Už Praha jako taková na mě „dýchla“ rychlým tempem
života a měl jsem pocit, jako bych vystoupil z vlaku a octl se ve velkém
mraveništi, kde každý spěchá z místa na místo a o nic jiného se nezajímá.
Proto když jsme koupili lístky na dopravu (platí na všechno: metro, tramvaje,
autobusy – to mě příjemně překvapilo 
, tak jsme se nacpali do prvního metra a
nechali se unášet do cílové stanice..po ohlášení stanice „Kačerov“
flegmatickým hlasem elektronické hlasatelky jsme se ve velkém houfu vytlačili
ven z metra. Všichni lidé se pak sestoupili do jednoho velkého štrůdlu a jako
vojenská jednotka šli k východu.
Cítil jsem se opravdu jako magor..nebo mi tak aspoň všichni kolem připadali!
V Kačerově si nás už ale na svědomí vzala milá, pěkná, sympatická…kamarádka
od Davida a zavedla nás do jedné z mnoha hospůdek v Praze. Jmenovala se
Harmony(myslím tu hospodu .. kamarádka se jmenovala Lucka:). Byla to taková
typická „dělnická putyka“ – hrála televize a v ní fotbal (Baník vs.
Plzeň), vrchní se pěkně otáčel, protože žíznivé krky pracujícího lidu toho
hodně vypijou a do toho jsme přišli MY. Žádné velké ticho nenastalo..jen na
chvíli jsme se stali středem pozornosti a když si nás pořádně změřili a
zjistili, že snad jen Lucka by stála za hřích, tak se zase dál věnovali fotbalu
nebo dennímu tlachání o smyslu života a chuti piva.
My jsme si vybrali stůl a zasedli. Asi po 2 minutách přišel vrchní s dotazem:
„Co si dáte?“ a při zjištění, že to bude 2x čaj, jahodové cappy, káva
a jedno malé pivo obrátil oči v sloup a odešel.
Tady jsem se konečně uklidnil a zjistil, že Praha není jen centrum, ale taky
malé „vesničky“ kolem. Vedli jsme řeči o všem možném..
K večeru jsme pak dorazili do Nových Butovic, kde jsme měli zajištěný nocleh
(díky Pospo . A druhý den už jsme vyrazili na den otevřených dveří na Karlově
Univerzitě.
Když jsme vyšli z metra, tak jsme netušili, že zrovna stojíme před onou
budovou, do které míříme. A tak jsme ji vyrazili hledat 
)) Asi po padesáti
metrech jsme se ale obrátili a řekli si: „Hele a není to náhodou
tamta?“. Překvapivě jsme pak zjistili že jo.
Nebojácně jsme vstoupili do dveří a začali se prodírat mladými studenty. To jsem si ještě nevšímal jednotlivých individuí, které jsme míjeli
Až když jsme se usadili v aule, kde měl každou chvíli začít hlavní program(úvodní slovo děkana), jsem si začal všímat jednotlivých lidí. Hned za námi seděli zvláštní tvorové, kteří se bavili jen o matematice a jiných pavědách tak složitě, že jsme se museli jen smát )) Jít s nima na pivo nebo snad jen na čaj by nám asi dalo hodně zabrat a vzpamatovávali bychom se z toho snad týden! Jejich řeči jsme trpěli celou prezentaci. Během toho jsem si ale všímal i dalších lidí a snad „nejlepší“ dojem na mě udělal roztřesený človíček typu génius, který nedbá na svůj vzhled, ale jeho IQ je snad nezměřitelné! )) Celou přednášku doslova hltal a při jakémkoliv zaváhání přednášejícího byl hned v pozoru a připraven ho opravit. My jsme sotva rozuměli 80% slov, které tam padly – zbytek byly cizí slova, která jsme slyšeli poprvé v životě. Při pohledu na ostatní návštěvníky dnu otevřených dveří jsem měl ale pocit, že ostatní všemu rozumí a že už to snad i někdy dělali..
V tom mi hned na mysl přišla otázka: „Co já tady sakra dělám???“ a hned na to další: „Jak já se tady mám dostat? Natož vůbec – jak udržet? S kým bych se tady asi bavil? “ .
