Co mi dala knížka o Alibaba.com

Knížka Alibaba.com – Příběh největšího on-line tržiště světa vypráví o cestě bývalého učitele angličtiny jménem Jack Ma, který se stane čínským miliardářem díky své společnosti Alibaba.com. Autorem je Porter Erisman – bývalý viceprezident společnosti.

Knížku jsem přečetl poměrně rychle a rozhodně bych ji nezařadil mezi povinnou četbu. Nic převratného se nedozvíte, inspirací taky neoplývá, ale jde spíše motivační příběh, který se dobře čte.

Něco málo mi ale přeci jen knížka Alibaba.com dala:

  • Sněte! “Když si to nepředstavíte, nikdy se to nestane.” – Jack Ma
  • Snažte se produkt / službu stavět pro zákazníky a to s ohledem na konkrétní zemi a zvyklosti (viz eBay a jeho neúspěch v Číně).
  • Komunikujte se zákazníkem jeho oblíbeným kanálem. Například v Číně skvěle funguje chat Wang Wang, v ČR by to mohl být v budoucnu Whatsapp nebo Facebook messenger.
  • Nebojte se konkurence a nepřeceňujte ji.
  • Budujte společnost na X let dopředu (Jack Ma plánuje 102 let). Vytyčení dlouhodobého cíle mění způsob uvažování u každého.
  • Úspěšnou vizi můžete napsat i po několika letech podnikání.
  • Nekopírujte konkurenci. Inspirujte se, ale spíše se soustřeďte na vlastní zákazníky. Když někoho kopírujete, budete vždycky jenom druzí.
  • Přijde-li krize, snažte se v ní najít příležitost a eliminovat nebezpečí.
  • Chyby jsou vedlejším produktem úspěchu. Poučte se z nich a hoďte je za hlavu.
  • Více táhne smysluplný a ambiciózní cíl, než pouhé uspokojení šéfa.
  • Buďte zdravě paranoidní – alias citát Andy Grova: “Přežijí jen paranoici.” V kterékoliv chvíli může přijít nový nápad, který způsobí obrovský posun v celém odvětví a vaše technologie je ihned zastaralá.
Jack ma - zakladatel Alibaba.com

Jack ma – zakladatel Alibaba.com

Knížku můžete koupit například na Bux.cz, ale i jinde. Pokud byste chtěli, můžu zapůjčit můj kus.

Kdo nosí padělky, ten víc podvádí

jak-draha-je-nepoctivost-dan-arielyDruhá kniha od Dana Arielyho, kterou jsem četl (o první jsem psal zde: Jak drahé je zdarma), je o nepoctivosti, lžích a alibismu. Dlouho jsem se do ní neměl. Název mě moc nelákal a pak taky ta barva (růžová), že? Když jsem ji ale otevřel, tak mě chytla stejně jako ta první. Moje poznámky sepisuji spíše pro svou potřebu, ale třeba vás budou motivovat k přečtení.

Morálka

  • Lidé kradou a lžou mnohem více, když nevidí přímé peníze (papíry do tiskárny, Coca Cola ze společné lednice a podobně).
    • Příklad: U testu lhali 2x více, když byly odměnou žetony (směnné později za peníze) než přímo peníze.
    • Hypotéza do budoucna: Čím méně bude reálné měny, tím více se bude krást (morálka selhává).
  • Když se morálka lidem připomene, kradou pak méně.
    • Před testem si měli přečíst 10 přikázání a lhali méně.
    • Další možnosti: cedulka o morálce, podepsání formuláře o etickém kodexu, atd.
    • Z výzkumu bylo zřejmé, že lidé podvádí méně (o 15 %), když podepíší etický kodex PŘED vyplňování formuláře (etika se jim připomene předem) než když vyplní formulář (například daňové přiznání) a až následně podepíší etický kodex a správnost údajů.

