Křížem krážem po Islandu

Publikováno 22. 9. 2015 v kategorii Cestování | Přečteno: 3,529x
5 komentářů »

image186 Byli jsme 25 dní na Islandu, za sebou máme 2 treky, cestování autem a spoustu zážitků. To všechno by nebylo bez náčelníka – Ladislava Tajovského. Ten bohužel vážně onemocněl a nebyl schopen výpravu organizovat a tak jsme se toho ujali my mladí a nezkušení ventilové. Jirka Beneš, Vlasta Matej a já. A můžu říct, že organizace to nebyla lehká. To máte: letenky, autobusy, lodě, auta, kempy, bomby, Bónusy, kompletní harmonogram, brody a přílivové tabulky, atd.. “kdo jste někdy něco organizoval, dáte mi za pravdu..”.

Ve zkratce

Na Islandu jsme byli od 2.7. do 27.7.2015. Trek na Hornstrandiru byl na 11 dní a ušli jsme cca 200 km. Následně jsme auty projeli západ a jihozápad Islandu a celkem najeli asi 1600 km. Pak se většina skupiny oddělila a my 4 zůstavší se jali pokořit trek Laugavegur – 85 km za pohodových 5 dní.

Jako vždy se dodržovala pravidla:

  • o ničem se nehlasuje a pravdu má náčelník,
  • odchod je v 9 hodin (neurčí-li náčelník jinak) a doporučuje se vstávat v 7,
  • za den 6-8 hodin chůze (brodění, lezení, šplhání),
  • na pomalejší se nečeká, protože odpočívají za cesty (vyjímky jsou brody, exponovaná místa a křižovatky),
  • vždy musíte vidět toho za vámi (čímž se udržuje skupina pohromadě),
  • během dne je rychlé a studené jídlo, pravá žranice nastává až večer ve stanu.

Bylo nás 10 (později 11) a musím přiznat, že lepší skupinu jsem si nemohl přát. Byl jsem z členů nadšený každým dnem víc a víc. Na zádech jsme nesli až 37 kg (skupina trpící obžerstvím – já a pan Beneš).

Co se týče ceny, tak celý podnik se dá absolvovat za 25 – 35tis. Kč.

O Islandu

Island je nejlepší místo pro život (žebříček OSN z roku 2007) a ač je součástí Evropy, tak není v EU (stáhli kandidaturu). Leží těsně pod polárním kruhem na rozhraní 2 tektonických desek (což má mimo jiné za důsledek, že se Island zvětší o 2 cm za rok). Má 340 tis. obyvatel, ale většina žije v oblasti Reykjavíku. Díky nízké imigraci je to jeden z “nejčistších” národů na světě (vikingové). Žijí převážně z rybolovu, chovu ovcí, turismu a průmyslu (napomáhá jim k tomu geotermální energie). Měnou je islandská koruna (ISK), ale všude zaplatíte kartou (i žvýkačky na pumpě). Na celém Islandu je velmi bezpečno.

Island země ohně a ledu

Ovce jsou na Islandu v poměru k lidem 4:1. Jinak zde najdete i soby, polární lišky, až 300 druhů ptáků, spoustu druhů ryb, tuleně, atd. Zajímavostí může být lední medvěd, který jednou za čas připluje na kře z Grónska.

Rostlinstvo zde má těžší podmínky. Stromy si při osidlování vykáceli (stavby lodí, domů) a tak je nyní těžce vracejí zpět. Půda trpí erozemi, dovezli proto lupinu a dokonce pěstují ve sklenících (vyhřívaných geotermální energií) skvělé banány, rajčata a jiné plodiny ne úplně typické pro tuto oblast.

Zkrátka.. Island je nejen nejlepší místo pro život, ale také skvělé místo pro vaši další rekreaci! Nikde na světě nezažijete pohromadě: gejzíry, vodopády, polární záři, termální prameny, ledovce, úchvatná pohoří, nedotčenou přírodu,  .. atd.  Když do toho zapojíte pořádný trek a z toho praměnící pocity vítězství sama nad sebou a překonání se, euforii, ty nejkrásnější bivaky, romantické výhledy, gastronomické orgie.. dostanete výsledek v podobě nezapomenutelného zážitku! Jako byl ten náš..

1. část – Hornstrandir

image31Už typicky (podruhé) jsme začali pobyt na Islandu trekem po Hornstrandiru. Tomu předcházelo: úžasný Hamburk a projížďka lodí přístavem, přespání na autobusovém nádraží v Reykjavíku, vnitrostátní let vrtulovým letadlem do Ísafjörðuru, nákup v Bónusu a doplnění zásob, jízda lodičkou na Hornstrandir (Hesteyri).

Tento ročník se lišil větším množstvím sněhu, bezpečnějším broděním, nebezpečnějším výstupem a sestupem neznačeného “sedla” za řekou Svinná, rozložením uhynulé velryby (před 2 roky jsme našli celé tělo, ale teď už jen kostru), ještě větším obžerstvím a ukončením treku v Grunnavíku.

Opět jsem si zde uvědomil, že limity lidského těla jsou někde úplně jinde, než si sami myslíme. Je to jenom v naší hlavě a stačí chtít, kousnout se a tělo poslouchá na 200 %.

“Krásu místa umocňuje i endorfin vyhnaný fyzickou námahou do mozku. Dechberoucí pohledy z vrcholků na údolí, zálivy, nekonečné louky pokryté lupinou, západy slunce nad ledovci a mraky zbarvené do červena.. Přistihuju se, jak se mi během treku tlačí pocity z hrudi a mám potřebu pořád dokola opakovat, jaká je to tady nádhera a Láďovo oblíbené “to je teda něco”. Jako bych měl potřebu sdílet svůj dojem s ostatními a možná z vnitřního strachu, že oni si to neužívají stejně jako já, jím to takhle vnucuju. Ale hned vzápětí mě počastují podobnými hláškami a já jsem opět spokojený, že nejsem sám, komu se srdce nad pohledy do krajiny tetelí.”

_Výňatek z deníku (emotivní chvilka)

V tomhle vidím velký rozdíl před mým prvním Islandem. Tentokrát už si stíhám Island užívat plnými doušky a ani na chvíli nelituji, že jsem jel znovu.

Mapa treku na Hornstrandiru

2. část – Autem

Projeli jsme západ a jihozápad Islandu a pořád nám tak spousta lokalit na Islandu k vidění zbývá. Ale i přes to jsme viděli ta největší lákadla, co země ohně a ledu nabízí: vodopády, gejzíry, ledovce, jeskyně, tektonické desky, úchvatné pohoří, sopky, lávová pole, útesy, pláže a spoustu dalšího.

Stihli jsme pokořit Heklu a zažít ono chvění (Hekla má už 5 let zpoždění ve své sopečné činnosti), které popisuje náčelník v jednom ze svých článků.

image133

Jako jeden z největších zážitků je pro mě přesto noční “pubertální” vyjížďka Toyotou Land Cruiser. Auto jsme nešetřili, jezdili jako dobytci a já si nejednou chtěl při divokých manévrech vystoupit. Velmi doporučuji!

Náš kompletní harmonogram cestování autem si můžete prohlédnout v deníku.

Mapa – Island autem

island-trasa-auta
(klikněte pro větší verzi mapy)

3. část – Laugavegur

image174 Nejznámější trek Laugavegur si nenechte ujít. My jsme ho šli ve 4 lidech a byl jednoduše úchvatný. Měli jsme na něj dost času, takže jsme se kochali krajinou, užívali slunce i sněhu a hledali ty nejlepší bivaky daleko od lidí a oficiálních kempovišť.

