Po roce jsem absolvoval další nezapomenutelný zážitek s nezničitelným náčelníkem a skvělou skupinou. A to i přes to, že jsem při první zkušenosti na Islandu tvrdil, že už nikdy víc :)
Island ale znamenal v mém životě velkou změnu a já jsem za to strašně rád! Celý následující rok jsem s mou skupinou NVDP (alias nepravidelné výlety do přírody) brázdil české hory a užíval si krás naší přírody. Přirostlo mi to k srdci. Proto jsem věděl, že i Laponsko bude povedené. A opravdu bylo..
Pozn.: Pokud se ti nechce číst celý článek, dole najdeš krátké shrnutí.
Mapa treku
Přípravy na cestu
Protože z časové tísně tentokrát nebyla předodjezdová informační schůzka, tak se dotazy vyřizovaly emailem. Skrze ten jsem se například dozvěděl, že pro výstup na nejvyšší horu Švédska nebudu potřebovat žádné speciální vybavení (sněžnice), ale pokud chci, tak si ho mám vzít. Tento dotaz měl za následek, že po celou dobu výpravy náčelník ostatní ujišťoval: “Když bude nejhůř, tak vám Štencek půjčí mačky, lana, cepíny a sněžnice. Protože on si je určitě vzal”. Jeho humor je mi blízký, ale někteří mu bohužel věřili a tak jsem byl kolikrát na sněžnice dotazován.
Ale to předbíhám. Samotné “rekreaci” předcházelo nakupování, protože stará krosna by už další Island nepřežila. Stejně tak hůlky bylo třeba upgradovat a návleky se prý taky budou hodit. Čeho jsem byl pro tentokrát ušetřen byl nákup velké části jídla. Ve skupině “A”, které jsem byl poprvé a prý i naposledy členem, totiž vaří náčelník. A nutno podotknout, že opravdu skvěle. Ale jelikož se i sám umí pochválit, tak to není třeba z naší strany rozmazávat. Na mě tak zbylo co se týče jídla pouze obstarání snídaní, obědů a sladké tečky za večeří (tzv. deserté). Vše jsem vyřešil poslední den před odjezdem návštěvou Lidlu. Plně vybaven jsem si došel pro požehnání od mého parťáka z Islandu (díky Verun) a druhý den už si to rázoval na letiště. I když rázoval není úplně správné slovo, protože s mým pochroumaným palcem chůze připomínala spíš návrat vojáka z boje.
Miluju létání, ale..
Na letišti se skupina mezi sebou seznámila a když dorazil i náš vůdce (zvaný jednooký Žižka z Malešic, tuto přezdívku si vysloužil bohužel jeho momentální zdravotní indispozicí), tak jsme mohli letět. První let do Osla proběhl bez problémů, ale za to druhý let už byl pro pasažéra amatéra záživnější. Norsko nás totiž přivítalo větrem a mraky, což letadlo dokazovalo poskakováním a zvlášť na ocase (kde jsme seděli) to bylo znát. Zatímco já jsem drtil opěrky, tak dívčí sestava z toho měla horskou dráhu a užívala si to.
Romantika ve vagónu
Protože náš let nebyl přímo do Narviku, ale na letiště v Evenes, tak jsme museli nasednout na autobus a do Narviku dojet. Tady jsme se jali hledat nocleh. První varianta bylo vlakové nádraží, ale hala byla zamčená a Čech, který spal na jedné z venkovních laviček nás ujistil, že tady nic v okolí není jenom předražený kemp. Náčelník ale vše vyřešil romanticky vyhlížejícím, opuštěným, starým, špinavým.. vlakovým vagónem. Výlet začíná stylově a první zážitek je na světě :) Škoda jen, že podlaha vlaku byla pokrytá centimetrovou vrstvou cementu nebo čeho a do vlaku začalo v průběhu noci pršet vybitými okny. Jinak bylo všechno v pořádku.
Druhý den čistíme, balíme a hlavně se ve vlakové hale dozvídáme od jednoho z místních, že vlak dneska nikam nepojede. Budíme náčelníka a měníme plán. Pojedeme do Abiska a místo vlaku nás tam odveze autobus. V Abisko centru nakupujeme poslední důležité zásoby a vybavení (čelovka se opravdu bude hodit, protože v noci je tady tma!).