Ovlivňování, uplácení a lobbing

lobbing

  • Velmi častý jev. Uplácení voličů, hodnotících, úředníků. Stačí přitom jenom laskavosti a drobnosti. Člověk se cítí “zavázán” a za darovaný párek a pivo platí volebním lístkem.
  • Příklad: Galerie platily za průzkum uměleckých děl – čím víc peněz darovali, tím pozitivnější byly reakce na konkrétní díla. Přitom lidi tvrdili, že je to neovlivnilo. (str. 63)
  • Lobisté lobují u různých skupin – lékaři, studenti, politici, vědci (aby psali studie, které jsou ovlivněné, aniž by si to uvědomovali).
  • Styl ovlivňování, kdy člověk sám uvěří informacím a šíří je dál:
    • cítí se povinován,
    • obhájí si to – “ostatní to dělají taky”,
    • zavísí na tom finanční příjem (můj nebo kolegů).
  • Příklad takového selhání byl na Wall street – hypoteční krize (bankéři + vláda).
  • Je vůbec možné být objektivní, když vám za posudek platí jedna ze stran? Velmi těžko.
  • Přebíráme názory za své nebo alespoň nebereme tak vážně názory protistrany.

Únava a poctivost

  • S únavou klesá poctivost + kolabuje naše vůle.
  • Večerní přejídání – celý den se držíme, ale večer s únavou podlehneme.
    • Stejně tak působí stres, kdy si objednáme snadněji pizzu místo salátu (vnitřně si obhájíme malý přestupek proti své vůli, protože už tak trpíme dost = stresem, prací).
  • Příklad: Soudci jsou po ránu ochotni “poctivěji” posuzovat případy. V odpoledních hodinách už rozhodují “rutinně” podle zažitých zkušeností a aktivní přístup klesá.

“Ach jo” efekt

  • “Ach jo” efekt > držím dietu, poruším ji něčím a následuje: “Acho jo, tak teď už si dám i tamto a tamto.” Zklameme sami sebe, změníme se v podvodníky.
  • Stejně to funguje, když uděláme přestupek proti morálce. Máme tendenci udělat další a zásadnější.

Kdo nosí padělky, ten víc podvádí

  • Drahé značky zvyšují sebevědomí.
  • Padělky negují vyjímečnost značek (nosí je pak každý) – tím upadá efekt.
  • Zvyšuje se pravděpodobnost že i Vy máte plagiát (ač to nemusí být pravda). Namísto obdivu přichází pohrdání, že nosíte “fake”.
  • Oslabuje se tím signál “Prada”.
    • Tohle je vlastně hlavní problém, který značky řeší. Snižování vážnosti jejich značky.
  • Sebeidentifikace – koupíme si padělek > máme o sobě vnitřně horší mínění > tendence více podvádět.
  • Padělek nás ovlivňuje více negativně (podvádíme) než originál pozitivně (vliv tam však je).
  • Lidé s padělky jsou i podezřívavější ke svému okolí – vidí je v černém světle > “Podle sebe soudím tebe”.
  • Čím víc si poklesek připomínáme > padělky, titul ze školy, který nemáme, atd – tím větší máme tendence k dalším podvodům.
  • Příkladů takového jednání je více:
    • stahování filmů, knížek, padělky, návštěva kina (více filmů na jeden lístek), atd.

fake-watches-padelky-hodinek

Vlivy při podvádění

  • Když si lidé uvědomují, že je jejich podvádění evidentní, podvádějí méně nebo si alepoň nenalhávají svou čestnost.
    • Musí udělat vědomou akci k podvodu.
    • Výsledky na poslední straně testu vs. test v PC a zobrazení výsledků při najetí na lištu.
  • Podvádíme více, když to má vliv na naše spolupracovníky (tým, šéfa, kolegy).
    • Altruismus – svým lhaním pomůžeme celku. Podvádíme více, než bychom to dělali jen pro sebe.
    • Příklad: Úloha matic pro 2 lidi – nadsadili si mnohem víc.
  • Pokud z našeho podvádění měl prospěch JENOM ten druhý – podvádělo se ještě více. Lépe si obhájíme podvádení – děláme to přeci pro něj a ne pro sebe – styl ala Robin Hood. Lidi pracující pro politické strany nebo neziskovky mohou mít silnější sklon pro podvádění – “dělají to pro dobrou věc”.
  • Ten, komu na spolupracovnících nejvíc záleží, víc podvádí. :-/