Příroda se za těch 85 km razantně mění před očima a trek je díky tomu velmi pestrý (duhové hory, sněhová pole, lávová pole, mechové louky, lesy, řeka plná vodopádů).
Oproti roku 2013 jsme šli trek obráceně (Landmannalaugar > Thórsmörk > Skógar) a až do Skógaru. Je to snažší varianta a z toho důvodu ji volí i většina cestovatelů. Skógar se zase tak často nechodí, ale my jsme byli velmi mile překvapeni (spousta impozantních vodopádů).

Chvíli jsme uvažovali o pokoření sopky Eyjafjallajökull (ano, ta co soptila a zastavila leteckou dopravu), ale neměli jsme dostatečné vybavení (na trhliny v ledu). Čeká nás to tak příště. Třeba..

Mapa Laugavegur

Zakončení ve velkém stylu

image195Ze Skogáru jsme se ještě zastavili u termální řeky Hveragerdi, kde jsme strávili noc a užili si několik koupaček, ale taky kroupy a všudypřítomné mušky. Pak už jsme vyrazili směr Reykjavík, který jsme důkladně prošli a na rady tištěného průvodce zakončili návštěvou restauračního zařízení. “Jedno pivo” se trošku zvrtlo a více už povím spíš osobně :) Každopádně to bylo veliké! Za to, že jsem doletěl zpět do ČR, vděčím z velké části mým parťákům.

Nezapomenutelné hlášky

“Nejela jsem na Island, abych tady čekala před Bónusem.”

_slečna Karochová při čekání na Beneše, který se vracel do Bónusu pro opalovací krém

Následně se z toho staly variace:
– Nejel jsem na Island, abych se tady díval z útesů.
– Nejel jsem na Island, abych se koupal v termální řece.
– Nejel jsem na Island, abych sledoval papuchálky.

“Tvrrrdoooo!!”

_téměř na všechno (při výstupu hor, za jízdy v autě)

“Co budeme dneska vařit?”

_Jiří Beneš o večeři v 10 hodin ráno

“Kde jsme? Nevíme. Jak nám je? Nevíme. It is groše..”

_zmatená poznámka v mém telefonu z večerního tahu Reykjavíkem

“Jiříku, kde máš věci?”

_na letišti v Bristolu, kde mě kluci odbavili bez mého “vědomí”

Přednáška o Islandu

Uskutečnila se dokonce přednáška o naší cestě Islandem v Klubu cestovatelů v Praze o účasti asi 40 lidí. Pro velký úspěch uvažuji o zopakování v Opavě (30.10.) a možná v Praze (29.9.). Pokud byste měli zájem, tak přijďte nebo napište. Budu rád za reakce.

image199

Velké díky

Těmto lidem patří velké poděkování, protože nám neskutečně pomohli!

  • Milada Paclíková – rady před odjezdem a pravidelné hlášení počasí
  • Víťa Jeřábek – rady před odjezdem
  • Martin Brychnáč – opět zásoboval výpravu skvělou paštikou

Užitečné odkazy a informace

Články, které stojí za přečtení:

Na Islandu jsem také pracoval – vznikla recenze hodinek Wenger Roadster.

Kompletní zápisky z islandského deníku

Přečtěte si můj kompletní deník, který jsem sepisoval každý večer a zaznamenával tak čerstvé zážitky.

Fotogalerie

Video

Fotky: Jiří Štencek, Simona Karochová, Ondřej Šebl

, , , , , , , , , , , , , ,
Celý článek

Deník polárníka – zimní Laponsko (Sarek)

Publikováno 19. 4. 2015 v kategorii Cestování | Přečteno: 1,419x
Žádné komentáře

V prvním díle deníku polárníka jsem popisoval samotné rozhodnutí, plánování cesty, výbavu a balení. Abych tedy volně navázal a zároveň tě můj milý čtenáři uvedl do situace.. 19.3.2015 jsme odlétali z Prahy jako pětičlenná parta do Laponska (Švédsko) na zimní trek Sarekem.

Tip: Pokud už se teď děsíte, jak dlouhé to je, tak můžete přeskočit na shrnutí nebo si pusťte video.

Video

Odlet z Prahy a těžké deserte

Naplněné sáně.. a na zádech je ještě "příruční" batoh.

Naplněné sáně.. a na zádech je ještě “příruční” batoh.

Už při balení jsem tušil, že toho mám nějak moc a při SMSce od náčelníka “Počítej s pořádnou zátěží” jsem ještě víc znejistil. Mé obavy se potvrdily při přebalování zavazadel na letišti. Ať jsme dělali, co jsme dělali, tak váhový limit 23 kg nesplňoval nikdo! “Vždycky jsme prošli i s 26 kg a nic jsme neplatili” .. uklidněni náčelníkem balíme saně na nějakých 25 kg a vše ostatní do příručního zavazadla (to se zpravidla neváží a nikdo tak nekontroluje 5kg limit). Pro představu – moje příruční zavazadlo mělo dalších 13 kg. Rozměrově bohužel taky nesplňovalo limit, ale jako batoh na zádech by to mohlo projít. Neprošlo vůbec nic! Každý platíme 2000 Kč za překročení váhového limitu a nám s Jirkou ještě berou naše batohy jako další zavazadlo (naštěstí neplatíme). Do toho nás honí, protože do odletu zbývá posledních 20min a my jsme ještě ani neprošli kontrolou. Stres se stupňuje: nemám svoje příruční zavazadlo, co budu celý den na letištích dělat bez knihy, bez jídla, mám všechny doklady, nerozflákají mi obsah batohu? Následně zjišťuju, že náčelník naopak prošel s 2 příručními zavazadly (zkušenosti se nezapřou). Po běhu na checkin nasedáme do letadla. Celý den prolétáme (Praha – Amsterdam – Stockholm – Gallivare). Poslední let je menším vrtulovým letadlem a přistání na sněhu. Zážitek!

Poznámka autora autorovi: Stockholm je z letadla nádherný! Určitě tam někdy zaleť!

Paráda! Zavazadla dorazila do Gallivare.

Paráda! Zavazadla dorazila do Gallivare.

Do posledního přistání nevíme, jestli nám přiletí i saně. Ve Stockholmu nám je nedali (batohy ano) a tak je hlásíme jako ztracená. V Gallivare se ale objeví a tak jsme komplet! Přebalujeme, kontrolujeme, oplakáváme (Petrův guláš cestu nevydržel a šel se podívat hlouběji do útrob batohu) a vyrážíme do centra taxíkem. Tady už se na nás nikdo nedívá jako na mimozemšťany (pohledy na polárníky ve skeletech promenádujících se po letištích byly občas zajímavé) a cítíme se víc “jako doma”. Lidi se nás vyptávají, kam máme namířeno a kde budeme první noc spát. Když odpovídáme, že někde venku pod širákem, tak se na nás jen usmívají a odvětí “tough boys”. Nejsme první ani poslední svého druhu, které tady potkají.

První noc kousek za nádražím. Pod širákem a přímo nad námi polární záře!

První noc kousek za nádražím. Pod širákem a přímo nad námi polární záře!

Po příjezdu na žel. stanici Láďa zjišťuje, že budova není zamčena a nosí první bágly dovnitř. Ve chvíli, kdy jde pro další bagáž ven, se mu zabouchnou dveře a vchod se definitivně zamkne. Nastává prekérní situace. Batohy v teple vevnitř a my venku v zimě. Do 5 minut ale přijíždí místní security firma a odemyká nám. Vytahujeme bágly a jdeme hledat nocleh někde poblíž. Láďa zjišťuje, že nemá karimatku (v průběhu treku ještě zjistí chybějící: termosku, koření, kávovar a mlýnek ač kafe vzal 2 lahve), což je dosti podstatná součást polárníkovy výbavy. Usínáme kousek od nádraží pod širákem a pozorujeme slabou polární záři. Zážitek!

Nákup bomb, karimatky a odjezd do Kvikkjokku

Příjezd autobusem do Kvikkjokku a začátek naší cesty.