Kungsleden nás vítá
Konečně.. konečně vyrážíme a dřevěnou bránou nás vítá královská stezka – Kungsleden. Cítím v nohách mírné chvění, tak dlouho jsem se těšil. Prvních několik hodin doslova hltám místní krajinu a samotnou stezku, která je vedena po dřevěných kůlech osazených v páru vedle sebe. Tady se mi bude líbit! Po 4 hodinách dorážíme na místo prvního bivaku – u jezera Abiskojaure. Je tady malá chatička a několik historických obydlí Sámů – tzv. Koty (neplést s Láví). Rozděláváme oheň a posloucháme první briefing náčelníka. Kdyby se určoval DD (čestný titul Debil dne), tak by to asi vyhrál Ondra, který zapomněl ve vagónu kolíky ke stanu. Čirou náhodou má Láďa u svého stanu kolíky do sněhu a tak je skupina “D” zachráněna. Večeříme a za zvuku otáčení stránek knih pomalu usínám. Pozn.: Naše první večeře měla 3 přílohy!
Třetí den (druhý den chůze) už jdeme naplno. Nést 30 kg na zádech po dobu 6-8 hodin dává zabrat, ale tělo si rychle zvyká. Za tenhle den máme zážitků opravdu hodně. Vidíme první soby, vesničku Sámů a hlavně poprvé brodíme řeku. První brody se tímto stávají legendárními. Že i tento brod (na Islandu je náš první brod nezapomenutelný) stál za to, dokazuje natočené video a fotky. Zkušená Blanka chvíli hraje uraženou, ale při vzpomínce na Island ji tohle nemůže rozhodit. Spíme kousek za brodem a u ohně rekapitulujeme a probíráme další trasu.
Vistasvaggi a los
Následující den je opět, co se týče délky treku, výživný a tak se mi k palci na noze přidává ještě koleno na stejné noze (je to nejspíš tím, že chci palci ulevit a chodím jak krypl). Tohle nevypadá dobře :/ Bolesti mi ale vynahrazuje celá řada nových zážitků. Procházíme vesničkou Sámů a je to úchvatná podívaná. Opouštíme stezku Kungsleden a postupně se přes sedlo dostáváme do nádherného údolí Vistasvaggi, v kterém nás vítá los, kterého vidíme už z dáli. Tohle majestátné zvíře si nás změří pohledem a poklidně odejde do houští, kde splývá se stromy. Když se k němu blíží fotografové z naší skupiny, tak jim dokazuje, že nestrpí narušování osobní zóny a ti jeho náznak respektují a mízí mu z dohledu. Rozhodujeme se, že ač máme mírný skluz, tak bivak bude tady. Během přípravy večeře stihne několik dam a pánů koupání v ledovcové vodě. Nevím jak u dam, ale já byl ve vodě asi 10 vteřin, takže si dokážete představit, jak důkladná očista to asi byla :) Po večeři u ohně rekapitulujeme den a prohlížíme si čistou oblohu. Polární záře nás ale zatím nepotěšila svou přítomností.
Nálada ve skupině je dobrá.
Lovci a cvičný útok na horu
Do pátého dne se budíme za mírného deště. Do této doby jsme měli opravdu hezké počasí, takže si není na co stěžovat. Balíme a vyrážíme směr chata Vistasstugan. Po cestě potkáváme skupinku mladých lidí a také jednoho soba. V chatě doplňuje Petr zásoby a následně pokračujeme přes řeku a opouštíme značenou trasu. Údolí, kterým kráčíme, se jmenuje Stuor Räitavagge a my v něm potkáváme 4 lovce. Výstřely byly slyšet už z dáli, ale nějak netušíme, na co tady střílí (sobi to nebyli, ale spíše ptáci). Až zpětně se dozvídám, že lov ptáků je turistická atrakce, na kterou se do Laponska také jezdí. My ale pokračujeme a míjíme větší stádo sobů, nádherné potoky, vodopády a jezera. Cesta se skládá z kamenů a my se převtělujeme do kamzíků. Nohy dostávají zabrat, ale skáčeme s písničkou na rtech. Trudomyslnost u nás nemá šanci. Bivak rozkládáme těsně před chatou Sälkastugorna. S Martinem jdeme ještě před večeří pokořit blízkou horu (má 1906m a my jsme stanujeme zhruba v 900m). Nastoupáme asi do třetiny, děláme fotky a kocháme se zapadajícím sluncem. Naše stany jsou od nás vidět jako malé tečky. Už cítíme ve vzduchu, že náčelník nás láskyplně vyhlíží ze stanu a má pro nás připravenu zaslouženou odměnu. Po večeři briefing a plánování útoku na nejvyšší vrchol Švédska.
