, ale spíš život.
A kde jsem byl?
Přespal jsem pod převisem nádherné vyhlídky Čáp (zřícenina hradu), navštívil jsem pomník Járy Cimrmana, vystoupal jsem na Vlhošť a Ronov, prošel jsem se kolem Holanských rybníků a viděl vodopád Mlýnského rybníka. V neposlední řadě jsem mírně zabloudil a díky tomu potkal v lese stádo srn a v polích 2 divočáky (aspoň podle sluchu).
Pro koho byl tenhle článek ničím nepřínosný a prázdný jako po sté vymlácená sláma, ať mi napíše do komentářů třeba: Vlez mi na hrb. Ostatním vzkazuju: choďte do přírody (přidejte se k nám do NVDP) a někdy to zkuste taky sami ;)
Náš první NVDP trek v roce 2014 byl sice v malém počtu (3 účastníci), ale stálo to za to! Vyrazili jsme na sever Kokořínska, kde jsem měl tip na Cimrmanovu stezku. Protože okolnosti nám bránily v delším pobytu, vyrazili jsme jenom na jednu noc. Túra byla naplánována docela příjemně: 1. den ujdeme cca 25 km a 2. den už jen toulání po okolí cca 10 km. Nakonec se z toho vyklubalo asi naše nejdelší NVDP (nejnáročnější ale stále zůstávají Jizerky). Ušli jsme celkem 48 km a za první den už mě někteří členové moc neměli rádi.
Přijeli jsme z Prahy do města Dubá (autobus z Holešovic za 1 hodinu). Odsud jsme pak vyrazili směr naše startovní pozice vesnička Pavličky (5 km). První den jsme šli trasu na sever od Pavliček. Mezi hlavní lákadla trasy patřil výstup na Čáp, krásné Martinské stěny, výhledy z Vlhoště a samozřejmě taky pomník Járy Cimrmana. Po návratu do Pavliček nám místní v hospodě doporučili spaní přímo pod Čapem. A opravdu to stálo za to. Je tam převis, pod kterým je připraveno ohniště, posezení, dřevo, celta.. zkrátka všechno na to, aby se zde dalo pohodlně přespat pod širákem a ještě si užít romantiku večera při ohni. O výhledu ani nemluvím :) Moc rád se tady někdy vrátím!
Druhý den jsme zase na doporučení místních vyrazili na jih od Pavliček, kde se nacházení pískovcové skály Valkýra, zřícenina hradu Pustý zámek a Soví hrádek. První část cesty jsme se kochali pohledem na pastviny, kde se občas pásl i nějaký ten kůň, kráva, býk. Druhá část se nesla v duchu lesů, vrcholků a mokřad. Výlet jsme zakončili polévkou a malinovkou v Dubé.
Termín: 12.-13.4.2014 Místo: Severní část Kokořínska
Kolik jsme ušli:
1. den = 31 km
2. den = 17 km
Trasa 1. den
Trasa 2. den
Co jsme viděli
1. den
SnowGlider (milý pán v Pavličkách nás pozval na prohlídku sněholetu)
Jak jsme se měli na Islandu? Jak jsme to mohli přežít? Co jsme viděli a zažili? Na všechno se vám pokusím odpovědět. Malým bonusem bude pár praktických rad a postřehů.
25.6. jsme vyrazili na islandskou dovolenou se skupinou vedenou Ladislavem Tajovským a jeho Euthanasií. Celkem nás bylo 7 statečných (po Hornstrandiru už 14) a co do fyzické a zkušenostní připravenosti bychom se zařadili na úplný chvost seznamu.
Prvnímu dni předcházelo balení a nakupování. Pak taky stres na poslední chvíli – to musí být – že nemám platný pas (zjistil jsem 24.6.) a obvolávání úřadů. Nakonec uklidněn faktem, že na Island stačí opravdu jen občanka, jsem úspěšně odletěl a hlavně i doletěl.
Ahoj, moje jméno je Jirka Štencek a na tomto blogu budu psát o novinkách ze světa Internetu, články věnované Wordpressu, eshopům, podnikání, webům obecně atd.
Měsíc jsme cestovali po západní části USA a načerpávali jsme místní atmosféru, přírodu, kulturu, žití.. A co říct po těch 30 dnech v severní Americe? Snad jen to, že lidé jsou všude stejně příjemní a hodní. A teď nemyslím jenom USA, ale i ČR. Jenom to někde dávají najevo úsměvem a jinde zase hlubším a upřímným zájmem.
Pro někoho asi po 158. zopakuju známé pravdy, ale nejlepší je si načtené znalosti i prožít.
Ahoj, moje jméno je Jirka Štencek a na tomto blogu budu psát o novinkách ze světa Internetu, články věnované Wordpressu, eshopům, podnikání, webům obecně atd.