Příjezd autobusem do Kvikkjokku a začátek naší cesty.

Pospáváme a balíme až kolem 9. hodiny. Prozkoumáme skoro celé Gallivare než koupíme bomby a Láďa karimatku. Nasedáme na autobus a s mezizastávkou v Jokkmokku se dostáváme do naší konečné zastávky Kvikkjokk. Při procházení kolem posledního domu (hotel) se nás ujímá Björn Sarstad (náš strážný anděl) a ptá se na naši cestu, dává tipy k trase, počasí a plní naše lahve vodou. Po rozloučení vyrážíme po známé stezce Kungsleden a za chvíli stavíme první bivak. Vaříme skvělý guláš s rýží, následuje první deserte a my už víme, že toho jídla máme opravdu moc! Čaj mě večer vyhání ven a já vím, že už NIKDY nevylezu ze stanu jenom v trenýrkách a tričku. Díky extrémnímu třesu jsem do sněhu nakreslil impresionistický obrazec a doplnil to pravidelným klepotem zubů. Když po mně v tu chvíli hodí Láďa ešus, abych ho venku vymyl, tak si myslím, že už se do stanu ani nevrátím.

Mapa treku

Trek

První kilometry se se saněmi sžíváme. Občas k nim i mluvím a v průběhu treku si vybudujeme krásný vztah. Do kopce je to s nimi dřina, při malých muldách (opakujících se kopečkách) je to trošku na hlavu, protože tlačíme jak při cestě do kopce, tak i cestě z kopce (protože saně do kopce teprve jedou). Než opustíme Kungsleden, potkáváme skupiny skútrů, které nám mávají a my jim děkujeme, že díky nim máme snažší cestu po jejich stopě. Z lesů vcházíme na zamrzlá jezera, která se zdají nekonečná, abychom zase zašli zpět mezi stromy. Na jednom z jezer nás potkává anděl Björn, aby nám posvětil trasu a dal opět pár tipů. Dozvídáme se, že jeho bratranec si vzal Češku z Ostravy. Jsme z něj nadšení!

Takhle vypadají stany ráno. Sníh je všude..

Takhle vypadají stany ráno. Sníh je všude..

Pokud to jenom trochu jde, tak vybíráme místo pro stany u vody. Tentokrát máme štěstí. Večeříme sekanou s tak úžasnou bramorovou kaší (na cibulce se špekem, sýrem a slaninou), že by se dala jíst samotná. Noc byla tuhá až mi zmrzla voda v termosce. To neuniká náčelníkově pozornosti a stihne ji úplně zavrhnout. Že tu svou nechal v ČR, si nedovoluji ani připomenout.

Už 3. den po sobě si uvědomujeme, že počasí máme jednoduše skvělé. Moc nefouká, svítí sluníčko a chumelenic je pramálo (až na pár dní tak bude celý čas treku). Získáváme praxi v balení batohů a saní. Víme přesně, kde co máme a vše má smysl (rychle dostupné, co jíme to nemrzne, těžké věci máme co nejvíc dole).

Příprava večeře u skupiny "A". Těstoviny na sladko s mákem.

Příprava večeře u skupiny “A”. Těstoviny na sladko s mákem.

4. den si užíváme luxusu malé chatky, ve které vaříme večeři a přespáváme. Sice je v ní stejná nebo i větší zima než ve stanu, ale je to jakýsi komfort (už se nebude opakovat). Pod vedením náčelníka jsem si zde pooprvné zarozmrazoval sníh. Po počátečních rozpacích se dobré dílo podaří. Jsem náčelníkem sarkasticky pochválen. Kolega Beneš ze skupiny C se snaží o totéž, ale s mizernými výsledky. Zároveň nám Láďa předává zkušenost z využitím bomby do poslední kapičky plynu. Bomba je postavená v horké vodě a i když v ní zbývá minimum, tak vaří jako divá! Během treku tento způsob Láďa ještě vylepší, když bude bombu ohřívat přímo nad ešusem, v kterém zrovna vaří (tohle dovoluje jeho speciální vařič).

První tři ze skupiny prošli.. čtvrtý už to má hodně těžké a dokonce na chvíli zahučí do vody. Pátý už musí jinudy. Brodění začíná!

První tři ze skupiny prošli.. čtvrtý už to má hodně těžké a dokonce na chvíli zahučí do vody. Pátý už musí jinudy. Brodění začíná!

Ráno si ještě užíváme luxusu kadibudky (alespoň ti, co to stihnou) a vyrážíme na jezero. Pomalu vstupujeme do Sareku. Vítají nás hory. Jsou to úžasné pocity.. jít nekonečnou planinou pokrytou čerstvým sněhem, který jemně křupe pod sněžnicema a vy si vykračujete stopu, kterou před vámi nikdo nešel. Mezi horami a jezery jsme maličcí.. všude jenom nedotčená příroda.

Všichni lidi, které cestou potkáváme, nám Sarek doporučují a jsou naprosto úžasní. Stejně tak nálada ve skupinách je velmi dobrá!

Nastupujeme do údolí Rapadalen a jdeme po skútrové cesta, která se divně klikatí. Tady ale platí, že je snažší jít delší trasu po projeté trase, než jít přímo a prošlapávat. Po chvíli vcházíme do koryta řeky, která je zamrzlá. Několikrát ji přecházíme a občas se nám naskytne pohled na tekoucí vodu. Je docela teplo, ale uklidňuje mě skútr, který tady nezapadl. Ve chvíli, kdy se za mnou propadne náčelník a musíme ho vytahovat, už tušíme, že to není jistota. Při dalším přecházení už se propadá náčelník i pan Beneš. Naštěstí jsme blízko bivaku, kde rozděláváme oheň a sušíme. U ohně rozehříváme petky s chilli con carne a opékáme vysočinu.

Zjišťuji 2 kritické fakta: dochází mi bílé zlato (toaletní papír) a mám strašně moc jídla. A tyhle dvě věci nejdou moc dobře dohromady.

V údolí potkáváme stopy sobů, losa i lišek. Nad hlavami jenom zřídka proletí pták. Zvířat tady k vidění moc není.

Jeden z nešťastníků dne je i náčelník. Suší ponožky a následně i skelety.

Jeden z nešťastníků dne je i náčelník. Suší ponožky a následně i skelety.

Od posledního namočení víme, že už se to nesmí opakovat. Dáváme tak na přecházení řek velký pozor. Přesto jednou “skorobrodíme”, ale bez vážnějších následků. Když vycházíme z koryta řeky do hor, tak se mě zmocní překrásný pocit. Chce se mi křičet a ve větru mi slzí oči. Tenhle euforický pocit mi dlouho zůstane. K tomu se odměňujeme ještě dobrým obědem. Po něm vyrážíme dál a vlivem zapadnutí slunce a silného větru se rapidně mění pocitová teplota. Jdeme asi 2 hodiny podél masivu, příšerně fučí, poprvé mi zamrzají vousy a cítím, jak mě vlivem větru bolí ramena, trapézy.. převlékat se ale nechci, což je chyba. Dnešní noc spíme kousek od plechové boudy a stavíme zeď proti větru. Náčelník můj první pokus o zeď pozoruje s nadšením a jenom prohodí “Ono to snad vypadá, že to i k něčemu bude”. Venku naměříme teplotu -16°C a bude tak studená noc. Pomalu zapadá slunce za hory a pohledy do krajiny jsou zase úžasné! Fyzicky se cítím dobře a z vybavení jsem pořád nadšený. Díky Tome!

Vousy mrznou a ač to tak nevypadá, tak hodně fouká a je příšerná zima.

Vousy mrznou a ač to tak nevypadá, tak hodně fouká a je příšerná zima.