Denní spotřeba brufenů: 2. Nálada ve skupině je dobrá.
Útok na Kebnekaise
Plán je jasný: sbalit se a dojít na rozcestí Kungsleden a Čuhčavággi. Tam nechat postavený stan skupiny “A” a v něm nepotřebné věci a krosny. Vše potřebné sbalit a vyrazit na zteč.
Cestou na rozcestí míjíme už zmiňovanou chatu Sälkastugorna a zjišťujeme, že je tady i sauna (vědět to včera, tak sem snad i dojdeme). Martin si na místních toaletách ulehčuje od 5 denní zátěže a ostatní si zase ulehčují vyhozením odpadků. Na rozcestí s Čuhčavággi stavíme stan podle plánu a vše potřebné přebalujeme do náčelníkovy krosny (ta má teď tak 35 kg). S nošením se střídáme. Některé skupiny zvolili jinou strategii a berou si své krosny poloprázdné. Docházíme k chatě Kuoperjakka. To je záchytný bod pro ty, kteří by náročný výstup na Kebnekaise nezvládli. Tady se případně sejdeme druhý den po útoku. Cestou potkáváme 2 Čechy, kteří chtějí taky na Kebnekaise. U řeky Singijohka odbočujeme ze stezky a jdeme proti proudu. Stoupáme z úrovně 700mnm výš a výš. Obcházíme horu (Kuopertjakka) z levé strany a stále stoupáme. Cesta se zdá nekonečná a z kamenů už nám jde hlava kolem. Kolena, kotníky, .. radši nemyslet. Do toho všeho ještě stoupáme do mlhy a větru. V tom se najednou mlha ztrácí a my se dostáváme nad ní. Koukáme na tu krásu.. je to jako peřina, z které koukají vrcholky hor. Stoupáme dál a zkrápí nás mírný déšť. Batohy těžknou, výškové metry rostou pomalu. Potkáváme také první sníh, ale mačky a cepíny ještě nejsou potřeba. Po nekonečné cestě vzhůru (dnes jdeme už 8 možná 9 hodin) vidíme chatu! Není to fata morgána, ale nouzová chata pod vrcholem – Toppstugan. Bijeme se v prsa, protože nikdo dneska za severním polárním kruhem nebude spát výš. “Važte si toho” říká náčelník. Vybalujeme, vaříme a sušíme. Po večeři dává náčelník k dobru vtipné historky, které mají u světla svíček své kouzlo. Pak už zalézáme do spacáku a jdeme spát. Byl to dlouhý den a hned zítra nás čeká útok na samotný vrchol Kebnekaise.
Štenckův výstup
Ráno se budíme dřív, abychom už v 8 hodin mohli vyrazit na vrchol. Je krásné ráno a sluníčko nám svítí na cestu nahoru. Kameny střídá sníh a po chvíli i ten se mění v ledovou krustu. Pořád to ale jde bez sněžnic, takže měl náčelník opět pravdu. Poslední stoupání je hodně příkré. Jsme na vrcholu (Sydteppen)! Gratulace všem účastníkům k úspěšnému útoku na nejvyšší horu Švédska! Rychlou vrcholovou fotku, pak pohled na hřebenovku úzkou 2 stopy (vede na druhý vrchol Nordtoppen) a jdeme dolů.
Na chatě Toppstugan balíme věci, referujeme právě dorazivším horalům, že nahoru se dostanou i bez sněžnic a pak už jdeme dolů.. dolů.. Kolena trpí a cesta utíká pomalu. Není to možné, ale docházíme k chatě Kuoperjakka. Po malé pauze jdeme dál. Cesta ke stanu se zdá být ještě delší. Ale protože jsme plni elánu z pokoření hory, tak navrhujeme, že stan sbalíme a popojdeme ještě dál po naší cestě Čuhčavaggi. Po půl hodině s plnou krosnou začínám rozhodnutí litovat, ale naštěstí to netrvá dlouho a máme bivak.
Náčelník vybírá místo a já se křižuju, protože vchod nám dal přímo k útesu. Po otázce, jestli nemůžeme stan o metr posunout, že by mi mohla spadnout krosna ze stanu dolů, se na mě nevěřícně dívá a řve: “Proč by ti padala krosna?!”. Chápu, mlčim a krosnu automaticky připínám přezkami k podsádce stanu. Nespadla..
