Blog Jiřího Štencka

V prvním díle deníku polárníka jsem popisoval samotné rozhodnutí, plánování cesty, výbavu a balení. Abych tedy volně navázal a zároveň tě můj milý čtenáři uvedl do situace.. 19.3.2015 jsme odlétali z Prahy jako pětičlenná parta do Laponska (Švédsko) na zimní trek Sarekem.

Tip: Pokud už se teď děsíte, jak dlouhé to je, tak můžete přeskočit na shrnutí nebo si pusťte video.

Video

Odlet z Prahy a těžké deserte

Naplněné sáně.. a na zádech je ještě “příruční” batoh.

Už při balení jsem tušil, že toho mám nějak moc a při SMSce od náčelníka “Počítej s pořádnou zátěží” jsem ještě víc znejistil. Mé obavy se potvrdily při přebalování zavazadel na letišti. Ať jsme dělali, co jsme dělali, tak váhový limit 23 kg nesplňoval nikdo! “Vždycky jsme prošli i s 26 kg a nic jsme neplatili” .. uklidněni náčelníkem balíme saně na nějakých 25 kg a vše ostatní do příručního zavazadla (to se zpravidla neváží a nikdo tak nekontroluje 5kg limit). Pro představu – moje příruční zavazadlo mělo dalších 13 kg. Rozměrově bohužel taky nesplňovalo limit, ale jako batoh na zádech by to mohlo projít. Neprošlo vůbec nic! Každý platíme 2000 Kč za překročení váhového limitu a nám s Jirkou ještě berou naše batohy jako další zavazadlo (naštěstí neplatíme). Do toho nás honí, protože do odletu zbývá posledních 20min a my jsme ještě ani neprošli kontrolou. Stres se stupňuje: nemám svoje příruční zavazadlo, co budu celý den na letištích dělat bez knihy, bez jídla, mám všechny doklady, nerozflákají mi obsah batohu? Následně zjišťuju, že náčelník naopak prošel s 2 příručními zavazadly (zkušenosti se nezapřou). Po běhu na checkin nasedáme do letadla. Celý den prolétáme (Praha – Amsterdam – Stockholm – Gallivare). Poslední let je menším vrtulovým letadlem a přistání na sněhu. Zážitek!

Poznámka autora autorovi: Stockholm je z letadla nádherný! Určitě tam někdy zaleť!

Paráda! Zavazadla dorazila do Gallivare.

Do posledního přistání nevíme, jestli nám přiletí i saně. Ve Stockholmu nám je nedali (batohy ano) a tak je hlásíme jako ztracená. V Gallivare se ale objeví a tak jsme komplet! Přebalujeme, kontrolujeme, oplakáváme (Petrův guláš cestu nevydržel a šel se podívat hlouběji do útrob batohu) a vyrážíme do centra taxíkem. Tady už se na nás nikdo nedívá jako na mimozemšťany (pohledy na polárníky ve skeletech promenádujících se po letištích byly občas zajímavé) a cítíme se víc “jako doma”. Lidi se nás vyptávají, kam máme namířeno a kde budeme první noc spát. Když odpovídáme, že někde venku pod širákem, tak se na nás jen usmívají a odvětí “tough boys”. Nejsme první ani poslední svého druhu, které tady potkají.

První noc kousek za nádražím. Pod širákem a přímo nad námi polární záře!

Po příjezdu na žel. stanici Láďa zjišťuje, že budova není zamčena a nosí první bágly dovnitř. Ve chvíli, kdy jde pro další bagáž ven, se mu zabouchnou dveře a vchod se definitivně zamkne. Nastává prekérní situace. Batohy v teple vevnitř a my venku v zimě. Do 5 minut ale přijíždí místní security firma a odemyká nám. Vytahujeme bágly a jdeme hledat nocleh někde poblíž. Láďa zjišťuje, že nemá karimatku (v průběhu treku ještě zjistí chybějící: termosku, koření, kávovar a mlýnek ač kafe vzal 2 lahve), což je dosti podstatná součást polárníkovy výbavy. Usínáme kousek od nádraží pod širákem a pozorujeme slabou polární záři. Zážitek!