Noc jsme přečkali bez problémů, ale začínám litovat lidí ve zpátečním letadle. Při otevření spacáku, kde se suší ponožky a trenky, se linou ven různorodé vůně. U balení stanů nás dochází skupina lyžařů, které známe od vidění už z Gallivare. Suveréně jdou k chatce a odemykají ji. My směřujeme dál a stoupáme do sedla, kde budeme 2 dny bivakovat mezi masivem Ähpar a Sarektjahkka – konkrétně kousek od zamčené chaty Pielastugan. Tento den mi došlo bílé zlato! Do toho všeho se mi dneska hodně špatně šlape. Asi jsem se přechválil. Krize je tady.

Polární záře je úchvatná.. bohužel nemám stativ a hlavně neumím fotit.

Polární záře je úchvatná.. bohužel nemám stativ a hlavně neumím fotit.

Stoupáme do sedla se saněmi a je to pořádná dřina. Střídáme se v prošlapávání. Chvilku přemýšlím, jak bych chytal saně, kdyby mi praskl popruh. Po výstupu se nám otevře pohled na nádherné masivy. Náčelník nám ohlašuje, že ten vpravo jménem Ähpar zítra zdoláme. Nedokážu si to moc představit, ale to bude řešit až zítřejší Jiří. Docházíme k zamknuté chatě, která má překvapivě oteviratelné okno. Protože hodně fouká a je zima, tak chvíli uvažujeme o její návštěvě. Náčelník ale zavelí, že jdeme hledat závětří jinam. To sice nenacházíme, ale stany i tak stavíme. Okolo nich už zkušeně budujeme stěnu proti větru. Zapadá slunce, vycházím ze stanu abych si odskočil a do toho pozoruji překrásnou polární záři.

Horolezcem

Vyrážíme na zdolání hory Ähpár. Výška 1914m a stoupáme z tábora ve výšce 800m. Převýšení 1100m v prudkém sklonu je solidní výkon.

Vyrážíme na zdolání hory Ähpár. Výška 1914m a stoupáme z tábora ve výšce 800m. Převýšení 1100m v prudkém sklonu je solidní výkon.

V 9:15 vyrážíme na horu Ähpar. Z dálky vypadá hrozivě a když se blížíme k ní, tak se to nelepší. Trvá neskutečně dlouho, než se vůbec dostaneme k její patě. Začíná výstup do strmého svahu. Hodně fouká, ale snežnice perfektně drží.Naštěstí máme natrénováno z Obřího dolu. Náčelník se na mě otáčí a křičí “to kdyby viděli rodiče, co?” .. mě jenom napadá, že by se to snad ani neměli dozvědět. Stoupáme, v pauzách se občerstvujeme a silně oddychujeme. Skoro celou cestu koukáme na krásný žlab, kterým půjdeme dolů. Cesta nahoru ale vede po skále. Okolní hory se zmenšují, hřeben se zužuje, až je všechno níž než my. “To jsou panorámata” hlásíme a fotíme nádheru v okolí. Vrchol ale pořád nikde. V určitých pasážích potlačuju mé sklony k závratím. Až najednou přelezeme přes jeden z předvrcholků a vidíme Láďu vracejícího se od prvního ze dvou vrcholů. “Pavlíku, my bychom to slezli, ale tihle tři ne” .. tohle slyším neuvěřitelně rád a s uklidněním poslouchám, že tenhle vrchol zkusíme obejít na hřeben a pokračovat na druhý vrchol Ähparu. Sníh se pod námi ale trhá a výstup na hřeben podél vrcholu vzdáváme.

Jsme na hřebenu a jdeme dál. Uvidíme, jak daleko to půjde..

Jsme na hřebenu a jdeme dál. Uvidíme, jak daleko to půjde..

Začíná sestup / sjíždění do žlabu. Za křiku “Sedni si do toho a jeď! Děleeej!” sjíždíme prašanem. Opravdu se nám nemůže nic stát. Při pádu bychom prostě jenom jeli dál a udělali pár kotrmelců. Kameny tady moc nejsou.
Uprostřed žlabu padá rozhodnutí, že se podíváme i pod druhý vrchol. Stoupáme tak znovu nahoru. Ten ale technicky taky není slezitelný a my se tak smiřujeme s našim pseudovrcholem. Podáváme si ruce a gratulujeme k výstupu. I tak je to úchvatný pocit a neskutečně krásný pohled. Fotky v tomhle ohledu zklamou, protože nevystihují tu nádheru valících se mraků přes kopečky.
Sestup dolů je pro mě vrcholem celého dne. Sněžnicemi doslova plujeme v prašanu, sjíždíme peřinkou a do toho nám před nosem přebíhá stádo sobů. K dokonalosti nic nechybí. Miluju to! Za všechnu tu dřinu to jednoduše stojí!

 

Kartáč!

Kartáč!

Po slezení hledáme stany. A to je krásně, žádná mlha nebo chumelenice. Kdyby bylo počasí horší, tak je ani najít nemusíme. Bloudíme a každý kámen se nám zdá stejný. Když Jirka zahlásí, že tam u toho určitě ráno sr.. vykonával potřebu, tak jdeme najisto. Jak se ale ukáže, tak pan Beneš si své toaletní místa úplně dobře nepamatuje. Naše stany jsou asi 500m jiným směrem. Při otevření stanu objevujeme malou kalamitu uvnitř stanu. Skrz mírně pootevřený vchod (a předsíňku) nám do něj nafoukal sníh. Chyba!

Vzadu náš pokořený vrchol a před ním stany za hradbou sněhu

Vzadu náš pokořený vrchol a před ním stany za hradbou sněhu

Až při vycházce sedlem s foťákem mi dochází, co jsme dneska zažili a viděli. Jenom tak stojím a beze slov se kochám tou nádherou a nechávám na sebe působit sílu toho místa.

Jako už tradičně se odměňujeme skvělou večeří a ještě lepším deserte. Za pravidelného škytání a oddychování se odporoučíme do spánku.

Ztracen ve vánici

Od rána sněžní a silně fouká. Odchod se posouvá na 10:00, ale počasí se neumoudří. Balíme ve fujavici a opouštíme naše hradiště (zůstávají po nás hradby). Až do oběda jdeme v silném větru. Balení bylo tak rychlé, že jsem na sobě nechal péřovou bundu přes kterou jsem měl ještě další goretexovou. Po pár stech metrech si uvědomuju, že takhle bych se uvařil. Ve větru se svlékám a skupina mi odchází. Není vidět do dálky a při pocitu, že bych je mohl ztratit z dohledu všechno zrychluju. Už vidím jenom obrysy. Balím batoh a se sněžnicemi skoro běžím. Terén a podmínky jsou ale hrozné. Naštěstí mě kolega Beneš kontroluje a občas se ohlíží, jestli tam pořád někde jsem. Naše orientace je hodně stížená, protože není vidět na okolní hory. Jdeme tak podle paměti a hodinek s kompasem.

Jeden den opět na jezerech, ale s čistým povrchem a vidíme tak pod sebou i hloubku. Praskliny na ledu ignorujeme a spíš se staráme o klouzající saně, které si ve vichru dělají, co chtějí.

Jeden den opět na jezerech, ale s čistým povrchem a vidíme tak pod sebou i hloubku. Praskliny na ledu ignorujeme a spíš se staráme o klouzající saně, které si ve vichru dělají, co chtějí.

Zacházíme za jednu z hor a najednou se nám mění povrch pod nohama. Čistý led na jezeře, kde není ani vločka sněhu. Prudký vítr jej vyfoukal do okolních hor. Jdeme jako po skle, sáně nás poháněné větrem na ledě předjíždí a my začínáme tančit, abychom se jejich atakům vyhli. Petrovi se saně neustále převrací.
Chůze po ledu je fascinující, sleduju každou prasklinu a každý došlap je provázen ostrými zvuky, jak se sněžnice zakusují do ledu. A pak že to nebude různorodý trek!
Na oběd dorážíme k lovecké chatě Sámů. Obědváme skvělou paštiku (díky Martine!) se sladkou tečkou v podobě ledových kaštanů (symbolické).
Scenérie se mění a my jdeme krajinou pod mrakem, která je poseta velkými balvany a okolní hory už jsou nižší. Bez slunce je krajina smutnější a nepřístupnější. Sarek nám ukazuje svou temnější tvář. Hodně mi to připomíná Hru o trůny a oblast za Zdí. Chybí nám jenom zrzka Ygritte, která by řekla to své.. “You know nothing, Jon Snow”.