podvadeni

  • Dohled (i náhodný) sníží podvod na minimum.
    • POZOR: Dohled se seznámením opět nepoctivost vystřelí nahoru.
    • Příklad řešení: Vaši práci budou kontrolovat v jiné kanceláři (kolegové bez vazeb).
  • Někdy stačí jenom náznak, že je dotyčný pozorován / sledován a chová se poctivěji.
    • Například obrázek očí na lince (nekradlo se).
  • Nepoctivost si omluvíme, když přizveme další.
    • Příklad: Představte si automat, který chybně dává zboží zadarmo. Když o něm řekneme dalším lidem, kteří toho taky využijí, tak jsme “ospravedlnění “. Takhle se okolí “nakazí”. Sociální norma se upraví a lidem přijde takové chování “normální”.
  • Vliv jedince ve skupině. Pokud je ve skupině švindlíř a skupina o něm ví, tak má celá skupina tendenci více podvádět (když přeci někdo podvádí ještě, tak já mohu taky).

Do života

  • Doktoři, účetní, bankéři a další. Čím déle nás odborník zná (lékař, účetní, atd), tím si myslíme, že dlouhodobý vztah bude nahrávat na naší stranu > blaho klientů. NENÍ TO TAK! Sílí tendence vlastních zájmů lékaře (či jiného odborníka). Znamená to tedy měnit lékaře a účetní častěji?
  • Kreativní lidé (herci, grafici, umělci) podvádějí více. Mají vyšší představivost, ohebnější myšlení a podvádění si “omluví”. Jsou také častěji nevěrní.
  • Národy podvádějí stejně. Ač by si každý myslel, že některé národy na tom budou lépe či hůře, tak všichni podvádíme stejně. Testovali například státy jako: Kanada, Skandinávské země, Itálie, Turecko a USA.
  • Autority by měly jít příkladem. Protože určují standard a můžou “nakazit” obyčejný lid. Měly by být vzorem. Měřit jim přísnějším metrem? Ve skutečnosti je to přesně naopak. Známá osobnost má výhody a nemusí vždy dodržovat pravidla. Společnost pak získává pocit, že je to normální a může to dělat také.
  • Žádný poklesek bychom neměli brát jako malichernost, protože i ty nejmenší nás vedou k dalším.
  • Doporučuji Teorii rozbitého okna – Philip G. Zimbardo

Chci napsat knihu

chci-napsat-knihu Kdysi dávno jsem v jedné z motivačních knížek četl, že je dobré si sepsat své osobní cíle. Všechno, co bych chtěl za život zkusit, umět, udělat, kam se podívat, atd. Dlouho jsem se do toho dokopával, ale nakonec můj seznam vznikl. Krásné na něm je, že nikdy není finální a když jej čtu, tak škrtám už absolvované cíle, přepisuju stávající a doplňuju nové. Všem to moc doporučuji, protože koukat na to zpětně a odškrtávat si v tomhle seznamu věci, je prostě skvělý pocit. Víte, že si plníte svá přání, dosahujete cílů.. žijete podle sebe.

V mém seznamu mám věci jako: naučit se hrát na ukulele, udělat stojku na rukou, zvládnout salto (do vody, na zemi, se snowboardem), naučit se další jazyk, navštívit xy (výčet zemí a míst), uběhnout na boso 50km závod, postavit dům, jít na letiště a odletět prvním letadlem, přednášet před více než 1000 lidmi, .. napsat knihu.

Dlouho jsem tenhle bod bral jako cíl, který si splním jednou.. v budoucnu. Shoda okolností a motivací tomu ale chce, abych začal už teď.
A co byly ty motivace? Dlouhodobá a asi i ta prvotní je něco tady po sobě zanechat, sepsat své myšlenky, zkušenosti, svůj ostrovtip..zkrátka cokoliv, co by mohlo někoho dalšího jakkoliv zaujmout. Náčelník Ladislav Tajovský je autorem několika knih, takže následovat svůj vzor je určitě také jedna z motivací. Další stimulací jsou blogeři. Aktuálně třeba Gabka Kreheĺová s jejím článkem 31dňová výzva: Mojich 500 slov jehož součástí je i skvělé video Matta Cuttse (mimochodem také o psaní knihy). Ale to bych hodně odbíhal..

Finální inspirací byl známý opavský právník, který mi svým osobitým stylem řekl, že bych to prostě měl udělat (aniž bych mu cokoliv o tomto záměru jenom naznačil). Takže moc děkuji pane Kanioku – jdu do toho!