Únava, počasí a špatné značení
Blížíme se do Norska a to nás opět vítá špatným počasím. Je pod mrakem, mlha a fouká silný vítr. Do toho je cítit velká únava z dvou náročných dní. Snad každého už něco bolí a vyprávíme si o tom, co si kam mažeme a co už ani nemažeme. Cesta utíká pomalu, ale zpříjemňují nám ji sobi a borůvčí. Ze stezky Nordkalottleden odbočujeme doprava u hory Karpel. Značení se horší.. zlatí Švédi. Dojde to tak daleko, že se značení na stezce rozchází s tím v mapě. Bivak stavíme u jezera Guovdelisjávri a náčelníkem jsme spolu s Martinem vysláni na průzkum další cesty. Nejdřív nacházíme 2 krásné soby a až po chvíli hraniční patník mezi Švédskem a Norskem. V mapě se tak rychle zorientujeme a zjišťujeme, že jdeme dobře. Na večeři je skvělá polévka.
Mokré Norsko ty trosko
Je tu devátý den a počasí se nemění. Prší, fouká vítr.. náčelník uvažuje o odložení odchodu o hodinu. Nevypadá to ale, že by se mělo počasí změnit. Odcházíme tak na 9. hodinu jako vždycky. Za lehkého deště vyrážíme vstříc dalším dobrodružtvím. Velmi rychle jsme ale všichni mokří. Tempo se ale nesnižuje a zastávky se nedělají (v dešti se špatně obědvá). V kuse jdeme už 3 a půl hodiny a na obzoru naštěstí vidíme chatku. Vlaje u ní norská vlajka. Dáváme si v ní oběd a někteří se převlékají do suchého. Z chaty se nám moc nechce, ale je třeba jít dál. Celý den jdeme nahoru a dolů.. po kamenech. Tohle je asi nejhorší den. Koleno a palec šíleně bolí.. mám v sobě 3. brufen, ale už mi nezabírá. Každý krok znamená šílenou píchavou bolest.. cítím se jako invalidní troska. Nálada je ale pořád dobrá.. možná že aspoň takhle na mě ty brufeny působí, protože se pořád směju. Na chvíli přestává pršet a jenom fouká. Rychle nám schne oblečení. Paráda! Ale netrvá to dlouho a začíná zase déšť. Tentokrát prudší..a dokonce kroupy. Sestupujeme právě po obrovských kamenech a nepříjemně to klouže. Do toho všeho se mi chce ještě.. Touhle zastávkou ztrácím skupinu z dohledu a v tomhle počasí to není úplně to nejlepší. Někde za mnou by ještě měly být holky. Jdu a snažím se v dáli rozpoznat někoho ze skupiny. Po delší době zahlédnu Ondrovu razivou zelenou bundu. Přeskakuju přes řeku po kamenech, kde mě poryv větru málem vykoupe..o nic by ale nešlo, protože jsem stejně durch mokrý. Docházím Ondru, který na mě čeká. Ukazuje mi svůj vykloubený prst. Hezky mu to nateklo. Čekáme ve větru a dešti na holky. Skupina před námi je vidět pod kopcem jak směřuje k chatám. Konečně jsou holky u nás a my s nima jdeme k poslednímu přechodu řeky. Láďa nám jde naproti a bere Anetě krosnu. Přeskakujeme řeku za pobrukování Indiana Jonese a silou jsme přitahováni k chatám. Z jedné se už kouří.. nádhera! V 11 lidech se natlačíme do chaty pro 4. Není tam k hnutí, ale je tam teplo a sucho. Ostatní chaty jsou zamčené. Martin jednu z nich ale otevírá pomocí mého Wenger nože a díky tomu se část skupiny může vyspat v druhé chatě. Snad se počasí umoudří..
Civilizace, ale jen na krátko
Počasí z rána docela přeje, ale jako by čekalo na náš odchod a rychle se kazí. Terén už je lepší. Kameny vystřídala stezka po trávě. Jen co si to pochválíme, tak stezku vystřídá prodírání se houštinami. Během dne skoro každý někam sklouzne, spadne, skutálí.. mi se to taky nevyhne a vypadám jak po zápase v blátě. Obědváme za deště a v rychlosti. Náčelník uvážlivě u mostu mění trať a jdeme kratší cestou. Značení několikrát ztrácíme a zase nalézáme. A konečně..potkáváme první znaky civilizace – elektrické vedení. Pod ním docházíme až k přehradě a do civilizace. Jdeme 5 km po cestě a pak směr chata Losistua. Spíme pod ní v přístřešku NOT (norského klubu turistů). Ještě před usnutím rozprávíme u ohně a chválíme si skvělý kolektiv. Pak už jenom ze spacáků vyhlížíme polární záři. Ve 23:00 nás Martin budí, protože polární záře opravdu přišla. Je to nádhera! Pruhy slabě zelené barvy se táhnou přes oblohu.