Horolezcem podruhé

Při pochodu v závěrečných dnech si vyhlížíme nejvyšší vrchol a padá rozhodnutí o jeho zdolání.

Při pochodu v závěrečných dnech si vyhlížíme nejvyšší vrchol a padá rozhodnutí o jeho zdolání.

Počasí se na nás opět směje a užíváme si tak pochodu pod sluníčkem jenom v dlouhém tričku. Máme docela nadejito, takže v 11 padá rozhodnutí, že konečně zdoláme vrchol nějaké hory. Celý den koukáme na nejvyšší kopec v okolí – horu Sluggá. Je rozhodnuto a my odkládáme saně a jdeme na lehko. Celý výlet nám trvá 3,5 hodiny. Dřina, pot, sněžnice na kamenech brečí, ale vrchol je pokořen. Nahoře dáváme oběd, fotíme krásné výhledy a zapisujeme se do vrcholové knihy. V záchvatu euforie nám náčelník uděluje k titulu polárník ještě dodatečně i hodnost horolezce. Tu nám ale druhý den se slovy “ještě toho budete muset vylézt víc” odnímá.

Skupinová fotka. Je docela zima, tak ty výrazy nejsou nic moc

Skupinová fotka. Je docela zima, tak ty výrazy nejsou nic moc

Až při cestě na letiště nám taxikář říká, že hora Sluggá byla posvátná hora Sámů, ke které se modlili a náš výstup získává na ceně.

Díky neplánovanému výstupu se nám trošku prodloužil den. Míříme do vesničky Suorva přes jezero Jiertájávrre. Ztrácíme ale cestu a tak se prodíráme lesem, sestupujeme podél potoků a jezero stále jinde. Pro zpříjemnění cesty jsme si s Jirkou sjeli 2 kopce na saních. Při chůzi občas zapadáme i se sněžnicemi do hlubokého sněhu. Převracení saní je stále častější a vyčerpání je blízko. Nakonec ale vycházíme z lesa u jezera a nebojácně nastupujeme na led. Když vystoupáme na první přehradu, tak už jsme v civilizaci. Kousek od vesničky stavíme stany a až později zjišťujeme, že máme pod sebou jezírko s ne uplně pevným ledem. Naše stopy se ihned zalévají vodou. Noc ale přečkáváme bez problémů.

Ještě ten den je dvojice Jiří a Jiří vyslána na průzkum a pro vodu. Za výhledem piva s nadšením vyrážíme. Poměrně rychle ale zjišťujeme, že pivo se konat nebude. Ve vesnici je pár baráčků a spíš to vypadá jako ubytovny pro dělníky pracující na přehradě. V jednom ze dvou zděnných domů zvoníme a žádáme místní o vodu a informace. Nakonec se dozvídáme, že jde o Švédy na dovolené. Zvou nás na večeři, kterou s díky odmítáme, ale hezky si povídáme. Dostáváme žádanou vodu a informaci, který směrem jede autobus ráno do Gallivare. Ještě se ujišťujeme o změně letního času a pak odcházíme do našeho bivaku.

Chyba! Poslední noc jsem nechal boty v předsíňce stanu a protože hodně foukalo a sněžilo, tak je mám plné sněhu. Vytřepávám je, ale po vsunutí nohy cítím příšerný pocit tajícího sněhu na teplé a doposud suché ponožce. Naštěstí je poslední den treku. Ve vánici, která nás štípe do obličeje docházíme na zastávku. Včera poznanou rodinku potkáváme při odjezdu do přírody. Nakládají skútry na vozíky za auta a chystají se za dobrodružstvím. My přebalujeme saně a čekáme na autobus. Přijíždí na minutu přesně, nasedáme a zouváme boty.. uff..to bude jízda!

Větrný odlet

Opět na letišti v Gallivare. Sušíme výstroj a přebalujeme.

Opět na letišti v Gallivare. Sušíme výstroj a přebalujeme.

V Gallivare ještě nakupujeme pár drobností (čerstvé ovoce po 10 dnech láká) a zmrzlinu, kterou za odměnu spořádáme ještě na žel. nádraží. Pak odjíždíme taxíkem směr letiště. To se stává na 8 hodin naší sušárnou. Dojídáme “zbytky” jídla, sušíme, balíme a já se i sprchuju v umyvadle na ruský způsob. Vyšetřil jsem si na cestu zpět jedny ponožky, trenky a tričko. Takže já v letadle za smraďocha nebudu! Přespat nás nechávají v předsíňce letiště. Tam se celou dobu svítí a tak se nám moc nedaří usnout. Kolegovi Benešovi navíc plynule praská jeho karimatka a postupně se mu zvětšuje jeho nechtěnný vzduchový polštář, kde kdysi byla rovina.

Vrtulové letadlo, které vzlétá z runwaye plné sněhu (ano, ten největší nános je odhrnut, ale i tak!)..

Vrtulové letadlo, které vzlétá z runwaye plné sněhu (ano, ten největší nános je odhrnut, ale i tak!)..

Ráno nás odbavují a z Gallivare letíme přes Stockholm do Amsterdamu. Přistání v Amsterdamu je dosti divoké, ale pilot zkušeně dosedá i za bouřlivého počasí. Odměnou je mu potlesk cestujících. Díky větru nám odkládají let do Prahy a my tak brouzdáme po letišti a málem koupíme i to, co nechceme. V Praze náčelník odmítá mé pozvání na společného taxíka a tak používáme MHD. To už ve 2:00 ráno moc nejezdí, ale nějak se dostáváme domů. Po cestě se nás kolemjdoucí posilněni alkoholem ptají, na kterém kopci jsme byli bobovat a kde máme na bobech brzdy. Holt.. úděl polárníka.

Shrnutí v bodech

Co mi dovolená dala:

  • ušli jsme cca 150km,
  • viděl:
    • nádhernou přírodu za úžasného počasí,
    • polární záři,
    • sobí stádo,
  • (skoro)slezl Ähpar a úplně vylezl na horu Sluggá,
  • získal zkušenosti od náčelníka,
  • zjistil, že sněžnice + saně jsou super kombinace,
  • dostal hodnost polárník a horolezce (dočasně),
  • zamyšlení a několik rozhodnutí.
    • není moc prostoru pro rozhovory (sněžnice a saně dělají hodně hluku a navíc se jde v zástupu za sebou) a tak dost přemýšlíte o sobě, podnikání, životě..

Tipy a triky do zimy:

  • Aby voda nezmrzla: vodní vak si dejte jako polštář pod hlavu / pod spacák, lahve s vodou mezi spacáky.
  • Potřebujete vysušit ponožky – dejte si je do spacáku.
  • Snažte se si nenadýchat do spacáku, vlhne.
  • Dobře sbalená bagáž je základ (vědět, kde co je a jak se k tomu rychle dostat): co do stanu, co na jídlo, co přes den, co na sebe – systém.
  • Zpotit se je polárníkova smrt – oblékat se vždy na spodní hraně teplotního komfortu.
  • V batohu na zádech nesete to, co budete ten den jíst a vodu, aby nezmrzla,
  • Na saních jsou batohy upevněny pomocí gumycuků. Za ty se za pěkného počasí můžou založit rukavice, bunda, mapa nebo cokoliv co není zrovna potřeba, ale může se při změně počasí hodit.
  • Saně je lepší uvázat na provaz, který končí krátkou gumou. Ušetříte se tak trhání, když se saně v průběhu chůze zastavují a rozjíždí. Chůze bude plynulejší a příjemnější.
  • Pokud to jde, berte vodu z řek, abyste nemuseli rozmrazovat sníh (kvůli úspoře plynu a hlavně zdravější vodě).
  • Skelety jsou fajn, nepromoknou, drží nohu a vnitřní botička se dá používat pro rychlé výsadky ze stanu (záchod).