Nákup bomb, karimatky a odjezd do Kvikkjokku

Příjezd autobusem do Kvikkjokku a začátek naší cesty.

Pospáváme a balíme až kolem 9. hodiny. Prozkoumáme skoro celé Gallivare než koupíme bomby a Láďa karimatku. Nasedáme na autobus a s mezizastávkou v Jokkmokku se dostáváme do naší konečné zastávky Kvikkjokk. Při procházení kolem posledního domu (hotel) se nás ujímá Björn Sarstad (náš strážný anděl) a ptá se na naši cestu, dává tipy k trase, počasí a plní naše lahve vodou. Po rozloučení vyrážíme po známé stezce Kungsleden a za chvíli stavíme první bivak. Vaříme skvělý guláš s rýží, následuje první deserte a my už víme, že toho jídla máme opravdu moc! Čaj mě večer vyhání ven a já vím, že už NIKDY nevylezu ze stanu jenom v trenýrkách a tričku. Díky extrémnímu třesu jsem do sněhu nakreslil impresionistický obrazec a doplnil to pravidelným klepotem zubů. Když po mně v tu chvíli hodí Láďa ešus, abych ho venku vymyl, tak si myslím, že už se do stanu ani nevrátím.

Mapa treku

Trek

První kilometry se se saněmi sžíváme. Občas k nim i mluvím a v průběhu treku si vybudujeme krásný vztah. Do kopce je to s nimi dřina, při malých muldách (opakujících se kopečkách) je to trošku na hlavu, protože tlačíme jak při cestě do kopce, tak i cestě z kopce (protože saně do kopce teprve jedou). Než opustíme Kungsleden, potkáváme skupiny skútrů, které nám mávají a my jim děkujeme, že díky nim máme snažší cestu po jejich stopě. Z lesů vcházíme na zamrzlá jezera, která se zdají nekonečná, abychom zase zašli zpět mezi stromy. Na jednom z jezer nás potkává anděl Björn, aby nám posvětil trasu a dal opět pár tipů. Dozvídáme se, že jeho bratranec si vzal Češku z Ostravy. Jsme z něj nadšení!

Takhle vypadají stany ráno. Sníh je všude..

Pokud to jenom trochu jde, tak vybíráme místo pro stany u vody. Tentokrát máme štěstí. Večeříme sekanou s tak úžasnou bramorovou kaší (na cibulce se špekem, sýrem a slaninou), že by se dala jíst samotná. Noc byla tuhá až mi zmrzla voda v termosce. To neuniká náčelníkově pozornosti a stihne ji úplně zavrhnout. Že tu svou nechal v ČR, si nedovoluji ani připomenout.

Už 3. den po sobě si uvědomujeme, že počasí máme jednoduše skvělé. Moc nefouká, svítí sluníčko a chumelenic je pramálo (až na pár dní tak bude celý čas treku). Získáváme praxi v balení batohů a saní. Víme přesně, kde co máme a vše má smysl (rychle dostupné, co jíme to nemrzne, těžké věci máme co nejvíc dole).

Příprava večeře u skupiny “A”. Těstoviny na sladko s mákem.

4. den si užíváme luxusu malé chatky, ve které vaříme večeři a přespáváme. Sice je v ní stejná nebo i větší zima než ve stanu, ale je to jakýsi komfort (už se nebude opakovat). Pod vedením náčelníka jsem si zde pooprvné zarozmrazoval sníh. Po počátečních rozpacích se dobré dílo podaří. Jsem náčelníkem sarkasticky pochválen. Kolega Beneš ze skupiny C se snaží o totéž, ale s mizernými výsledky. Zároveň nám Láďa předává zkušenost z využitím bomby do poslední kapičky plynu. Bomba je postavená v horké vodě a i když v ní zbývá minimum, tak vaří jako divá! Během treku tento způsob Láďa ještě vylepší, když bude bombu ohřívat přímo nad ešusem, v kterém zrovna vaří (tohle dovoluje jeho speciální vařič).