Možná jste si mí věrní čtenáři (ahoj mami!) všimli, že nepravidelné psaní blogu mě docela baví. Vím naprosto přesně, že psaní knihy mě takhle bavit nebude a už vůbec nebude snadné. Ale i to je ta část, která mě láká.. překonání další překážky.

Co jsem pro to už udělal:

  • nakoupil knihy o psaní (například Stephen King – O psaní),
  • prostudoval web a nabídky kurzů tvůrčího psaní,
  • začal přemýšlet nad tématy a vůbec typu knihy,
  • založil online dokument kniha, který už není prázdný,
  • napsal tenhle příspěvek jako malou motivaci a závazek,
  • suma sumárum .. vlastně nic pořádného :)

Ale až mě příště uvidíte, nezapomeňte se mě zeptat, jestli už mám téma knihy. A zároveň mi sdělte svoje tipy, triky a zkušenosti! Budu za ně moc rád, protože jak asi tušíte – o psaní nevím zhola nic.

Izrael, Palestina, Afghánistán, Pákistán.. Víte o čem je vlastně řeč?

blizky-vychod Každou chvíli nás o těchto oblastech zmítaných konfikty informují naše média. Z televize se na nás hrnou pojmy jako Tálibán, Al-Kájda, Hizballáh, Hámas, Mosad, pásmo Gazy, Likud, apod.

Znáte ale historii těchto konfiktů? Tušíte, jaké jsou vlastně vazby mezi teroristickými organizacemi a státy, které je podporují? O co se vlastně bojuje a proč se tam pořád vměšuje Rusko, Amerika nebo Čína? Víte o tom, že jednotlivé organizace často nejsou starší více než 30 let? Já z toho nevěděl snad nic.

Díky knize Tři šálky čaje (mimochodem skvělá a moc doporučuju) jsem se začal o tyto konflikty více zajímat. Mé znalosti byly velmi povrchní a vazby jsem neznal téměř žádné. Po nastudování několika materiálů jsou sice znalosti stále povrchní, ale při další reportáži z pásma Gazy nebo Afghánistánu už budu aspoň tušit kteří jsou kteří a o co kterým jde.

Věděli jste:

  • že v Afghánistánu proti sobě bojují americké zbraně na obou stranách konfliktu?
    • Zdroj najdete zde.
  • že teroristické organizace často nejsou starší více než 30 let?
    • Přesvědčte se zde, zde a například zde.
  • že Usáma bin Ládin byl nejen vůdcem, ale hlavně největším sponzorem Al-Kájdy?
  • proč je tak těžké odhalit členy Al-Kájdy nebo se do ní infiltrovat?
  • jak vznikl Izrael a co bylo příčinou?
  • jak s konflikty v Izraeli a Palestině souvisí Sýrie, Irán a Libanon?
    • Dozvíte se zde.

Níže už přikládám jen syrové odkazy, kde si můžete problematiku sami nastudovat a nechat se vést sítí odkazů podle vašeho zájmu.

Izrael a Palestina

Afghánistán, Pákistán

Obecnější pojmy

Zajímáte se o situaci na Blízkém východě? Napište mi do komentářů, rád se dozvím více. Protože čím víc odpovědí jsem na své otázky dostal, tím víc mě jich napadalo. A WikiPedie už v tomhle přestává stačit :)

Zrušme KSČM, osvoboďme ČT – Ladislav Smoljak

Knížka Mým divákům

Knížka Mým divákům

Sepsal jsem zde výtažky z knížky Mým divákům – rozhovor s Ladislavem Smoljakem (autor Blanka Čechová), které mě natolik zaujaly, že jsem se rozhodl o ně podělit.

Mimo zmiňované politické téma se rozhovory s Ladislavem Smoljakem dostanou k Divadle Járy Cimrmana a jednotlivým hrám, filmové tvorbě, cestě k divadlu a herectví, přátelství, náboženství, historii, vývoji člověka atd. Samotná knížka je úžasná a po jejím přečtení se Ladislav Smoljak nadobro zařadil mezi mé vzory. K dobru celé věci ještě přispívá fakt, že Ladislav Smoljak je biřmován jako Jiří.