Vybavení na cestách

DSC01261 Opět jsem testoval jedny hodinky z našeho eshopu. Tentokrát to byla značka Victorinox a jak hodinky dopadly si můžete přečíst v samostatné recenzi. Za skvělé vybavení opět děkuji bratranci Tomášovi Petrečkovi, který mi poradil podle svých zkušeností. Takže doporučuji jeho eshop Zebrasport.cz, kde sám vybavení nakupuji.

Fotogalerie

, , , , ,
Celý článek

Laponsko 2014 – trek krajinou sobů

Publikováno 29. 9. 2014 v kategorii Cestování | Přečteno: 2,303x
2 komentářů »

laponsko2014-_obalka Po roce jsem absolvoval další nezapomenutelný zážitek s nezničitelným náčelníkem a skvělou skupinou. A to i přes to, že jsem při první zkušenosti na Islandu tvrdil, že už nikdy víc :)
Island ale znamenal v mém životě velkou změnu a já jsem za to strašně rád! Celý následující rok jsem s mou skupinou NVDP (alias nepravidelné výlety do přírody) brázdil české hory a užíval si krás naší přírody. Přirostlo mi to k srdci. Proto jsem věděl, že i Laponsko bude povedené. A opravdu bylo..

Pozn.: Pokud se ti nechce číst celý článek, dole najdeš krátké shrnutí.

Mapa treku

Přípravy na cestu

Protože z časové tísně tentokrát nebyla předodjezdová informační schůzka, tak se dotazy vyřizovaly emailem. Skrze ten jsem se například dozvěděl, že pro výstup na nejvyšší horu Švédska nebudu potřebovat žádné speciální vybavení (sněžnice), ale pokud chci, tak si ho mám vzít. Tento dotaz měl za následek, že po celou dobu výpravy náčelník ostatní ujišťoval: “Když bude nejhůř, tak vám Štencek půjčí mačky, lana, cepíny a sněžnice. Protože on si je určitě vzal”. Jeho humor je mi blízký, ale někteří mu bohužel věřili a tak jsem byl kolikrát na sněžnice dotazován.

Ale to předbíhám. Samotné “rekreaci” předcházelo nakupování, protože stará krosna by už další Island nepřežila. Stejně tak hůlky bylo třeba upgradovat a návleky se prý taky budou hodit. Čeho jsem byl pro tentokrát ušetřen byl nákup velké části jídla. Ve skupině “A”, které jsem byl poprvé a prý i naposledy členem, totiž vaří náčelník. A nutno podotknout, že opravdu skvěle. Ale jelikož se i sám umí pochválit, tak to není třeba z naší strany rozmazávat. Na mě tak zbylo co se týče jídla pouze obstarání snídaní, obědů a sladké tečky za večeří (tzv. deserté). Vše jsem vyřešil poslední den před odjezdem návštěvou Lidlu. Plně vybaven jsem si došel pro požehnání od mého parťáka z Islandu (díky Verun) a druhý den už si to rázoval na letiště. I když rázoval není úplně správné slovo, protože s mým pochroumaným palcem chůze připomínala spíš návrat vojáka z boje.

Miluju létání, ale..

Na letišti se skupina mezi sebou seznámila a když dorazil i náš vůdce (zvaný jednooký Žižka z Malešic, tuto přezdívku si vysloužil bohužel jeho momentální zdravotní indispozicí), tak jsme mohli letět. První let do Osla proběhl bez problémů, ale za to druhý let už byl pro pasažéra amatéra záživnější. Norsko nás totiž přivítalo větrem a mraky, což letadlo dokazovalo poskakováním a zvlášť na ocase (kde jsme seděli) to bylo znát. Zatímco já jsem drtil opěrky, tak dívčí sestava z toho měla horskou dráhu a užívala si to.

Romantika ve vagónu

laponsko2014-IMG_7864Protože náš let nebyl přímo do Narviku, ale na letiště v Evenes, tak jsme museli nasednout na autobus a do Narviku dojet. Tady jsme se jali hledat nocleh. První varianta bylo vlakové nádraží, ale hala byla zamčená a Čech, který spal na jedné z venkovních laviček nás ujistil, že tady nic v okolí není jenom předražený kemp. Náčelník ale vše vyřešil romanticky vyhlížejícím, opuštěným, starým, špinavým.. vlakovým vagónem. Výlet začíná stylově a první zážitek je na světě :) Škoda jen, že podlaha vlaku byla pokrytá centimetrovou vrstvou cementu nebo čeho a do vlaku začalo v průběhu noci pršet vybitými okny. Jinak bylo všechno v pořádku.
Druhý den čistíme, balíme a hlavně se ve vlakové hale dozvídáme od jednoho z místních, že vlak dneska nikam nepojede. Budíme náčelníka a měníme plán. Pojedeme do Abiska a místo vlaku nás tam odveze autobus. V Abisko centru nakupujeme poslední důležité zásoby a vybavení (čelovka se opravdu bude hodit, protože v noci je tady tma!).

Kungsleden nás vítá

laponsko2014-IMG_7872Konečně.. konečně vyrážíme a dřevěnou bránou nás vítá královská stezka – Kungsleden. Cítím v nohách mírné chvění, tak dlouho jsem se těšil. Prvních několik hodin doslova hltám místní krajinu a samotnou stezku, která je vedena po dřevěných kůlech osazených v páru vedle sebe. Tady se mi bude líbit! Po 4 hodinách dorážíme na místo prvního bivaku – u jezera Abiskojaure. Je tady malá chatička a několik historických obydlí Sámů – tzv. Koty (neplést s Láví). Rozděláváme oheň a posloucháme první briefing náčelníka. Kdyby se určoval DD (čestný titul Debil dne), tak by to asi vyhrál Ondra, který zapomněl ve vagónu kolíky ke stanu. Čirou náhodou má Láďa u svého stanu kolíky do sněhu a tak je skupina “D” zachráněna. Večeříme a za zvuku otáčení stránek knih pomalu usínám. Pozn.: Naše první večeře měla 3 přílohy!

laponsko2014-IMG_7895

Třetí den (druhý den chůze) už jdeme naplno. Nést 30 kg na zádech po dobu 6-8 hodin dává zabrat, ale tělo si rychle zvyká. Za tenhle den máme zážitků opravdu hodně. Vidíme první soby, vesničku Sámů a hlavně poprvé brodíme řeku. První brody se tímto stávají legendárními. Že i tento brod (na Islandu je náš první brod nezapomenutelný) stál za to, dokazuje natočené video a fotky. Zkušená Blanka chvíli hraje uraženou, ale při vzpomínce na Island ji tohle nemůže rozhodit. Spíme kousek za brodem a u ohně rekapitulujeme a probíráme další trasu.