První tři ze skupiny prošli.. čtvrtý už to má hodně těžké a dokonce na chvíli zahučí do vody. Pátý už musí jinudy. Brodění začíná!

Ráno si ještě užíváme luxusu kadibudky (alespoň ti, co to stihnou) a vyrážíme na jezero. Pomalu vstupujeme do Sareku. Vítají nás hory. Jsou to úžasné pocity.. jít nekonečnou planinou pokrytou čerstvým sněhem, který jemně křupe pod sněžnicema a vy si vykračujete stopu, kterou před vámi nikdo nešel. Mezi horami a jezery jsme maličcí.. všude jenom nedotčená příroda.

Všichni lidi, které cestou potkáváme, nám Sarek doporučují a jsou naprosto úžasní. Stejně tak nálada ve skupinách je velmi dobrá!

Nastupujeme do údolí Rapadalen a jdeme po skútrové cesta, která se divně klikatí. Tady ale platí, že je snažší jít delší trasu po projeté trase, než jít přímo a prošlapávat. Po chvíli vcházíme do koryta řeky, která je zamrzlá. Několikrát ji přecházíme a občas se nám naskytne pohled na tekoucí vodu. Je docela teplo, ale uklidňuje mě skútr, který tady nezapadl. Ve chvíli, kdy se za mnou propadne náčelník a musíme ho vytahovat, už tušíme, že to není jistota. Při dalším přecházení už se propadá náčelník i pan Beneš. Naštěstí jsme blízko bivaku, kde rozděláváme oheň a sušíme. U ohně rozehříváme petky s chilli con carne a opékáme vysočinu.

Zjišťuji 2 kritické fakta: dochází mi bílé zlato (toaletní papír) a mám strašně moc jídla. A tyhle dvě věci nejdou moc dobře dohromady.

V údolí potkáváme stopy sobů, losa i lišek. Nad hlavami jenom zřídka proletí pták. Zvířat tady k vidění moc není.

Jeden z nešťastníků dne je i náčelník. Suší ponožky a následně i skelety.

Od posledního namočení víme, že už se to nesmí opakovat. Dáváme tak na přecházení řek velký pozor. Přesto jednou “skorobrodíme”, ale bez vážnějších následků. Když vycházíme z koryta řeky do hor, tak se mě zmocní překrásný pocit. Chce se mi křičet a ve větru mi slzí oči. Tenhle euforický pocit mi dlouho zůstane. K tomu se odměňujeme ještě dobrým obědem. Po něm vyrážíme dál a vlivem zapadnutí slunce a silného větru se rapidně mění pocitová teplota. Jdeme asi 2 hodiny podél masivu, příšerně fučí, poprvé mi zamrzají vousy a cítím, jak mě vlivem větru bolí ramena, trapézy.. převlékat se ale nechci, což je chyba. Dnešní noc spíme kousek od plechové boudy a stavíme zeď proti větru. Náčelník můj první pokus o zeď pozoruje s nadšením a jenom prohodí “Ono to snad vypadá, že to i k něčemu bude”. Venku naměříme teplotu -16°C a bude tak studená noc. Pomalu zapadá slunce za hory a pohledy do krajiny jsou zase úžasné! Fyzicky se cítím dobře a z vybavení jsem pořád nadšený. Díky Tome!

Vousy mrznou a ač to tak nevypadá, tak hodně fouká a je příšerná zima.