Koupi knížky proto maximálně doporučuji.

Zrušme KSČM

Od 90. let brojíš prostřednictvím médií, diskusních fór a petičních akcí pro KSČM. Jak svoje dosavadní úsilí o zákaz komunistické strany hodnotíš?

Myslím, že je to úsilí trochu sisyfovské. Balvan, který valím do kopce, a on neustále padá dolů.

Alespoň není pochyb o tom, že takové snažení má smysl.

Přinejmenším proto, že se o to lidi začnou zajímat a přestane jim možná připadat normální, že máme KSČM v parlamentu – že jsou tady, kruci, pořád s námi a málem vládnou!

Mám za to, že v politice, v politických dějinách, přeci jen hrají určující roli postoje, které mají morální hodnotu. A považuji za morální pokleslost dovolit – a zvyknout si! – aby strana, která se hlásí ke své zločinné minulosti, byla součástí našeho systému, parlamentní demokracie. Já to cítím jako těžkou újmu. Je to přeci věc cti. Jestli tohle slovo ještě něco znamená, tak to není jen problémem politiků, ale i obyčejných lidí – všech, kteří ztratí čest, pokud tolerují zlořády.

Ty ovšem nebrojíš pouze proti KSČM jako takové, ale hlavně jsi pro to, aby se přejmenovala.

Za současného stavu, kdy už holt tuto stranu v parlamentu máme, považuji za klíčové, aby se alespoň přejmenovala. Vypadá to jako marginálie – tak co, no, bože – název, jenom název. Ale to není pravda. Jsou věci, jejichž dopad se nedá přímo zhodnotit na politických vahách. Občas mě napadá, co si musí myslet lidi, kteří za komunismu trpěli, kteří třeba náhodou vyvázli z šibenice a dostali doživotní tresty, lidi, co ještě žijí, pozůstalí obětí komunistického režimu – co si musí myslet, když tato strana, a navíc s tímto názvem, existuje? Neváhám říct, že je to plivanec do tváře těmto lidem. Existence strany, která se smí nazývat komunistickou, je velká skvrna na tváři naší demokracie. Je to, jako kdyby Německo povolilo nacistickou stranu – co by svět dělal? A komunismus je přeci naprosto srovnatelný, jsou to dvě substance, které mají stejnou váhu. Strany navazující na historii zločinu.

Vzpomínám si na pravidelné komunistické demonstrace pod okny mého někdejšího bytu ve Francii – mládež pochodující s vlajkami a transparenty o beztřídní společnosti a s Che Guevarou na tričku.

To mě děsí. Potvrzuje to nepoučitelnost lidí, opakovatelnost historie. Když se v Českém nebi (hra Divadla Járy Cimrmana) začne Komenský rozplývat nad představou družby s Ruskem a “velké slovanské náruče”, Karel Havlíček Borovský ho zpraží otázkou: “Byl jsi někdy v Rusku? – Já jo.” Lidi, co nemají vlastní zkušenost, prostě ignorují zkušenost zprostředkovanou. S komunismem přeci není třeba dál experimentovat – znemožnil se dostatečně, sám sebe odsoudil všemi předchozími experimenty, hrůznou bilancí, kterou zanechal…

Jaký je tvůj názor na zrušení komunistické strany jako takové? Poláci, například, komunistickou stranu hned po nástupu demokracie zakázali. Tamní komunisti se nejdřív vzbouřili, ale pak utichli. Neměli jsme postupovat stejně?

Myslím, že jsme zcela nepochybně měli postupovat tímto způsobem. Dokonce tu hned po revoluci byly takové pokusy – tuším, že advokát Tomáš Sokol učinil i nějaké kroky, a zrovna tak tuším, že to byl jiný advokát, Pavel Rychetský, který věc tehdy shodil, takže se to politicky zametlo. Říkalo se, že pokud se KSČM zruší, tak komunisté infiltrují do jiných stran – že se tím nic nezmění, ba že se komunisté stanou ještě záludnějšími. Což si nemyslím. Pokud komunisti infiltrují do jiných stran, tak tam nebudou schopni napáchat tolik škody. Destruktivní síla komunistů funguje, právě když jsou spojenou, oficiálně existující stranou. Ta symbolika, kontinuita, záštita pro ně hodně znamená.

vaclav-havel-ladislav-smoljak

Ladislav Smoljak s Václavem Havlem

Nemyslíš, že k současnému stavu legálně a úspěšně fungující komunistické strany v parlamentu nechtěně přispěl i Václav Havel tím, že chtěl, aby se komunisti nezakazovali, protože se sami politicky diskvalifikují svou neschopností, falší a zkorumpovanou minulostí? Těsně po roce 1989 to dokonce trochu zafungovalo.