Vistasvaggi a los

Následující den je opět, co se týče délky treku, výživný a tak se mi k palci na noze přidává ještě koleno na stejné noze (je to nejspíš tím, že chci palci ulevit a chodím jak krypl). Tohle nevypadá dobře :/ Bolesti mi ale vynahrazuje celá řada nových zážitků. Procházíme vesničkou Sámů a je to úchvatná podívaná. Opouštíme stezku Kungsleden a postupně se přes sedlo dostáváme do nádherného údolí Vistasvaggi, v kterém nás vítá los, kterého vidíme už z dáli. Tohle majestátné zvíře si nás změří pohledem a poklidně odejde do houští, kde splývá se stromy. Když se k němu blíží fotografové z naší skupiny, tak jim dokazuje, že nestrpí narušování osobní zóny a ti jeho náznak respektují a mízí mu z dohledu. Rozhodujeme se, že ač máme mírný skluz, tak bivak bude tady. Během přípravy večeře stihne několik dam a pánů koupání v ledovcové vodě. Nevím jak u dam, ale já byl ve vodě asi 10 vteřin, takže si dokážete představit, jak důkladná očista to asi byla :) Po večeři u ohně rekapitulujeme den a prohlížíme si čistou oblohu. Polární záře nás ale zatím nepotěšila svou přítomností.
Nálada ve skupině je dobrá.

Lovci a cvičný útok na horu

Do pátého dne se budíme za mírného deště. Do této doby jsme měli opravdu hezké počasí, takže si není na co stěžovat. Balíme a vyrážíme směr chata Vistasstugan. Po cestě potkáváme skupinku mladých lidí a také jednoho soba. V chatě doplňuje Petr zásoby a následně pokračujeme přes řeku a opouštíme značenou trasu. Údolí, kterým kráčíme, se jmenuje Stuor Räitavagge a my v něm potkáváme 4 lovce. Výstřely byly slyšet už z dáli, ale nějak netušíme, na co tady střílí (sobi to nebyli, ale spíše ptáci). Až zpětně se dozvídám, že lov ptáků je turistická atrakce, na kterou se do Laponska také jezdí. My ale pokračujeme a míjíme větší stádo sobů, nádherné potoky, vodopády a jezera. Cesta se skládá z kamenů a my se převtělujeme do kamzíků. Nohy dostávají zabrat, ale skáčeme s písničkou na rtech. Trudomyslnost u nás nemá šanci. Bivak rozkládáme těsně před chatou Sälkastugorna. S Martinem jdeme ještě před večeří pokořit blízkou horu (má 1906m a my jsme stanujeme zhruba v 900m). Nastoupáme asi do třetiny, děláme fotky a kocháme se zapadajícím sluncem. Naše stany jsou od nás vidět jako malé tečky. Už cítíme ve vzduchu, že náčelník nás láskyplně vyhlíží ze stanu a má pro nás připravenu zaslouženou odměnu. Po večeři briefing a plánování útoku na nejvyšší vrchol Švédska.
Denní spotřeba brufenů: 2. Nálada ve skupině je dobrá.

Útok na Kebnekaise

laponsko2014-IMG_8064Plán je jasný: sbalit se a dojít na rozcestí Kungsleden a Čuhčavággi. Tam nechat postavený stan skupiny “A” a v něm nepotřebné věci a krosny. Vše potřebné sbalit a vyrazit na zteč.
Cestou na rozcestí míjíme už zmiňovanou chatu Sälkastugorna a zjišťujeme, že je tady i sauna (vědět to včera, tak sem snad i dojdeme). Martin si na místních toaletách ulehčuje od 5 denní zátěže a ostatní si zase ulehčují vyhozením odpadků. Na rozcestí s Čuhčavággi stavíme stan podle plánu a vše potřebné přebalujeme do náčelníkovy krosny (ta má teď tak 35 kg). S nošením se střídáme. Některé skupiny zvolili jinou strategii a berou si své krosny poloprázdné. Docházíme k chatě Kuoperjakka. To je záchytný bod pro ty, kteří by náročný výstup na Kebnekaise nezvládli. Tady se případně sejdeme druhý den po útoku. Cestou potkáváme 2 Čechy, kteří chtějí taky na Kebnekaise. U řeky Singijohka odbočujeme ze stezky a jdeme proti proudu. Stoupáme z úrovně 700mnm výš a výš. Obcházíme horu (Kuopertjakka) z levé strany a stále stoupáme. Cesta se zdá nekonečná a z kamenů už nám jde hlava kolem. Kolena, kotníky, .. radši nemyslet. Do toho všeho ještě stoupáme do mlhy a větru. V tom se najednou mlha ztrácí a my se dostáváme nad ní. Koukáme na tu krásu.. je to jako peřina, z které koukají vrcholky hor. Stoupáme dál a zkrápí nás mírný déšť. Batohy těžknou, výškové metry rostou pomalu. Potkáváme také první sníh, ale mačky a cepíny ještě nejsou potřeba. Po nekonečné cestě vzhůru (dnes jdeme už 8 možná 9 hodin) vidíme chatu! Není to fata morgána, ale nouzová chata pod vrcholem – Toppstugan. Bijeme se v prsa, protože nikdo dneska za severním polárním kruhem nebude spát výš. “Važte si toho” říká náčelník. Vybalujeme, vaříme a sušíme. Po večeři dává náčelník k dobru vtipné historky, které mají u světla svíček své kouzlo. Pak už zalézáme do spacáku a jdeme spát. Byl to dlouhý den a hned zítra nás čeká útok na samotný vrchol Kebnekaise.

Štenckův výstup

Ráno se budíme dřív, abychom už v 8 hodin mohli vyrazit na vrchol. Je krásné ráno a sluníčko nám svítí na cestu nahoru. Kameny střídá sníh a po chvíli i ten se mění v ledovou krustu. Pořád to ale jde bez sněžnic, takže měl náčelník opět pravdu. Poslední stoupání je hodně příkré. Jsme na vrcholu (Sydteppen)! Gratulace všem účastníkům k úspěšnému útoku na nejvyšší horu Švédska! Rychlou vrcholovou fotku, pak pohled na hřebenovku úzkou 2 stopy (vede na druhý vrchol Nordtoppen) a jdeme dolů.

laponsko2014-IMG_8078 2

Na chatě Toppstugan balíme věci, referujeme právě dorazivším horalům, že nahoru se dostanou i bez sněžnic a pak už jdeme dolů.. dolů.. Kolena trpí a cesta utíká pomalu. Není to možné, ale docházíme k chatě Kuoperjakka. Po malé pauze jdeme dál. Cesta ke stanu se zdá být ještě delší. Ale protože jsme plni elánu z pokoření hory, tak navrhujeme, že stan  sbalíme a popojdeme ještě dál po naší cestě Čuhčavaggi. Po půl hodině s plnou krosnou začínám rozhodnutí litovat, ale naštěstí to netrvá dlouho a máme bivak.

laponsko2014-IMG_8101Náčelník vybírá místo a já se křižuju, protože vchod nám dal přímo k útesu. Po otázce, jestli nemůžeme stan o metr posunout, že by mi mohla spadnout krosna ze stanu dolů, se na mě nevěřícně dívá a řve: “Proč by ti padala krosna?!”. Chápu, mlčim a krosnu automaticky připínám přezkami k podsádce stanu. Nespadla..

Únava, počasí a špatné značení

Blížíme se do Norska a to nás opět vítá špatným počasím. Je pod mrakem, mlha a fouká silný vítr. Do toho je cítit velká únava z dvou náročných dní. Snad každého už něco bolí a vyprávíme si o tom, co si kam mažeme a co už ani nemažeme. Cesta utíká pomalu, ale zpříjemňují nám ji sobi a borůvčí. Ze stezky Nordkalottleden odbočujeme doprava u hory Karpel. Značení se horší.. zlatí Švédi. Dojde to tak daleko, že se značení na stezce rozchází s tím v mapě. Bivak stavíme u jezera Guovdelisjávri a náčelníkem jsme spolu s Martinem vysláni na průzkum další cesty. Nejdřív nacházíme 2 krásné soby a až po chvíli hraniční patník mezi Švédskem a Norskem. V mapě se tak rychle zorientujeme a zjišťujeme, že jdeme dobře. Na večeři je skvělá polévka.