Noc jsme přečkali bez problémů, ale začínám litovat lidí ve zpátečním letadle. Při otevření spacáku, kde se suší ponožky a trenky, se linou ven různorodé vůně. U balení stanů nás dochází skupina lyžařů, které známe od vidění už z Gallivare. Suveréně jdou k chatce a odemykají ji. My směřujeme dál a stoupáme do sedla, kde budeme 2 dny bivakovat mezi masivem Ähpar a Sarektjahkka – konkrétně kousek od zamčené chaty Pielastugan. Tento den mi došlo bílé zlato! Do toho všeho se mi dneska hodně špatně šlape. Asi jsem se přechválil. Krize je tady.

Polární záře je úchvatná.. bohužel nemám stativ a hlavně neumím fotit.

Stoupáme do sedla se saněmi a je to pořádná dřina. Střídáme se v prošlapávání. Chvilku přemýšlím, jak bych chytal saně, kdyby mi praskl popruh. Po výstupu se nám otevře pohled na nádherné masivy. Náčelník nám ohlašuje, že ten vpravo jménem Ähpar zítra zdoláme. Nedokážu si to moc představit, ale to bude řešit až zítřejší Jiří. Docházíme k zamknuté chatě, která má překvapivě oteviratelné okno. Protože hodně fouká a je zima, tak chvíli uvažujeme o její návštěvě. Náčelník ale zavelí, že jdeme hledat závětří jinam. To sice nenacházíme, ale stany i tak stavíme. Okolo nich už zkušeně budujeme stěnu proti větru. Zapadá slunce, vycházím ze stanu abych si odskočil a do toho pozoruji překrásnou polární záři.

Horolezcem

Vyrážíme na zdolání hory Ähpár. Výška 1914m a stoupáme z tábora ve výšce 800m. Převýšení 1100m v prudkém sklonu je solidní výkon.

V 9:15 vyrážíme na horu Ähpar. Z dálky vypadá hrozivě a když se blížíme k ní, tak se to nelepší. Trvá neskutečně dlouho, než se vůbec dostaneme k její patě. Začíná výstup do strmého svahu. Hodně fouká, ale snežnice perfektně drží.Naštěstí máme natrénováno z Obřího dolu. Náčelník se na mě otáčí a křičí “to kdyby viděli rodiče, co?” .. mě jenom napadá, že by se to snad ani neměli dozvědět. Stoupáme, v pauzách se občerstvujeme a silně oddychujeme. Skoro celou cestu koukáme na krásný žlab, kterým půjdeme dolů. Cesta nahoru ale vede po skále. Okolní hory se zmenšují, hřeben se zužuje, až je všechno níž než my. “To jsou panorámata” hlásíme a fotíme nádheru v okolí. Vrchol ale pořád nikde. V určitých pasážích potlačuju mé sklony k závratím. Až najednou přelezeme přes jeden z předvrcholků a vidíme Láďu vracejícího se od prvního ze dvou vrcholů. “Pavlíku, my bychom to slezli, ale tihle tři ne” .. tohle slyším neuvěřitelně rád a s uklidněním poslouchám, že tenhle vrchol zkusíme obejít na hřeben a pokračovat na druhý vrchol Ähparu. Sníh se pod námi ale trhá a výstup na hřeben podél vrcholu vzdáváme.

Jsme na hřebenu a jdeme dál. Uvidíme, jak daleko to půjde..

Začíná sestup / sjíždění do žlabu. Za křiku “Sedni si do toho a jeď! Děleeej!” sjíždíme prašanem. Opravdu se nám nemůže nic stát. Při pádu bychom prostě jenom jeli dál a udělali pár kotrmelců. Kameny tady moc nejsou.
Uprostřed žlabu padá rozhodnutí, že se podíváme i pod druhý vrchol. Stoupáme tak znovu nahoru. Ten ale technicky taky není slezitelný a my se tak smiřujeme s našim pseudovrcholem. Podáváme si ruce a gratulujeme k výstupu. I tak je to úchvatný pocit a neskutečně krásný pohled. Fotky v tomhle ohledu zklamou, protože nevystihují tu nádheru valících se mraků přes kopečky.
Sestup dolů je pro mě vrcholem celého dne. Sněžnicemi doslova plujeme v prašanu, sjíždíme peřinkou a do toho nám před nosem přebíhá stádo sobů. K dokonalosti nic nechybí. Miluju to! Za všechnu tu dřinu to jednoduše stojí!