Skamdalen a vítr, co nám ničí stan
Probouzíme se do pořádné klemry. Náčelník tak posouvá odchod o hodinu, abychom se na sluníčku prohřáli. Je krásně a my doufáme, že to vydrží. Holky zjišťují, že u nich byl večer na návštěvě lumík a prokousal se k vločkám :) Jednoho bojovného lumíka potkáváme i cestou. Mimochodem lumíci nepodnikají cesty za sebevraždou, jak jsme se domnívali. Viz článek zde. Ještě před odchodem nás dojdou pozdravit Norové, kteří spali nahoře v chatě Losistua. Dávají nám tipy na krásné výhledy a počasí. Vystoupali jsme na kopec a kocháme se pohledem na jezero. Všude kolem roste plno borůvek, takže se krmíme i za chůze. Během dnešního treku Martin nachází obří sobí parohy a Ondra se stihne vykoupat při přecházení řeky. Obojí má něco do sebe :)
Míříme údolím Nihkevággi a kolem řeky jdeme níž a níž do údolí Skamdalen. Začíná hodně foukat vítr. Po jednom z přeskakování řeky stavíme stan. Akorát včas. Začíná pršet a hodně foukat. Vítr lomcuje s našimi stany. Ve 22:00 se nám láme první tyč. Za půl hodiny po opravě se láme druhá. Ve větru všechno spravujeme a lepíme. Stan má sice poničenou konstrukci, ale aspoň nějak drží.
Civilizace napořád
Vstáváme do větru a ohlížíme škody na stanu. Vypadá to dobře. Balíme a jdeme .. převážně dolů kolem řeky, kterou přelézáme a hodně prudce dolů až k jezeru Skamdalsvatnet. Vidíme další znaky civilizace. Kolem jezera jsou nádherné chatky, loďky a mosty. Tohle místo má své kouzlo!
Docházíme až k silnici, kde potkáváme první auta. Naproti nám jede taky psí spřežení a táhne za sebou čtyřkolku. Po silnici už jdeme jenom v sandálech a je to úleva. Docházíme do prvního města Beisfjord a vidíme moře! Do Narviku je to asi ještě 13 km. Zastavujeme se asi 3 km před ním a táboříme přímo u moře “na mou žádost”. Večer hodnotíme celý trek a plánujeme zítřejší útok na Remu 1000 :)
Nákup v Rema 1000 a odlet
Příchod do Narviku byl náročný, ale jsme tady. Nakupujeme jídlo v marketu podobnému Lidlu a na jeho parkovišti i poobědváme. Pak už bereme autobus a slovenský řidič nás odváží na letiště. V letadle zažíváme malé faux pas, kdy si od nás lidi odsedají a dokonce nás steward ostříkne voňavkou. Holt po 14 dnech moc nevoníme.
Ve zkratce
Za 13 dní putování jsme ušli cca 240 km (Švédskem a Norskem), nastoupali tisíce metrů nahoru a dolů, nesli na zádech 32 kg, viděli nádherná zvířata (soby, losy a lumíky), zdolali nejvyšší vrchol Švédska a jeden z největších vrcholů za polárním kruhem – horu Kebnekaise, viděli polární záři, vylili si do stanu 4 čaje a hlavně.. hlavně jsme si to všechno užili ve skvělém kolektivu plném dobré nálady :) Já osobně jsem opět na cestě zanechal 4 kg váhy, takže pozvání na dobré jídlo neodmítnu. Treková NVDP skupina se může těšit na nové zkušenosti a praktiky.
Díky všem za pomoc a podporu! A hlavně Láďovi a jeho Euthanasii za organizaci!
Citace z treku
- “Není důležité býti na vrcholu první, ale dobře se tam najíst.” _Ladislav Tajovský (při večeři na nouzové chatě Toppstugan těsně pod vrcholem)
- “Slečno XY, já kdybych nebyl tak starej a Vy kdybyste nebyla tak stará.” _Ladislav Tajovský
- “Martinééééé.. co tam děláte!??” _Ladislav Tajovský