S Václavem jsem se o tom nikdy nebavil. Ale z odstupu dovedu tu situaci pochopit. Možná jsem to cítil podobně. Byli jsme příliš oslnění silou veřejného mínění, která se projevila v listopadových dnech. Kdo zažil série demonstrací, kdo zažil tu obrovskou manifestaci na Letné – milion lidí, moře československých vlajek – to byla euforie ze znovunabyté svobody, euforie, že celý národ prožívá osvobození a že komunisti se tak znemožnili, že my můžeme být noblesní a velkorysí, a říct – buďte si tu, na okraji společnosti, přesvědčte se o tom, jak vámi společnost opovrhuje, prohrajte všechny volby. To byla atmosféra listopadu, která trvala sotva rok. Byla to atmosféra idealistů – naivních, ke kterým já se počítám. Nenapadlo nás, že euforie opadne, nastanou nedostatky nového systému a zákeřná komunistická síla znovu dostane šanci. Oni se zaklínají demokracií a využívají všech demokratických svobod k tomu, aby demokracii narušovali, erodovali. Profitují na tom, co se nepovede a vykřikují nereálné sliby, aby na každém nedostatku získávali hlasy; povykují – tady se utrácí, lidem se dává málo sociálních dávek, třikrát zvyšte porodné, podívejte se na platy dělníků… Lidi, kteří na to slyší, si nepoloží otázku: a proč to ty komunisti neudělali, když tady měli čtyřicet let moc? – Protože jakmile dostanou k moci příležitost, tak ji uchvátí totálně, zruší demokratickou možnost, aby se jim sliby připomínaly – vždyť jsme to prožili. Jenže mladí to neznají a staří zapomínají. 

Jak bys reagoval na to, kdyby se komunisti dostali do vlády?

Nemám plán. Mám jen sny – a mým častým snem bývá, že se skupinou mých obdobně naladěných přátel napochodujeme s kalašnikovama do parlamentu a rozeženeme ho. Což je bohužel metoda, která do demokratického státu nepatří.

Ale nelze zapomínat, že v politických dějinách druhdy nastává pokrok právě díky revoluci, že.

Možná, že kdyby se tady občas vyskytl nějaký šikovný Cromwell, nebylo by to od věci. Já můžu bojovat nanejvýš občasným článkem v tisku nebo podporou nějaké petice. A přemýšlet o nových argumentech. Zrovna nedávno jsem dostal nápad: zajímalo by mě, co by mi odpověděl Vojtěch Filip, kdybych se ho zeptal, jestli je cílem KSČM nastolit u nás komunismus. Pokud by řekl, že ne, pak není důvod, aby se strana nazývala komunistickou. A pokud ano, pak musí být zrušena, protože je protiústavní. 

To je skvělá myšlenka. Proč o tom nenapíšeš?

Myslíš, že bych měl? Tak dobře. Napíšu.

(Nenapsal. Už to nestihl.)

Osvoboďme Českou televizi

Odpověď na otázku, čím začít u napravení naší politiky.

Za úplně nejdůležitější pokládám sebrat politikům sdělovací prostředky*. To je jediná možná záchrana a pojistka v demokracii, kde občan nemá jiné způsoby, jak ovlivnit rozložení politických sil, než jít volit. A volby jsou vždycky v rukou médií, hlavně televizí. Takže je naprosto základní chybou naší demokracie, že se hned v začátcích nastavil model tak, aby veřejnoprávní televizi měli pod palcem politici, Poslanecká sněmovna. Dokonce se nedá ani říct, že by ji měl pod palcem Parlament, protože Senát v tomto případě nemá s věcí nic společného.