Kartáč!

Po slezení hledáme stany. A to je krásně, žádná mlha nebo chumelenice. Kdyby bylo počasí horší, tak je ani najít nemusíme. Bloudíme a každý kámen se nám zdá stejný. Když Jirka zahlásí, že tam u toho určitě ráno sr.. vykonával potřebu, tak jdeme najisto. Jak se ale ukáže, tak pan Beneš si své toaletní místa úplně dobře nepamatuje. Naše stany jsou asi 500m jiným směrem. Při otevření stanu objevujeme malou kalamitu uvnitř stanu. Skrz mírně pootevřený vchod (a předsíňku) nám do něj nafoukal sníh. Chyba!

Vzadu náš pokořený vrchol a před ním stany za hradbou sněhu

Až při vycházce sedlem s foťákem mi dochází, co jsme dneska zažili a viděli. Jenom tak stojím a beze slov se kochám tou nádherou a nechávám na sebe působit sílu toho místa.

Jako už tradičně se odměňujeme skvělou večeří a ještě lepším deserte. Za pravidelného škytání a oddychování se odporoučíme do spánku.

Ztracen ve vánici

Od rána sněžní a silně fouká. Odchod se posouvá na 10:00, ale počasí se neumoudří. Balíme ve fujavici a opouštíme naše hradiště (zůstávají po nás hradby). Až do oběda jdeme v silném větru. Balení bylo tak rychlé, že jsem na sobě nechal péřovou bundu přes kterou jsem měl ještě další goretexovou. Po pár stech metrech si uvědomuju, že takhle bych se uvařil. Ve větru se svlékám a skupina mi odchází. Není vidět do dálky a při pocitu, že bych je mohl ztratit z dohledu všechno zrychluju. Už vidím jenom obrysy. Balím batoh a se sněžnicemi skoro běžím. Terén a podmínky jsou ale hrozné. Naštěstí mě kolega Beneš kontroluje a občas se ohlíží, jestli tam pořád někde jsem. Naše orientace je hodně stížená, protože není vidět na okolní hory. Jdeme tak podle paměti a hodinek s kompasem.

Jeden den opět na jezerech, ale s čistým povrchem a vidíme tak pod sebou i hloubku. Praskliny na ledu ignorujeme a spíš se staráme o klouzající saně, které si ve vichru dělají, co chtějí.

Zacházíme za jednu z hor a najednou se nám mění povrch pod nohama. Čistý led na jezeře, kde není ani vločka sněhu. Prudký vítr jej vyfoukal do okolních hor. Jdeme jako po skle, sáně nás poháněné větrem na ledě předjíždí a my začínáme tančit, abychom se jejich atakům vyhli. Petrovi se saně neustále převrací.
Chůze po ledu je fascinující, sleduju každou prasklinu a každý došlap je provázen ostrými zvuky, jak se sněžnice zakusují do ledu. A pak že to nebude různorodý trek!
Na oběd dorážíme k lovecké chatě Sámů. Obědváme skvělou paštiku (díky Martine!) se sladkou tečkou v podobě ledových kaštanů (symbolické).
Scenérie se mění a my jdeme krajinou pod mrakem, která je poseta velkými balvany a okolní hory už jsou nižší. Bez slunce je krajina smutnější a nepřístupnější. Sarek nám ukazuje svou temnější tvář. Hodně mi to připomíná Hru o trůny a oblast za Zdí. Chybí nám jenom zrzka Ygritte, která by řekla to své.. “You know nothing, Jon Snow”.