Mokré Norsko ty trosko

Je tu devátý den a počasí se nemění. Prší, fouká vítr.. náčelník uvažuje o odložení odchodu o hodinu. Nevypadá to ale, že by se mělo počasí změnit. Odcházíme tak na 9. hodinu jako vždycky. Za lehkého deště vyrážíme vstříc dalším dobrodružtvím. Velmi rychle jsme ale všichni mokří. Tempo se ale nesnižuje a zastávky se nedělají (v dešti se špatně obědvá). V kuse jdeme už 3 a půl hodiny a na obzoru naštěstí vidíme chatku. Vlaje u ní norská vlajka. Dáváme si v ní oběd a někteří se převlékají do suchého. Z chaty se nám moc nechce, ale je třeba jít dál. Celý den jdeme nahoru a dolů.. po kamenech. Tohle je asi nejhorší den. Koleno a palec šíleně bolí.. mám v sobě 3. brufen, ale už mi nezabírá. Každý krok znamená šílenou píchavou bolest.. cítím se jako invalidní troska. Nálada je ale pořád dobrá.. možná že aspoň takhle na mě ty brufeny působí, protože se pořád směju. Na chvíli přestává pršet a jenom fouká. Rychle nám schne oblečení. Paráda! Ale netrvá to dlouho a začíná zase déšť. Tentokrát prudší..a dokonce kroupy. Sestupujeme právě po obrovských kamenech a nepříjemně to klouže. Do toho všeho se mi chce ještě.. Touhle zastávkou ztrácím skupinu z dohledu a v tomhle počasí to není úplně to nejlepší. Někde za mnou by ještě měly být holky. Jdu a snažím se v dáli rozpoznat někoho ze skupiny. Po delší době zahlédnu Ondrovu razivou zelenou bundu. Přeskakuju přes řeku po kamenech, kde mě poryv větru málem vykoupe..o nic by ale nešlo, protože jsem stejně durch mokrý. Docházím Ondru, který na mě čeká. Ukazuje mi svůj vykloubený prst. Hezky mu to nateklo. Čekáme ve větru a dešti na holky. Skupina před námi je vidět pod kopcem jak směřuje k chatám. Konečně jsou holky u nás a my s nima jdeme k poslednímu přechodu řeky. Láďa nám jde naproti a bere Anetě krosnu. Přeskakujeme řeku za pobrukování Indiana Jonese a silou jsme přitahováni k chatám. Z jedné se už kouří.. nádhera! V 11 lidech se natlačíme do chaty pro 4. Není tam k hnutí, ale je tam teplo a sucho. Ostatní chaty jsou zamčené. Martin  jednu z nich ale otevírá pomocí mého Wenger nože a díky tomu se část skupiny může vyspat v druhé chatě. Snad se počasí umoudří..

Civilizace, ale jen na krátko

laponsko2014-IMG_8186Počasí z rána docela přeje, ale jako by čekalo na náš odchod a rychle se kazí. Terén už je lepší. Kameny vystřídala stezka po trávě. Jen co si to pochválíme, tak stezku vystřídá prodírání se houštinami. Během dne skoro každý někam sklouzne, spadne, skutálí.. mi se to taky nevyhne a vypadám jak po zápase v blátě. Obědváme za deště a v rychlosti. Náčelník uvážlivě u mostu mění trať a jdeme kratší cestou. Značení několikrát ztrácíme a zase nalézáme. A konečně..potkáváme první znaky civilizace – elektrické vedení. Pod ním docházíme až k přehradě a do civilizace. Jdeme 5 km po cestě a pak směr chata Losistua. Spíme pod ní v přístřešku NOT (norského klubu turistů). Ještě před usnutím rozprávíme u ohně a chválíme si skvělý kolektiv. Pak už jenom ze spacáků vyhlížíme polární záři. Ve 23:00 nás Martin budí, protože polární záře opravdu přišla. Je to nádhera! Pruhy slabě zelené barvy se táhnou přes oblohu.

Skamdalen a vítr, co nám ničí stan

Probouzíme se do pořádné klemry. Náčelník tak posouvá odchod o hodinu, abychom se na sluníčku prohřáli. Je krásně a my doufáme, že to vydrží. Holky zjišťují, že u nich byl večer na návštěvě lumík a prokousal se k vločkám :) Jednoho bojovného lumíka potkáváme i cestou. Mimochodem lumíci nepodnikají cesty za sebevraždou, jak jsme se domnívali. Viz článek zde. Ještě před odchodem nás dojdou pozdravit Norové, kteří spali nahoře v chatě Losistua. Dávají nám tipy na krásné výhledy a počasí. Vystoupali jsme na kopec a kocháme se pohledem na jezero. Všude kolem roste plno borůvek, takže se krmíme i za chůze. Během dnešního treku Martin nachází obří sobí parohy a Ondra se stihne vykoupat při přecházení řeky. Obojí má něco do sebe :)
Míříme údolím Nihkevággi a kolem řeky jdeme níž a níž do údolí Skamdalen. Začíná hodně foukat vítr. Po jednom z přeskakování řeky stavíme stan. Akorát včas. Začíná pršet a hodně foukat. Vítr lomcuje s našimi stany. Ve 22:00 se nám láme první tyč. Za půl hodiny po opravě se láme druhá. Ve větru všechno spravujeme a lepíme. Stan má sice poničenou konstrukci, ale aspoň nějak drží.

Civilizace napořád

Vstáváme do větru a ohlížíme škody na stanu. Vypadá to dobře. Balíme a jdeme .. převážně dolů kolem řeky, kterou přelézáme a hodně prudce dolů až k jezeru Skamdalsvatnet. Vidíme další znaky civilizace. Kolem jezera jsou nádherné chatky, loďky a mosty. Tohle místo má své kouzlo!

laponsko2014-IMG_8237

Docházíme až k silnici, kde potkáváme první auta. Naproti nám jede taky psí spřežení a táhne za sebou čtyřkolku. Po silnici už jdeme jenom v sandálech a je to úleva. Docházíme do prvního města Beisfjord a vidíme moře! Do Narviku je to asi ještě 13 km. Zastavujeme se asi 3 km před ním a táboříme přímo u moře “na mou žádost”. Večer hodnotíme celý trek a plánujeme zítřejší útok na Remu 1000 :)

Nákup v Rema 1000 a odlet

Příchod do Narviku byl náročný, ale jsme tady. Nakupujeme jídlo v marketu podobnému Lidlu a na jeho parkovišti i poobědváme. Pak už bereme autobus a slovenský řidič nás odváží na letiště. V letadle zažíváme malé faux pas, kdy si od nás lidi odsedají a dokonce nás steward ostříkne voňavkou. Holt po 14 dnech moc nevoníme.

Ve zkratce

Za 13 dní putování jsme ušli cca 240 km (Švédskem a Norskem), nastoupali tisíce metrů nahoru a dolů, nesli na zádech 32 kg, viděli nádherná zvířata (soby, losy a lumíky), zdolali nejvyšší vrchol Švédska a jeden z největších vrcholů za polárním kruhem – horu Kebnekaise, viděli polární záři, vylili si do stanu 4 čaje a hlavně.. hlavně jsme si to všechno užili ve skvělém kolektivu plném dobré nálady :) Já osobně jsem opět na cestě zanechal 4 kg váhy, takže pozvání na dobré jídlo neodmítnu. Treková NVDP skupina se může těšit na nové zkušenosti a praktiky.

Díky všem za pomoc a podporu! A hlavně Láďovi a jeho Euthanasii za organizaci!

Citace z treku

  • “Není důležité býti na vrcholu první, ale dobře se tam najíst.” _Ladislav Tajovský (při večeři na nouzové chatě Toppstugan těsně pod vrcholem)
  • “Slečno XY, já kdybych nebyl tak starej a Vy kdybyste nebyla tak stará.” _Ladislav Tajovský
  • “Martinééééé.. co tam děláte!??” _Ladislav Tajovský
, , , , , ,
Celý článek