Tento stav dopadá i na soukromé televize.

ladislav-smoljak

Ladislav Smoljak ve filmu Marečku podejte mi pero

Ano. Soukromým televizím mohou poslanci odebrat nebo neprodloužit licence. Českou televizi pak mají přímo v rukou – jsou dokonce zvyklí rozčileně telefonovat do redakcí, když někde zazní nelichotivá zpráva o té které straně nebo jejím představiteli. Rada České televize, která volí generálního ředitele a dohlíží na chod a hospodaření ČT, je zcela v rukou Poslanecké sněmovny. Takže instituce, která by měla poslance kontrolovat, je naopak poslanci sama kontrolována. Televizi a snahy ji ovládnout považuju za klíčový moment v demokracii. Všechno může selhat, máme zkušenost s tím, že i vítězná a poražená strana se nakonec mohou dohodnout, vymyslet si opoziční smlouvu. Občan má za to, že strany sice nejsou ideální, ale že jsou tam kromě čertů i andělé. Přitom jsou to všichni alespoň trochu čerti, o andělích bych v této souvislosti vůbec nemluvil, to jsou naprosté výjimky, jednotlivci. Demokracie je systém, kdy i několik průměrných nebo špatných stran může dát poměrně dobrý výsledek, pokud se navzájem hlídají – využívají svých poklesků k tomu, aby potopily konkurenta. V momentě, kdy boj stran selže a nastane opoziční smlouva, jde o zrušení demokracie v tomto smyslu, protože se dohodnou a navzájem se nehlídají. Právě tehdy zbývají jen média. Z těch nejdůležitější televize a z televizí je nejdůležitější televize veřejnoprávní. Neměla by ji ovlivňovat žádná strana, ale ani žádný podnikatel, protože ten se může dohodnout, že mu vláda přihraje prodloužení licence zadarmo o 12 let, za což vláda něco chce. Například to, aby k ní televize nebyla kritická. Zároveň si vzpomínám, jak jistý poslanec jednou suverénně prohlásil, že když je v nějakém televizním pořadu ČT označili za termity, tak oni jim nezvýší koncesionářské poplatky. A basta. Veřejně tak deklaroval závislost televize. Jako mechanismus je to postavené na hlavu: poslanci jsou nositeli moci zákonodárné, ale zároveň mají v ruce nejmocnější sdělovací prostředek, který přímo ovlivňuje přístup k jejich funkcím a setrvání v nich. Dokud se tato úchylka nevyřeší, situace se nemůže zlepšit.

Ladislav SMOLJAK

Jak bys situaci řešil?

Českou televizi coby televizi veřejné služby by vůbec neměli mít politici v ruce – původně se zamýšlelo, že by měl třetinu kontrolní pravomoci prezident, třetinu Senát a pouhou třetinu Poslanecká sněmovna. Já bych tam přidal ještě zástupce občanské společnosti. Jeden hlas v radě by mohl mít například představitel univerzit, zástupce církví, tak aby složení rady bylo vyvážené a objevila se tam kulturní a duchovní elita.

Myslíš, že právě tímto by se eliminoval stav, kdy politici volají do televize a hartusí, co kdo proti nim řekl ve zprávách?

Ne, ale nepolitická rada by jim mohla pohrozit pěstí nebo vztyčit prostředníček. Politici by na ni neměli páku. Původně kandidáty do rady navrhovali i schvalovali oni, později udělali gesto, že navrhovat můžou občanská sdružení, ale nakonec je vyberou stejně oni.

Kde pokračovat

Ladislav Smoljak v rozhovoru několikrát zmiňuje svého přítele Vojtěcha Cepla, s kterým velmi často a rád diskutoval různá témata. Zajímavé je jejich vzájemné oslovování, kdy Ladislav Smoljak oslovuje Cepla Ctihodnosti (časem povýšen na Dvojctihodnost) a on jej na oplátku zase Jasnosti. Vojtěch Cepl publikoval několik zajímavých článků, z kterých vybírám tyto dva:

Logickým pokračováním z článku by mohla být koupě samotné knihy.

Budu také velmi rád, pokud se ke zmíněným tématům vyjádříte v komentářích a rozšíříte tak zase trochu víc mé i cizí obzory.

* Pozn.: Toho času Andrej Babiš postupně skupuje Mladou Frontu, Impuls a další mediální firmy.