Horolezcem podruhé

Při pochodu v závěrečných dnech si vyhlížíme nejvyšší vrchol a padá rozhodnutí o jeho zdolání.

Počasí se na nás opět směje a užíváme si tak pochodu pod sluníčkem jenom v dlouhém tričku. Máme docela nadejito, takže v 11 padá rozhodnutí, že konečně zdoláme vrchol nějaké hory. Celý den koukáme na nejvyšší kopec v okolí – horu Sluggá. Je rozhodnuto a my odkládáme saně a jdeme na lehko. Celý výlet nám trvá 3,5 hodiny. Dřina, pot, sněžnice na kamenech brečí, ale vrchol je pokořen. Nahoře dáváme oběd, fotíme krásné výhledy a zapisujeme se do vrcholové knihy. V záchvatu euforie nám náčelník uděluje k titulu polárník ještě dodatečně i hodnost horolezce. Tu nám ale druhý den se slovy “ještě toho budete muset vylézt víc” odnímá.

Skupinová fotka. Je docela zima, tak ty výrazy nejsou nic moc

Až při cestě na letiště nám taxikář říká, že hora Sluggá byla posvátná hora Sámů, ke které se modlili a náš výstup získává na ceně.

Díky neplánovanému výstupu se nám trošku prodloužil den. Míříme do vesničky Suorva přes jezero Jiertájávrre. Ztrácíme ale cestu a tak se prodíráme lesem, sestupujeme podél potoků a jezero stále jinde. Pro zpříjemnění cesty jsme si s Jirkou sjeli 2 kopce na saních. Při chůzi občas zapadáme i se sněžnicemi do hlubokého sněhu. Převracení saní je stále častější a vyčerpání je blízko. Nakonec ale vycházíme z lesa u jezera a nebojácně nastupujeme na led. Když vystoupáme na první přehradu, tak už jsme v civilizaci. Kousek od vesničky stavíme stany a až později zjišťujeme, že máme pod sebou jezírko s ne uplně pevným ledem. Naše stopy se ihned zalévají vodou. Noc ale přečkáváme bez problémů.

Ještě ten den je dvojice Jiří a Jiří vyslána na průzkum a pro vodu. Za výhledem piva s nadšením vyrážíme. Poměrně rychle ale zjišťujeme, že pivo se konat nebude. Ve vesnici je pár baráčků a spíš to vypadá jako ubytovny pro dělníky pracující na přehradě. V jednom ze dvou zděnných domů zvoníme a žádáme místní o vodu a informace. Nakonec se dozvídáme, že jde o Švédy na dovolené. Zvou nás na večeři, kterou s díky odmítáme, ale hezky si povídáme. Dostáváme žádanou vodu a informaci, který směrem jede autobus ráno do Gallivare. Ještě se ujišťujeme o změně letního času a pak odcházíme do našeho bivaku.

Chyba! Poslední noc jsem nechal boty v předsíňce stanu a protože hodně foukalo a sněžilo, tak je mám plné sněhu. Vytřepávám je, ale po vsunutí nohy cítím příšerný pocit tajícího sněhu na teplé a doposud suché ponožce. Naštěstí je poslední den treku. Ve vánici, která nás štípe do obličeje docházíme na zastávku. Včera poznanou rodinku potkáváme při odjezdu do přírody. Nakládají skútry na vozíky za auta a chystají se za dobrodružstvím. My přebalujeme saně a čekáme na autobus. Přijíždí na minutu přesně, nasedáme a zouváme boty.. uff..to bude jízda!

Větrný odlet

Opět na letišti v Gallivare. Sušíme výstroj a přebalujeme.

V Gallivare ještě nakupujeme pár drobností (čerstvé ovoce po 10 dnech láká) a zmrzlinu, kterou za odměnu spořádáme ještě na žel. nádraží. Pak odjíždíme taxíkem směr letiště. To se stává na 8 hodin naší sušárnou. Dojídáme “zbytky” jídla, sušíme, balíme a já se i sprchuju v umyvadle na ruský způsob. Vyšetřil jsem si na cestu zpět jedny ponožky, trenky a tričko. Takže já v letadle za smraďocha nebudu! Přespat nás nechávají v předsíňce letiště. Tam se celou dobu svítí a tak se nám moc nedaří usnout. Kolegovi Benešovi navíc plynule praská jeho karimatka a postupně se mu zvětšuje jeho nechtěnný vzduchový polštář, kde kdysi byla rovina.

Vrtulové letadlo, které vzlétá z runwaye plné sněhu (ano, ten největší nános je odhrnut, ale i tak!)..

Ráno nás odbavují a z Gallivare letíme přes Stockholm do Amsterdamu. Přistání v Amsterdamu je dosti divoké, ale pilot zkušeně dosedá i za bouřlivého počasí. Odměnou je mu potlesk cestujících. Díky větru nám odkládají let do Prahy a my tak brouzdáme po letišti a málem koupíme i to, co nechceme. V Praze náčelník odmítá mé pozvání na společného taxíka a tak používáme MHD. To už ve 2:00 ráno moc nejezdí, ale nějak se dostáváme domů. Po cestě se nás kolemjdoucí posilněni alkoholem ptají, na kterém kopci jsme byli bobovat a kde máme na bobech brzdy. Holt.. úděl polárníka.

Shrnutí v bodech

Co mi dovolená dala:

• ušli jsme cca 150km,
• viděl:
  • nádhernou přírodu za úžasného počasí,
  • polární záři,
  • sobí stádo,
• (skoro)slezl Ähpar a úplně vylezl na horu Sluggá,
• získal zkušenosti od náčelníka,
• zjistil, že sněžnice + saně jsou super kombinace,
• dostal hodnost polárník a horolezce (dočasně),
• zamyšlení a několik rozhodnutí.
  • není moc prostoru pro rozhovory (sněžnice a saně dělají hodně hluku a navíc se jde v zástupu za sebou) a tak dost přemýšlíte o sobě, podnikání, životě..

Tipy a triky do zimy:

• Aby voda nezmrzla: vodní vak si dejte jako polštář pod hlavu / pod spacák, lahve s vodou mezi spacáky.
• Potřebujete vysušit ponožky – dejte si je do spacáku.
• Snažte se si nenadýchat do spacáku, vlhne.
• Dobře sbalená bagáž je základ (vědět, kde co je a jak se k tomu rychle dostat): co do stanu, co na jídlo, co přes den, co na sebe – systém.
• Zpotit se je polárníkova smrt – oblékat se vždy na spodní hraně teplotního komfortu.
• V batohu na zádech nesete to, co budete ten den jíst a vodu, aby nezmrzla,
• Na saních jsou batohy upevněny pomocí gumycuků. Za ty se za pěkného počasí můžou založit rukavice, bunda, mapa nebo cokoliv co není zrovna potřeba, ale může se při změně počasí hodit.
• Saně je lepší uvázat na provaz, který končí krátkou gumou. Ušetříte se tak trhání, když se saně v průběhu chůze zastavují a rozjíždí. Chůze bude plynulejší a příjemnější.
• Pokud to jde, berte vodu z řek, abyste nemuseli rozmrazovat sníh (kvůli úspoře plynu a hlavně zdravější vodě).
• Skelety jsou fajn, nepromoknou, drží nohu a vnitřní botička se dá používat pro rychlé výsadky ze stanu (záchod).

Vybavení na cestách

Opět jsem testoval jedny hodinky z našeho eshopu. Tentokrát to byla značka Victorinox a jak hodinky dopadly si můžete přečíst v samostatné recenzi. Za skvělé vybavení opět děkuji bratranci Tomášovi Petrečkovi, který mi poradil podle svých zkušeností. Takže doporučuji jeho eshop Zebrasport.cz, kde sám vybavení nakupuji.

Fotogalerie